rock+

Motto: Vzpomínáme 100 let republiky i konce první světové války, půlstoletí od srpnové okupace i přistání člověka na Měsíci. Proč tedy neoslavit 50. NAROZENINY METALU!   S nadsázkou i bez, usměvaví i zadumaní nasedneme do těžkotonážní vzducholodi a vzlétneme v našem speciálu o LED ZEPPELIN prozkoumat okolnosti i zásadní momenty kolem Velkého rockového třesku: první album, co mu bezprostředně předcházelo, jaké pozdvižení způsobilo ono samé i kapela na pódiích. Dovíte se, jak na dějinné okamžiky vzpomínají vzácní čeští pamětníci, kteří u toho byli přímo v ohniscích dění, Anglii i USA! A ve zvláštním vydání Klenotů se porozhlédneme po půlstoletí úkazu, zvaného Led Clones.   Co se naopak v dnešním čísle nedočtete? LED ZEPPELIN byli, jsou i budou ve Sparku vítanými hosty. V Galerii titánů jsme před šesti lety zavzpomínali na všechna alba i zásadní osoby kolem, přidali vše podstatné k čerstvé Celebration Day, nezapomněli na sedmdesátiny Jimmyho Page, rozebrali v Historické studni detailně Ph

  V době, kdy původnímu artrocku vinou punkové exploze odzvonilo, objevila se v Kanadě skupina SAGA s novou definicí progresivního rocku, reflektující náladu doby. Svým soundem i stylem předběhla dobu. Troufám si říci, že kdyby neexistovala SAGA, tak kupříkladu ASIA by hrála jinak a nedosáhla takového úspěchu. Kapela se nebála experimentovat, vydávala různorodá alba, málokdy se opakovala, přesto ji lze identifikovat po prvním motivu. Patří k nejoriginálnějším tělesům na rockové scéně.   Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, skupina SAGA se již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stala široce oblíbenou také v Československu. Zřejmě to byl důsledek silného, byť neoficiálního, obchodního propojení s Německem, kde SAGA taktéž okamžitě zaujala posluchače, teskně vzpomínající na progresivní rock i další náročnější formy. Když v roce 1981 SAGA vydala čtvrté album, „World Apart“ – které spolu s MTV hitem „Wind Him Up“ znamenalo průlom u amerického obecenstva a se stalo zlatým, rocková rádia p

SKVĚLÝ MAESTRO A JEHO BLUES BOYS Album „Spinning Coin“ (1994) zahájilo Mayallovu dekádu s o generaci mladším kytaristou a příležitostným zpěvákem Buddym Whittingtonem po boku. Tehdy osmadvacetiletý Texasan dodal klasickému bluesovému formátu a usedlému soundu THE BLUESBREAKERS mladistvou jiskru a rockový říz. Doprovodná kapela s ním v čele skvěle fungovala až do roku 2005, kdy Mayall THE BLUESBREAKERS rozpustil. Buddy se ve vší parádě, s kytarou i mikrofonem, představí hned v úvodní „When The Devil Starts Crying“, převzaté od jeho vrstevníka, Jima Lauderdala. Mimochodem, sedmnáctiletý David Grissom je podepsán pod „What Passes for Love“. Zkrátka, mládí vpřed. Samozřejmě pod pevným kmetským vedením:-) Dřevité blues s foukačkou, „Spinning Coin“, je ozvěnou bažinaté delty a rozvrzaných zápraží chatrčí na kůlech. Na práh swingujícího Londýna poloviny šedesátek nás dovede „Ain’t No Brakeman“, do předměstského baru pak poklidná „Double Life Feelings“ s honky tonky piánem v pozadí. Hutnější r

3 CD box „Tales By Gaslight“ představí – vedle zvukově oprášených reedic prvních dvou již běžně nesehnatelných dílů původní zamýšlené trilogie: „Jabberwocky“ (1999) a „The Hound Of The Baskervilles“ (2002) – doposud nevydané nahrávky z nedokončeného „Frankensteina“. Clive Nolan (PENDRAGON, ARENA) a Oliver Wakeman (syn Ricka) po letech symbolicky uzavřeli své veledílo, inspirované v jednotlivých částech britskou literární klasikou. V nově představených nahrávkách třetího CD, nazvaného „Dark Fables“ se mimo hlavních protagonistů představí zpěváci Paul Manzi (ARENA) a Andy Sears (TWELFTH NIGHT), vokalistka Charlotte Dickerson, akustičtí kytaristé Gordon Giltrap a Karl Groom (THRESHOLD, PENDRAGON, ULYSSES), plus pár dalších instrumentalistů. Hudební formát nevybočuje z očekávaného pseudosymfonického pompézního soundu a hymnických rozmáchlých skladeb/árií. Na rozdíl od prvních dvou osobnostmi nabitých a velkou produkcí zastřešených dílů, je přílepek přeci jenom tak trochu chudým příbuzným,

CRACK THE SKY budou zanedlouho slavit půlstoletí na rockové progresivní scéně, přesto si troufám tvrdit, že v Česku je zná málokdo. Kapela kolem zpěváka Johna Palumba nahrála více jak dvacet alb. To poslední reflektovalo ve svých rozkol americké veřejnosti natolik autenticky, až máte pocit, že bylo nahráváno před Capitolem v době zběsilého útoku na něj, viz příkladově: „Nenávidíš mě, protože si nemyslím jako ty, nenávidím tě, vypadá to, že míříme do nové občanské války.“ , „Neexistuje láska, jen nenávist.“ Kapela sama se snaží být názorově neutrální, do konfliktu se nezapojuje v duchu hlášky: „Víťo, ty se pořád tváříš, že máš nějaký názor, ale my nevíme jaký.“ Hudba sama osciluje v několika rovinách. Album otevírá ledabylým podsaditým riffem titulní „Tribes“, nálada se ale záhy změní v raně floydovské hypnotizující zhulenině „Another Civil War“ (s alarmujícím textem odkazujícím na občanskou válku), doprovázenou v pozadí banjem (sic!) – což může vymyslet jenom Amík:-) PINK FLOYD najdem

Většina Sparkařů bude mít termín glam spojený s vyfénovanými americkými kapelami poloviny osmdesátek: QUIET RIOT, MÖTLEY CRÜE, CINDERELLA, W.A.S.P, TWISTED SISTER a desítkami dalších. My se ale dnes vrátíme na počátek sedmdesátek, kde vlastně všechno začalo i pro výše jmenované. No, ono to začalo ještě předtím vlnou bubblegumu a jmény jako OHIO EXPRESS, ARCHIES, 1910 FRUITGUM COMPANY, MONKEES, THE LEMON PIPERS. A kdybychom byli opravdu důslední, tak se ocitneme polovině padesátých let na vystoupení Little Richarda.   „Glam rock byl sex rock, art rock, rock poezie, pantomimický rock, muzikálový rock, rock okrajového art filmu a byl i mnohem víc, přičemž všechna tato odvětví zároveň měnil,“ píše se výstižně v Dětech revoluce Dave Thompsona. Ano, stačí si kupříkladu vybavit vliv na rané QUEEN a jejich prvotní art/hard rock ruku v ruce s glam vizuálem, anebo hardrockově řízné GEORDIE či nápadité MOTT TTHE HOOPLE. Ti všichni a mnozí další se s glamem zapletli aspoň navenek. Glam zároveň vr

Bachdenkel patří mezi natolik svojské rockové kapely přelomu 60´/70´let, že si na jejich rámcovém stylovém zařazení a připodobnění každý spolehlivě vyláme zuby. Už jen pouhý výčet – co koho napadne – je impozantní, namátkově: Beatles, Hendrix, Byrds, Pink Floyd, Soft Machine, Procol Harum, Joni Mitchell, Who … psychedelie, hardrock, punk guitar, hippie, sixties, progressive seventies …S trochou nadsázky se dá říci, že všichni mají pravdu, ať napíšou cokoliv, ale nejvíc jí má zřejmě sám člen skupiny, Pete Kimberley, když dnes píše, že tehdy v té kvasné době se každý snažil být originál a přitom všichni poslouchali a znali všechny, Bachdenkel žádné přímé vzory neměli, chtěli být takříkajíc mimo všechny proudy … --- Bachdenkel vznikli v roce 1968 v King's Heath (Birmingham) ze souboru "U No Who" v sestavě: Peter Kimberley(baskytara, zpěv), Colin Swinburne (kytara, zpěv), Brian Smith (bicí) a textař, klávesák, manažér Karel Beer. Název Bachdenkel vygeneroval spolu s x dalšími

Jedenasedmdesátý byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě. Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At Yourself“! A kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje. Předávám slovo nahoru do oblak.   KEN HENSLEY: KARI NEBO ORCHESTR? Počínaje „Salisbury“ jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých. Jakkoliv