rock+

V bezmála čtvrtročním předstihu před oficiálním únorovým vydáním si opakovaně užívám další sólovku Steva Lukathera. Nahrál ji společně s partou osvědčených spoluhráčů, za všechny jmenujme Davida Paicha (klavír, varhany), bubeníka Grega Bissonetta a basáka Johna Piercea. Stěžejními kusy „I Found The Sun Again“ jsou dvě vypůjčené klády: najazzlá Capaldiho (TRAFFIC) desetiminutovka „The Low Spark Of High Heeled Boys“ nás zavede do sedmdesátek, a hendrixovsky navazbená kosmická chuťovka,“ Bridge Of Sighs“, z pera Robina Trovera (PROCOL HARUM) odkazuje svým soundem ještě hlouběji – na bouřlivá šedesátá léta z období Woodstocku, byť pochází ze čtyřiasedmdesátého. Třetím coverem je gradovaným finále honosící se „Welcome To The Club“. Napsal ji Joe Walsh (JAMES GANG, EAGLES). Podobně vyzní i „Journey Through“   s mooerovsky exhibiční Lukatherovou hrou. Mateřské TOTO nejvíce připomíná „Serpent Soul“, jak stavbou, tak dialogem mezi Steveovou kytarou a Davidovými klávesami. Jak by také ne, když s

Doba koronavirová nasměrovala spoustu muzikantů do nahrávacích studií. Steve Hackett (GENESIS) zúročil na „Under A Mediterranean Sky“ vzpomínky a zážitky z cest po Středomoří a Středním východu. Se svým dlouholetým parťákem, Rogerem Kingem, vybral z mnoha desítek svých nápadů, zaznamenaných v průběhu času na akustickou kytaru, desítku nejnosnějších – a připravil album, jež má být jakousi hudební terapií pro všechny, co se nemohou vydat na cesty po svých oblíbených slunných lokalitách. Mohutná symfonická předehra upoutá pozornost a připraví půdu pro následné komorní Hackettovo kytarové perlení a preludování. Nepotřebujete žádná slova, každým tónem vnímáte jasnou modrou oblohu i bělavý písek a skaliska někde na jihu Řecka. Zakrátko se vznesete nad nekonečné dálavy a ukolébáte na hřbetu velblouda v písečných dunách některé z odlehlých částí severní Afriky. Poté nás Steve spolu s digitálním „orchestrem“ doprovodí na Apeninský poloostrov. Pouť pokračuje romantickou melodickou linkou jak od

Michael Schenker je můj ročník, takže když zavzpomínal na vznik „In Search Of The Peace Of Mind“, hned mi naskočily vlastní příhody ze sedmdesátého: „Tuto skladbu jsem složil v kuchyni mé matky, když mi bylo 15. Sólo je prostě tak dokonalé, že bych nezměnil ani jednu notu. Toto je pro mě nejdůležitější píseň posledních 50 let. Jí všechno začalo.“ A dodává: „Gary Barden zpívá první verš, pokračuje Ronnie Romero, a nakonec ve sborovém finále Ronnie , Doogie White a Robin McAuley. Děkuji všem.“ Schenker hraje na kytaru postaru, rytmiku ale nechá bouchat, jak si doba žádá, rychle a zběsile. Především Brian Tichy se v šesti skladbách předvedl se vší parádou. Vzniká tak zajímavá kombinace, kdy se mohou při společném poslechu sejít starší a pokročilí, vedle mladých a rozjívených:-) Úvodní jízdu obstará stříbřitý šikanzen „Drilled To Kill“, řízeným pilotem Ralfem Scheepersem. Joe Lynn Turner zvedá své oblouky už jen ve studiu, tam má ale stále co nabídnout, viz klenutá „Don´t Die On Me Now“.

Srpnové vystoupení JETHRO TULL na „britském Woodstocku“ ročníku sedmdesát zachytilo kapelu ve vynikající formě. Byla rozehraná ze série amerických vystoupení, a ještě neutahaná z podzimního britského. Sestava: Ian Anderson, Martin Barre, Clive Bunker, Glen Cornick, John Evan disponovala bluesovým fundamentem i rockovou dravostí. Teatrálnost obstarával Ian sám. Reediční 2 LP (2004, zřejmě dolis 2020) s „jednonohým“ divousem Andersonem na přebalu umožnilo rozložit hodinové vystoupení do nadstandardně širokých drážek, což se příznivě projevilo v klidu šumového pozadí vinylu, jakkoliv se samozřejmě v případě letitého live záznamu nejedná o žádné zvukové okouzlení. Sound zkrátka sedí na prdeli. Repertoár zahrnuje všechna tři do té doby vydaná alba, plus „My God“ z tehdy teprve připravovaného „Aqualungu“. Finále obstaraly tři s vervou zahrané kusy ze „Stand Up“: „Nothing Is Easy“ a směs z „We Used To Know“ / „For A Thousand Mothers“. Ryzí klasika z hlubin rockové klenotnice. Jaromír Merhaut

„Bat Out of Hell“ jsem poprvé slyšel coby neznámou novinku krátce po návratu z vojny, když Pavlovi B. přišel balík od otce z Kanady. Na lístku bylo napsáno, že tohle teď v Americe strašně letí. Už přebal s Tarzanem na rakeťácké motorce vypadal náramně, jehla Shure V15 IIIE v klidu dosedla … a vzduch kolem nás explodoval. A já měl nový idol, masitého řízka, poťapkávajícího na zadní straně přebalu pozadí modelky, spočívající v náručí Todda Rundgrena, producenta a kytaristy. Rokec, pompa, spectorovské nástrojové stěny i velké hlasy – to bylo prostě něco na mě, milovníka Uriášů a Queenů. Bombáááá!!! Nejraději jsem měl od prvního poslechu spršky slov v "Paradise by the Dashboard Light", duetu Meata Loafa s Ellen Foley, proti nimž byl kulomet Maxim zadrhávající se špuntovkou. Postupně jsem zjistil, že nadupaná banda za zády Masáka, co zahrála symfonický rokenrol jako nikdo předtím ani potom, je složena z členů Toddovy kapely UTOPIA a E STREET BANDU Bruce Springsteena. Jima Steinma

Kytarový vesmír Neala Schona jsme měli možnost poznat na desítkách alb s jeho hrou. „Universe“ svým názvem napovídá, že se Neal tentokrát vydal i napříč časoprostorem do hlubin rockové historie. A tak vedle původních skladeb Narada Michaela Waldena zazní například zpěvně líbezné, a současně dostatečně masivní pojetí Hendrixovy „Voodoo Child“, kde vzdává hold svému kolegovi, a přitom zůstává svůj.   Podobným způsobem pojal „Purple Rain“, kde též poněkud ubral na palčivosti původní verze (Prince), aby vyniklo jeho nepřekonatelné frázování. Z jiného kytarového ranku je předělávka „I Believe“ (Stevie Wonder), kde se Neal doslova vznáší nad našimi hlavami. Z beatlesovského bolera „Hey Jude“ si Neal pro své finále vypůjčil jen závěrečný motiv. „Universe“ je album jež pohladí. Byť instrumentální, tak doslova zpívá, však také Neal se smíchem prozradil, že producent a hráč na bicí, Narada Michael Walden, jinak též parťák z JOURNEY, mu své skladby nejenže předzpívával, ale nutil jej vytvořit kyt

Trevor Bolder tvrdil basu u Bowieho, WISHBONE ASH, nejdéle však, od roku 1977, v sestavě URIAH HEEP. Když však květnu 2013 ve věku nedožitých třiašedesáti předčasně odešel, spousta takyrockerů to ani nezaregistrovala. Trevor si nikdy nehrál na hvězdu, byl vždy nenápadným mužem v pozadí. O to cennější je jeho po letech s pomocí přátel dopracované a nedávno vydané album. Kdo od Trevorovy „posmrtné“ desky čekal nějaké unylé bilanční rozjímání, sedne si na prdel hned při první sloce „Which Way Will The Wind Blow?“, znovuvzkříšené skladby z třicet let starého alba „Different World“ URIAH HEEP. Trevor Bolder ji za přispění vokalisty Dereka Gallaghera a Laurieho Wisefielda, slyšitelně posunul směrem k LED ZEPPELIN. To samé platí o „Rich Kid“ z „Raging Silence“. Hard rock jako řemen. Akusticky zklidnělé „Wasting My Time“, „I Had A Dream“, „The Paris Song“ i titulní „Sail The Rivers“ by pro změnu mohly zdobit některou ze sólovek Kena Hensleye. Mimochodem, Trevor má sametovou barvu hlasu, ne nep

Byť jde o třetí pokračování pocty Jiřímu Schelingerovi, svou stylově razantní kytarou, ctící tradice hardrocku a nepodléhající módním trendům, na sebe strhává pozornost Dodo Doležal, mozek i duše projektu. Nechci se rouhat, ale takhle kdyby tehdy zněl Jirka a Ringův band... Co si budeme namlouvat, především desky se nemohly soundem poměřovat se světovou špičkou, byť na jevišti zněl v hardrockové části programu Čechův ansámbl obstojně. Dodo rozvinul Jiřího odkaz způsobem z něhož chvílemi až mrazí, byť na převtělení nevěřím. Na kazetách existující skladby podal s pietou, zhudebnění „Anděla smrti“ pak v duchu nejlepších sabbatovských tradic. Mě osobně nejvíce potěšila šamanská adaptace „Oh Well“ z FLEETWOOD MAC. Osudový riff nedávno zesnulého Petera Greena ční jako nejvyšší monolit ve skalnatém městě. Zaříkávání Mladena Djelmo, postavené na Schelingerově proroctví, přináší v titulní skladbě tíživou osudovost, jež nás nutí klást si otázky… LP „Epilog“ považuji za nejlepší možné završení h

Setkání z lockdownu nasraných a současně ze společného hraní nadšených muzikantů vyústilo v (mini) album, na němž si parťáci s gustem a plným nasazením prosviští v krátkých dvou-tříminutových skečích své oblíbené kousky různých žánrů. Sammy Hagar samozřejmě do výběru prosadil hned několik skladeb svých VAN HALEN, a Jason Bonham určitě nebyl proti občasné stylizaci do Zeppelina, viz úvodní „Funky Feng Shui“ a „Whole Lotta Rosie“, co zní jako AC/DC/LZ. Sestavu THE CIRCLE kompletují – kytarista Vic Johnson a basák Michael Anthony. „Won’t Get Fooled Again“ od THE WHO ctí originál, i když se Sammy samozřejmě nesnaží šplhat do Rogerových výšek. Zmíněné sadě vanhalenovek vévodí emoce vykřičené v „Don’t Tell Me (What Love Can Do)“, složené Hagarem v bezprostřední reakci na sebevraždu Kurta Cobeina. K nejvýraznějším písničkám na desce též patří na střídačku poloakustická/hutně hardrocková verze více jak půlstoletí pamatující „For What It Worth“ od BUFFALO SPRINGFIELD. Závěrečná „Heroes“ David

Kompilace „Still The Night“ se skládá ze skladeb tří alb projektu PHENOMENA: „Phenomena“ (1985), „Dream Runner“ (1987) a „Psycho Fantasy“ (2006). Je postavená na vokálu Glenna Hughese, jehož snad netřeba čtenářům Sparku blíže představovat. V sestavě doprovodných muzikantů najdeme mimo jiné jména jako: bicmen Cozy Powell, basák Neil Murray, klávesáci Don Airey a Richard Bailey, uhrančivý houslista Nick Sanders a samozřejmě kytarista Mel Galley, bratr duše i těla projektu – Toma. Zkrátka hvězdný ALL STAR BAND. Album obsahuje kompletní debut, z něhož chybí pouze závěrečná dvouminutová instrumentálka. Ve své době byla PHENOMENA zjevením, spojila eleganci a pompéznost souborů typu ASIA, BOSTON, FOREIGNER, nezapomněla na rockový fundament a přidala experiment s houslemi, coby sólovým nástrojem. Vše Tom Galley narouboval na své fantazijní představy o nadpřirozených jevech, původně plánované pro povídkový film. A dílo završil Glenn Hughes jedním ze svých erbovních pěveckých výkonů. Vzpomínkov