rock+

KAPITOLA I – ZAČÁTKY   NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ   Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší? Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a pořád se mne

Zatímco na Spooky Two se shodnou všichni fanoušci skupiny, následující – po odchodu Grega Ridleye k Humble Pie – s novým basákem Andym Leighem (vystřídal epizodního Boba Griffina) realizovaný titul Ceremony (leden 1970), vydaný pod hlavičkou Spooky Tooth with Pierre Henry (francouzský elektronický experimentátor z okruhu Les Yper Sound), byl přijat s rozpaky, asi jako Deep Purple s londýnským symfoňákem. Bizarní úlet do neznáma se Spooky Tooth prostě nevyvedl, fanoušci nezareagovali jednotně, spousta z nich tuto podobu Spooky Tooth zavrhla. Dnes se již ví, že se původně vůbec nemělo jednat o album Spooky Tooth. Pierre Henry, který si chtěl vyzkoušet něco nového, požádal skupinu, aby pro něj dala dohromady několik skladeb. Nápadu se chytil Gary Wright, ostatní mu vypomohli, a takříkajíc přes noc nahráli základy a vše poslali Henrymu, ať se s tím nějak vypořádá. A najednou bác, na trhu se objevilo nové album Spooky Tooth, na kterém původní základy Henry doplnil svými pazvuky. Není divu

Spooky Tooth bohužel patří mezi ty anglické skupiny z přelomu šesté a sedmé dekády, které – ač jejichž přínos pro rozvoj rockové muziky byl zcela zásadní - zůstaly širším publikem nedoceněny. Do pokladnice klasického rocku přispěli Spooky Tooth novotvarem, kdy se v psychedelickém oparu a těsném sousedství razantního hardrocku vlní soul a vznáší gospel.   The V.I.P.s (The VIP’s) Příběh Spooky Tooth započal v létě z 1963 na severozápadě Anglie (Carlisle, Cumbria), když kytarista a klávesák Jimmy Henshaw, bicmen Walter Johnstone, kytarista Frank Kenyon a zpěvák Mike Harrison (3.9.1942) založili beatovou skupinu The VIP’s. Johnstone a Kenyon spolu dříve působili v The Teenagers. Záhy po vzniku se k sestavě přidává baskytarista Greg Ridley (23.10.1947) se zkušeností v místních bandech Dino The Danubes, The Dakotas a The Ramrods, odkud se znal s Harrisonem.   VIP’s vydali u RCA v roce 1964 rhythm & bluesový singl Don't Keep Shouting At Me/She's So Good , dnes sběratelskou raritu

Jestli zemřu zítra, nebudu si stěžovat. Stálo to za to. Lemmy Kilmister (1945-2015)   Odešel poslední sedmadvacátník . Zatímco Jim, Jimi i Janis shořeli ve výhni své výlučnosti a drogových excesů po pouhých pár letech na scéně před pětačtyřiceti lety, jejich šamotový souputník Lemmy se propálil a prochlastal až k činorodé sedmdesátce na hrbu a padesátce na muzikantském triku. Nahrával a koncertoval do posledního dechu a loku, nikdo jiný z jeho generace mu nestačil tempem ani pudovou živelností. Zatímco vrstevníci se vesměs zklidněle a bilančně obracejí takzvaně ke kořenům, a po letech odkladů vydávají jen své niterné hudební zpovědi a deníky – za což jim samozřejmě velké díky, Lemmy dál a dál valil v dvou-tříletých intervalech jedno parádní a svojské album za druhým, koncertů nepočítaně. Všichni jsme se divili, uznale pokyvovali palicemi, zároveň však brali zběsilé tempo MOTÖRHEAD za samozřejmost, vždyť jen štíři a Lemmy měli přežít případnou atomovou apokalypsu, jak se po desetiletí t