KUREVSKY DOBREJ LEMMY (1945-2015)
Jestli zemřu zítra, nebudu
si stěžovat. Stálo to za to.
Lemmy Kilmister (1945-2015)
Odešel poslední sedmadvacátník. Zatímco Jim, Jimi i Janis shořeli ve výhni své
výlučnosti a drogových excesů po pouhých pár letech na scéně před pětačtyřiceti
lety, jejich šamotový souputník Lemmy se propálil a prochlastal až
k činorodé sedmdesátce na hrbu a padesátce na muzikantském triku. Nahrával
a koncertoval do posledního dechu a loku, nikdo jiný z jeho generace mu
nestačil tempem ani pudovou živelností. Zatímco vrstevníci se vesměs zklidněle
a bilančně obracejí takzvaně ke kořenům, a po letech odkladů vydávají jen své niterné
hudební zpovědi a deníky – za což jim samozřejmě velké díky, Lemmy dál a dál
valil v dvou-tříletých intervalech jedno parádní a svojské album za
druhým, koncertů nepočítaně. Všichni jsme se divili, uznale pokyvovali
palicemi, zároveň však brali zběsilé tempo MOTÖRHEAD za samozřejmost, vždyť jen
štíři a Lemmy měli přežít případnou atomovou apokalypsu, jak se po desetiletí tradovalo.
Zprávy
s potemnělými podtóny a varovná fanouškovská videa z podzimních
koncertů jsme ignorovali a podprahově vytěsňovali. Lístky na únor byly pro
mnohé z nás pomyslnou jistinou, soukromou smlouvou s ďáblem v každém
z nás. O to tvrdší byl úder osudu. Strohé agenturní zprávy o Lemmyho smrti se nad
ránem 29. prosince bleskově šířily internetem, sociální sítě zaplavily
kondolence kolegů i fanoušků.
Do
posledních dnů odmítal označení Kmotr heavy metalu, vždy tvrdil, že hraje
rock’n’roll. Pro Lemmyho velikost a nenahraditelnost je vypovídající (a
v dějinách bigbítu naprosto ojedinělé), že jej v úctě vzpomínají
rockeři všech barev a stupňů tuhosti. Od klasiků, přes punkery a metalisty, až
po avantgardisty. V diskusích o čemkoliv by se tito navzájem pozabíjeli,
na Lemmym se shodnou bez výjimky. Je smutnokrásné číst všechna ta vyznání a
příběhy spojené s halasným Bradavičníkem. Připojme se i my. Nalejte lihovinu,
nahulte repráky!
ZPOVĚDNICE
Jaký vlastně Lemmy byl? Boží člověk? Ale kuš, bezvěrec až na půdu.
Kurevník? Ne, jen rychlý a neodolatelný milovník žen. Nácek? Ani omylem,
nesnášel rasisty a blbce obecně. A že sbíral německé vojenské relikvie a
uniformy? No a co? Obsáhleji se o tom všem Lemmy rozpovídal v otevřeném
rozhovoru pro magazín Classic Rock v roce 2013. Připomeňme si jej.
Jaký je Váš názor na náboženství?
Nemám rád žádné náboženství v žádné
z jeho podob, je příčinou veškerého smutku na světě od doby, kdy se
objevil první oltář, dávno před Ježíšem,… I nacismus a komunismus jsou
náboženství, dokonce i britské impérium se zbožštělou královnou Victorií
se dá tak označit. Veškerý žal a utrpení ve světě bylo způsobeno tím či oním
náboženstvím.
Máte vůbec nějaký vztah s Bohem?
Existuje-li Bůh, nestojí za pozornost.
Měl by odejít a předat funkci mladším [smích]. Možná je už jen senilní jako George III. Je-li Bůh, jak může dopustit
všechny ty hrůzy? Jak může Země být tak znečištěná a hrozná, plná nášlapných
min a hladových lidé, když je na ni dost jídla pro všechny?
Myslíte si, že lidé mají někdy o vás chybnou představu?
Po setkání se mnou zpravidla ne. Skoro
vždycky byly jejich představy o mě jiné. Skoro vždycky. To je součást tapisérie
života, ne? Lidé o tobě nejspíš mají chybný názor, pokud se s tebou
nesetkali osobně. Pokud jste s někým nemluvil a nepoznal osobně, nemáte
žádné právo na názor na něj.
V čem se většinou lidi mýlí?
Většinou, že jsem kurva
debil. A pak, že jsem misogynní, víš? A rasista.
Proč si někteří myslí, že jsi misogynní, že nenávidíš ženy?
Protože jsem měl spoustu přítelkyň. Jsem
nezadaný. Co mám dělat?
Už jste někdy vážně zvažoval manželství?
Ne, opravdu ne. Možná jednou Přemýšlel
jsem o tom, ale nemělo to dlouhého trvání. Nesetkal jsem se s žádnou, pro
kterou bych zapomněl na všechny ostatní. Jsem milovník krásných žen, nemůžu si
pomoct. Pokud půjdeš s nějakou dívkou v páru na večírek, nejméně dalších
pět úžasných žen se na tebe vyzývavě dívá z druhé strany místnosti. Jdeš
na vlastní pěst, a je tam šestadvacet nadrženců, tři ošklivá ptáčata a žádný
alkohol. Co je to? Nikdy jsem nepřišel na to, proč tomu tak je. Murphyho
zákony, řekl bych.
Co jste se za svůj živo dozvěděl o ženách?
Řekl bych to takhle, co jsem se dozvěděl
o ženách je, že ženy nikdy nemůžete poznat, protože vám vždycky připraví
pořádný šok [smích]. Když si myslíte,
že už toho ptáčka máte polapeného, frnkne vám. Jsou mnohem více než my ovládány
city. Chlapi jsou prostě ignorantští, ale ženy rády kujou pikle. Chci tím říct,
že pokud na vás má žena pifku, dostane vás. Slyšel jsem jednu skvělou historku
na tohle téma – manžel vyhnal ženu a nastěhoval si do domu mladší. Bývalá
manželka byla opravdu naštvaná, do domu se tajně vrátila – měla pořád klíče – a
dovnitř všech trubkových garnýží nacpala mrtvé krevety. Dům byl samozřejmě do
jednoho týdne neobyvatelný – nesnesitelně smrděl. Museli se přestěhovat!
Sundali všechny podlahy ve snaze najít zdroj toho smradu. Koho by taky napadly
garnýže, že? Když se vystěhovávali, jela bývalka okolo zrovna když do stěhováku
skládali garnýže, aby si je odvezli do nového domu [smích]. Tomu říkám zlo.
Vám žena někdy něco takového provedla?
Jednou jsem ve schránce našel (voodoo)
panenku se špendlíky napíchanými v rozkroku, ale nijak viditelně to na mě
nezapůsobilo, takže buď to kouzlo nebylo dost silné, nebo tam nebylo dost
špendlíků. To bylo, když jsem ještě žil ve Fulhamu. Velmi zvláštní.
Vraťme se zpět k nepochopení, proč si někteří myslí, že jsi rasista?
Protože jsem sbíral nacistické relikvie.
Kdybych byl univerzitní profesor, dostal bych za to cenu.
Co vás na tom fascinuje?
Jsou to krásné věci, velmi dobře udělané,
nádhera, vidíte, mám rád rytíři na koních, vyznamenání, uniformy… Nacisté se
rádi předváděli.
Takže jen kvůli tomu?
Většinou jo. Když jsem byl dítě –
nezapomeňte, že jsem se narodil těsně po válce – demobilizovaní vojáci se
vraceli domů, kdosi z nich mi dal Železný kříž a dýku. To byl myslím
moment, kdy to začalo. Dnes je to jen velký byznys. Osobní lovecká dýka
Hermanna Göringa se vydražila za sto táců...
Takže nejste fanoušek zbraní?
Palných ne. Mám ale rád nože. Jsou
osobní. S nožem musíte do někoho proniknout, cítit jak umírá a mít na sobě jeho
krev. Pokud byste to musel udělat pokaždé, když někoho zabijete, nebylo by
tolik vražd, věřte mi. I šimpanze můžete naučit vystřelit ze zbraně. Zbraň s teleskopickým
hledím – jak můžete minout? Je to nesmysl.
Žil jste dlouhou dobu v Los Angeles, považujete stále Anglii za svůj domov?
Anglie vždy bude mým duchovním domovem,
v Americe je ale větší legrace. A to miluju. Navíc je všechno v Anglii
strašně drahé.
Takže si užíváte obou míst?
Jo. Mám rád různá místa celkově. Líbí se
mi v Manchesteru i v Kuala Lumpur. Domov je ve vaší hlavě. Pokud nejste doma
tady [poklepe si na čelo], pak je to
o ničem – a nezáleží na tom, kde jste.
Jak jste na tom s drogami v současné době?
O tom nebudu mluvit.
Jaký je nejlepší lék na kocovinu?
Musíte přestat pít, abyste měl kocovinu.
Tu a tam musíte ale nepít.
Ne, proč? Mám rád tu chuť. Už se ale
neopíjím. Jenže kola prostě nechutná tak dobře bez trochy koření. Rád si do
koly dávám trochu chlastu, abych ji dezinfikoval – ty stáčírny bývají dost
špinavý [smích].
Co tě rozesměje?
Goon show a Monty Python.
Co má mít opravdu dobrý basák?
Pevnost a tah. Nejlepším baskytaristou na
světě byl John Entwistle, a pak pravděpodobně Paul McCartney, jakkoliv jeho
písně mohou klamat.
Řekl byste, že McCartney je nedoceněný?
Ano, a taky Ringo – byl to skvělý
bubeník, poslechni „Ticket To
Ride“ a řekni mi, že to není inovace…
Přemýšlel jsi někdy o tom, nechat se ostříhat?
Ne. Rád nasírám lidi.
Co ti u jiných lidí obvykle vadí?
Rasismus. Šovinismus, hloupost. Jediný
rasismus, se kterým jsem se setkal, je od idiotů.
Na jaký moment jste pyšný?
Skok LP „No Sleep ‘til Hammersmith“ (1981).) rovnou na první místo
hitparády. Jen bych si přál, aby to všechno to uznání neskončilo právě
tehdy.
To ale přece není pravda ...
Ne, ne úplně, ale nabralo to dobrý
propad. Stane se, že ke mně někdo přijde a zeptá se, ještě pořád nahráváte
desky? To je tak trochu skličující.
Kdy jste byl profesně na dně?
Pravděpodobně těsně předtím, než jsem se
připojil Hawkwind. Pověsil jsem kytaru na zeď, a nesáhnul na ni šest měsíců!
Prostě jsem to vzdal a stal se drogovým dealerem.
Děsí vás něco?
Bolest a utrpení. Konkrétně ty moje [smích].
Bojíte se smrti?
Ne. Jak si můžete být strach z něčeho, co
je nevyhnutelné? Jen doufám, že to nepřijde příliš rychle.
[2013, Classic Rock, Ben Mitchell]
V témže roce Lemmy
poprvé přiznal zdravotní problémy a defibrilátor. Ovšem zase po svém, „Když mi radili, že mám zpomalit, přestat
kouřit a pít, moje odpověď byla ’Jdi do hajzlu’. Nesnáším, když mi druzí říkají,
co mám dělat. I když můžou mít pravdu.“. V podzimních rozhovorech byl
sice Lemmy viditelně pohublý, jinak ale stále břitký a nekompromisní. Na otázku
o zdraví odsekl: „No, já jsem kurva
nemocný z toho věčnýho ’Umřeš?’“ Vzápětí ale přiznal, „Jsem v pořádku. V jistém smyslu ze
dne na den. Nemohu dát zevšeobecňující odpověď.“ Co se týče zrušených a
zkrácených koncertů, bral je až fatalisticky, „Stalo se. Co mám
dělat? Musím dál pracovat. Být v kapele znamená hrát na
jevišti. Tak to prostě funguje.“Černý
humor jej zdobil i při posledním listopadovém interview pro ZDF, kdy na otázku
o koncertních plánech do budoucna odvětil: „Po
smrti? To už ne. Řekl bych, že pak už s tím budu muset seknout. I
když nikdy nevíš ... mohl bych strašit. Rozhodit někomu koncert, třebas
TEARS FOR FEARS, zjevit se uprostřed pódia a zařvat ’Všichni ven!’“
Co
ještě zaznělo v posledním Lemmyho rozhovoru pro ZDF?
Někteří o vás
mluví jako o hrdinech metalu. Co jste podle vás dělali jinak než ostatní?
„Hráli hlasitěji a
rychleji.“
Máte přezdívku Kmotr
metalu. Cítíte se tak?
„Ne, samozřejmě
ne. Je to směšné. Navíc stejně neděláme heavy metal, jsme rock'n'rollová
kapela.“
Ale dokonce
METALLICA vás takhle nazvala.
„Jo, já vím. No,
Lars (Ulrich) za náma přišel, když jsme hráli v LA, nevím už přesně ve kterém
roce, mohlo to být tak v dvaaosmdesátém, a řekl nám, že je vedoucí našeho
fanklubu pro západní pobřeží. Byl s ním i Cliff (Burton), basák. Později jsme
zjistili, že to byli jediní dva členové toho fanklubu [smích].“
O trendech
„To je cesta do
pekla. Nemůžete se neustále líbit úplně všem. Nehrajeme pro vás. Hrajeme pro
sebe, a když se nám to líbí, tak to vydáme. A když se to líbí i vám, to je
bonus navíc. Ale není to nezbytné.“
A
za pár týdnů cinkla kosa, zazvonil zvonec, osiřela basa, klobouk, flaška…
JASNÁ HLAVA A PROŘÍZLÁ
HUBA
Lemmy
se s ničím nesral v muzice ani životě. Jeho třeskuté výroky zcela
vybočují ze zavedených klišé o muzikantech. Magazín Rolling Stone shromáždil
parádní sadu Lemmáren:
Jediná zajímavá věc na náboženství je, kolik lidí kvůli
němu zařvalo. [2011, Louder Than War]
–
Lidi zjevně nemají rádi pravdu, ale já jo. Mám ji rád,
protože rozčiluje tolik lidí. Když jim dostatečně-krát ukážete, že jejich
argumenty jsou kecy, pak možná jednou jeden z nich uzná „Nojo - mýlil jsem se“.
Žiju pro takové momenty. Jsou vzácné, to mi věřte. [2002, White Line Fever: Lemmy: Autobiography]
–
Jak tak procházíte pestrou tapisérií života, uvědomíte si,
že většina lidí nestojí ani za to, aby vám naleštili boty. Je to smutné, ale je
to tak. Dobrý přítel je někdo, kdo vás ukryje, když jste na útěku kvůli vraždě.
Kolik takových znáte? [2005, Independent]
–
Nechápu lidi, co si myslí, že pokud budete problém
ignorovat, zmizí. To je úplně špatně – tím, že ho ignorujete, se jen zhorší.
Evropa ignorovala Hitlera 20 let. Výsledkem bylo, že zmasakroval čtvrtinu
světa. [2002, White Line Fever: Lemmy:
Autobiography]
–
Nemyslím si, že je férové vytahovat se na všechny okolo,
když si ostatní jen hledí svého a nemají o soupeření zájem. [2002, White Line Fever: Lemmy: Autobiography]
–
Pokud se chystáte být kurva rocková hvězda, tak do toho
jděte po hlavě. Lidé nechtějí na pódiu vidět chlápka odvedle. Chtějí vidět
bytost z jiné planety. [2012, Rock and
Roll Fall of Fame]
–
Lidé zapomněli, že sex je zábava. Je to největší zábava, jakou
můžete mít – kromě smíchu. Lidé na to zapomněli, berou všechno smrtelně vážně. AIDS.
Můžete dostat kapavku od kouření. No a co? To je riziko, se kterým se musíte
smířit. Pokud se chystáte mít sex, kurva mějte sex a buďte štastni, neohlížejte
se pořád přes rameno, tím akorát všechno pokazíte. [2012, Rolling Stone]
–
Lidi se během let navzájem trhají na kousky. Nic nezabije
vztah tak jako závazek. [2012, Spin]
–
Nedělám si výčitky. Výčitky jsou zbytečné. Když už se něco
stalo, je pozdě na výčitky. Už se s tím nedá nic udělat, ne? Už jsi to prožil,
nemá žádný smysl přát si to změnit. [2015,
Classic Rock]
–
Z celé téhle generace se stali sráči, už nikdo si nedokáže
užít zábavu. Navzájem se všichni jen shazujou. [1998, David L. Wilson interview]
Smrt je nevyhnutelná, ne? Jste si toho stále více vědomí,
když se dostanete do mého věku. Nedělá mi to starosti, jsem na to připravený.
Až půjdu, tak chci jít tehdy, když budu dělat to, co umím nejlíp. Jestli zemřu zítra, nebudu si stěžovat.
Stálo to za to. [2015, Classic Rock]
–
Stálo! Lemmy
dnes určitě nebasuje a nehřmí v žádném nebeském či pekelnickém bandu. Coby
militantní bezbožník by se takovým unylým představám vysmál na plnou tlamu, až
by mu hollywoodské implantáty zvonily. Netřeba truchlit, kus Lemmyho přeci
zůstal v každém z nás. A dokud se bude Země točit, tak bude mít Lemmy
své oddané fanoušky i v dalších generacích – lidí, mutantů, robotů,
ufounů. No, a když to bouchne, tak štírů.
MLŽNÍ
SAM GOPAL
„Každý
song na tomhle albu jsem napsal během noci na perníku. To byly dny, co?“ Lemmy
byl zkrátka bourák odjakživa.
Album, jež má Lemmy na mysli je „Escalator“, debut pozapomenuté
kapely SAM GOPAL, založené malajsijským hráčem na tabla – Samem Gopalem, jenž přišel
do Británie studovat hudbu ve správný okamžik, těsně před Beatlemanií.
Fab Four byli mimo mnohé jiné i novátory v používání
exotických hudebních nástrojů a postupů. George Harrison se víc a víc nořil do
indické hudby a východní filozofie, první výhonky zasel na „Rubber Soul“ a
„Revolver“, během roku, dvou, se stal sitár módním nástrojem kdekoho. Na vlně
zájmu se svezl i tablista Sam Gopal, brzy se stal součástí kvetoucí londýnské
klubové psychedelic scény. 8. dubna 1967 se zjevuje v rámci „All Night Light
Show“ na pódiu Roundhouse vedle PINK FLOYD a THE FILES. O dva týdny později
předskakuje pod hlavičkou SAM GOPAL
INDIAN GROUP známým SOFT MACHINE, a následující měsíc i Jeffovi Beckovi.
Přeskočme pár měsíců. Na podzim 1967 se kolem SAM GOPAL začal motat
příležitostný bedňák THE JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Ian „Lemmy“ Willis. Ano, náš
Bradavičník. Lemmy trefil podepsání smlouvy s týmem Roberta Stigwooda (mj.
CREAM, BEE GEES) a navazující realizaci alba „Escalator“ u nového pidilabelu
Stable. Zvuku se ujal slovutný Andy Johns.
Banda na přebalu by mohla z fleku zdobit kteroukoliv
jihoamerickou policejní stanici a její nástěnku Wanted! Po odkliknutí play
„Escelator“ okamžitě zaujme klokotavou tabla rytmikou, vytvářející
s ostrou fuzzy kytarou a Lemmyho humpoláckým zpěvem zvláštní kontrast.
Celkový sound se vznáší jakoby v mlžném oparu, z produkce tak trochu trčí
láce. SAM GOPAL ostatně nebyli žádní hráči ani novátoři, jednotlivé skladby
připomínají kdekoho, hned úvodní „Cold Embrace“ evokuje creamovskou „I’m So
Glad“, podobný vzorec mládenci použili na albu hnedle několikrát, zádumčivá
„The Sky Is Burn“ Petera Greena a jeho tehdejší FLEETWOOD MAC, u "Grass" pak recenzenti poukazují
na „Dropout Boogie“ Captaina Beefhearta. Kapela se rozparádí jen v pár
momentech, například titulce, kde bych SAM GOPAL přirovnal ke GUN a acidové
„Midsummer Nights Dream“ s „normální“ rytmikou. Donovanova „Seasons Of The
Witch“ se nijak dramaticky nevzdaluje originálu. Kdybych měl vybrat jednu
reprezentativní skladbu, byla by to poloakustická snívanka „Yesterlove“. Lemmyho
hlas by nablind poznali jen nejskalnější, a to ještě v pár písničkách,
například „Back Door Man“, jež uzavírá poctivé reediční vydání u Esoteric
Records.
Jediné, co spojuje SAM GOPAL s budoucí Lemmyho tvorbou jsou tak
jeho nihilistické a apokalyptické texty o křičících hvězdách padajících na Zem
a zkamenělých tvářích.
Frustrace z neúspěchu i problémy s koncertním
nazvučováním tabel vedly k rychlému konci SAM GOPAL. Sam dal sice po čase
dohromady novou sestavu, postupně se ale z rockové scény vytratil.
HAWKWIND –
VETERÁNI PSYCHEDELICKÉ VÁLKY
Vláďa
„Lábus“ Drápal zpracoval téma HAWKWIND již před lety: detailně, zasvěceně a
zapáleně. A Lemmy byl jeho velký oblíbenec, viz jeho vyznání na facebooku: „Dneska
umřel Lemmy. Muzikant, kterej pro mě byl absolutním a hlavně pravdivým
ztělesněním toho rebela, kterýho v sobě každej opravdovej rocker musí mít aspoň trochu. Lemmy ho v sobě měl od hlavy k patě
a ještě dost na rozdávání. A hrál pro mě ve dvou veledůležitejch kapelách:
Hawkwind a Motorhead, a to skutečně až "do posledního dechu". Takže
na jeho památku všichni okamžitě VOLUME DO PRAVA! Okamžitě sem řek'!!“
Rád Vláďovi předám slovo.
–
Byl to právě Calvert, kdo vymyslel úspěšnou koncepci Hawkwind,
plnou houbičkovské mystiky, neproniknutelného Burroughsovského sci-fi argotu,
hippie canců a k dokonalosti dovedenou acidovou image Bubblese s vesmírnými
vetřelci, stonehendgenskou legendou a erotikou. Přišla tanečnice Stacia, která
v sobě spojovala ženskou zranitelnost uprostřed bakchické vřavy na podiu,
„Amazonka“ s divoce pomalovaným nahým tělem. A pozor! – když odešel Dave
Anderson, přes „velký odpor Davea Brocka“
Dikmik okamžitě přivedl jednoho ze svých feťáckých parťáků, 26letého Iana
„Lemmyho“ Kilmistera, jehož největším hudebním úspěchem (pomineme-li hraní v
několika lokálních manchesterských kapelách) bylo shánění drog Jimi Hendrixovi.
„Sháněl jsem hlavně LSD“ dnes hrdě
doznává. „Přinesl jsem mu 10 dávek, sedm
si vzal a tři dal mně.“
Tato nová sestava nahrála a v říjnu 1971 vydala druhé album In
Search Of Space s úvodním 16 minutovým jammem. Ale album obsahovalo už
i regulérní písně, sice „upečené pod
novou realitou LSD“, ale to by nebyli ani Hawkwind, kdyby tomu bylo jinak.
Zde je už téměř k dokonalosti dotaženo jejich putování vesmírem, a to jak
nebeským, tak dobývání nekonečných horizontů naší mysli.
Opět se zjevují nové tváře, objevil se další syntezátor a s ním Del Dettmar a
nový bubeník Simon King. A byli to
Brock-Calvert-Turner-Lemmy-King-Dikmik-Dettmar, kdo nahráli jejich největší hit
Silver Machine, původně narecitovanou
Calvertem a později přezpívanou Lemmym. Silver
Machine byl dvojka na britském žebříčku v červenci 1972. Podobný úspěch se
jim už nikdy nepodařilo zopakovat, Silver
Machine se stala hitem skutečně v každé zemi na světě.
Po celá 70. léta byla pro Hawkwind nesmírně důležitá i podiová prezentace –
propojení multimediálního doprovodu. Světelné efekty, odkazy na drogovou
kulturu, východní náboženství, zadní projekce… „Hawkwind byli nebezpeční. Zamykali jsme všechny dveře v sále, měli jsme
stroboskopy zpomaleně blikající do publika. Přiváděli jsme lidem epileptické
záchvaty.“ říká Lemmy. Calvert přeměnil psychedelickou tvář skupiny v
opravdové rockové divadlo s kostýmy a spontánním happeningem. Říká: „Vždyť rock je tak divadelní věc. Můžeš
hovořit tělem, gesty, pohybem, mimikou či rekvizitami“ a sám tento princip
důsledně uplatňoval. Vystupoval černých kožených jezdeckých kalhotech, botách a
rukavicích, s leteckou přilbou na hlavě a svářečskými brýlemi. Šermoval meči,
zářil jako reflektor. Koncerty Hawkwind v sobě spojovaly pythagorejskou ideu
„harmonie sfér“, prolínání se astronomie s metafyzikou a mystikou. Uprostřed
tohoto turné vydali třetí album Doremi Fasol Latido, plné těžkého,
dynamického space rocku. Stejně jako předešlé desky sloužila i tahle jako
vstupenka na acidový večírek.
Jejich koncertní show Space Ritual se stalo poprávu jedním
ze základních rockových monumentů. Dvojalbum Space Ritual Alive,
vydané v květnu 1973, obsahuje 90 minut skutečných Hawkwind, takových, jací
byli naživo. Kombinuje hutný hudební projev, nekompromisně hnaný vpřed
nezastavitelnou Lemmyho basou, s divadlem a poezií. Album dosáhlo 9. příčky na
britské hitparádě a dodnes překypuje energií a otevřeností.
Potřebovali mít další úspěšný singl, a tím mohl být o měsíc později
pre-metalový Urban Guerilla, ovšem
Londýn tehdy zasáhla první vlna teroristických útoků IRA a na základě veršů „jsem velkoměstský partyzán/vyrábím bomby ve
sklepě“ (I’m an Urban Guerilla/I make
bombs in the cellar) stáhli UA singl z distribuce. „Byla to hloupost, slova byla jen fantazií“, říká Dave. „Bylo to možná politické prohlášení, ale
rozhodně ne pro IRA. A tohle nás změnilo, protože kdyby to byl další hit,
následovalo by další úspěšné album. Takhle jsme byli jen plni vzteku a
vlastního ega. Jen Nik byl mimo a plný nadšení. Všechny ostatní zkurvené
charaktery způsobily, že všechna námaha byla v prdeli.“
Následovalo turné po Americe, kde je v dubnu 1974 vidělo víc než 7 000 lidí,
jejich show v New Yorku navštívil Stevie Wonder a Alice Cooper. Joanna
Learryová, žena slavného acidového guru Timothy Learyho, vězněného za všemožnou
propagaci drog, je pozvala jako své hosty při koncertě v San Franciscu. „Ten večer jsme přímo v průběhu show navázali
telefonní spojení s Learym do jeho cely a přímo z podia s ním hovořili. Policie
v hale nestačila ani zakročit,“ vzpomíná Dave.
Jejich kult se prohluboval, podle Brocka dokonce „po celém světě existovalo několik komun, které si psaly slova písní do
knih, vázaných v kůži, jako by to byla motlitební knížka.“ Ovšem uvnitř to
vřelo. První odešel Calvert v roce 1974 na sólovou dráhu (vydal desky Captain
Lockhead And The Starfingers, 1974, a Lucky Lief And The Longships,
1975, tu druhou produkoval Brian Eno) a Smith na rozchod vzpomíná nevesele: „Bob byl už úplně mimo. Zavolal mi úplně
vzrušený, že je ukřižovaný Kristus. A musel jsem s ním hodiny mluvit, abych ho
dostal zpět…“ Bez Calverta nahráli dvě velmi solidní alba, Hall
Of The Mountain Grill (nazvané podle stejnojmenného Café v Landbrooke
Grove), 1974, o rok později Warrior On The Edge Of Time, přijali
významnou multiinstrumentální posilu, houslistu Simona House (ex-High Tide), a
protože měli ještě druhého bubeníka (Allan Powell, ex-Chicken Shack), z legrace
si říkali Hawkestra. „Potřebovali jsme
hodně místa, už jsme si připadali jako Frank Zappa“, Dettmar musel se svými
syntezátory hrát od osvětlovacího pultu, protože na jeviště se nevešel.
A pak v květnu 1975 vyhodili Lemmyho, což jak se shodli všichni „znalci“, znamenalo
pozvolný pád Hawkwind a jejich spontánního ducha i zvuku. Lemmy: „Žili jsme společně v náklaďáku, šoustali
stejný kuřátka, všechno bylo společný, dokud se někdo nezačal cítit
důležitější. Zbytek přišel s drogama a špatnejma vibracema. Kapela byla rozdělená
na speedový tábor, kam jsem patřil já a DikMik a psychedelický, kam patřili
ostatní. Kosmos nás opustil a to byl konec kapely. Začali jsme se hádat, což
byla velká škoda, protože když bylo všechno v pořádku, přijeli jsme do vašeho
města a vykouřili vám hlavy.“ A jak to bylo s tím vyhazovem? Lemmyho
sebrali na hranicích s Kanadou, když si po několikadenní pařbě zapomněl schovat
svou porci speedu. Dostal se ven až po 10 dnech na kauci, ale skupina kvůli
tomuhle incidentu mohla mít s hraním v Americe napříště problémy. „Kapela, která o sobě prohlašovala, že je
nejkosmičtější na týhle planetě mě vyhodila kvůli troše speedu na zadním
sedadle!“ Nebylo vůbec jednoduché Lemmymu oznámit, že za něj kapela už
našla náhradu v Paulu Rudolphovi (ex-Pink Fairies), protože celý jeho život se
točil jen kolem rock´n ´rollu a života na turné. Však také usilovně pracoval na
svém návratu do showbyzu a s Motorhead se mu to povedlo lépe, než by kdy ještě
dokázal s Brockem. Téhož roku byli ještě Hawkwind tahákem Reading festivalu.
Večer poté se čtyři z hudebníků zúčastnili „Watchfield festivalu“, kde hráli
zadarmo, bez hádek a třenic, které už byly téměř nepřetržité.
–
Tolik Lábus k tématu LEMMY & HAWKWIND. Podle
mého názoru, připoutával Lemmy kosmické HAWKWIND k Zemi. Bez jeho
gruntovního bigbíťáckého fundamentu by se kapela příliš vzdálila svým
posluchačům, odlétla někam za obzor, rozplynula… Odkaz Lemmyho lze
v HAWKWIND vnímat dodnes, zbyvší členové se totiž nikdy neodvážili příliš
vzdálit od slavné Lemmyho éry.
ELVIS LEMMY
Lemmy
vždycky zdůrazňoval, že celý život hraje rokenrol, nic jinýho. Svou debutovou
poctu ranému rokecu padesátých let pojal s kolegy opravdu stylově,
počínaje parafrází přebalu Elvisovy LP desky „50,000,000 Elvis Fans Can’t Be
Wrong“, přes výběr autentického dobového repertoáru Buddyho Hollyho, Carla
Perkinse, Johnnyho Cashe, Elvise Presleyho a dalších, až po zemitý a
nepřeplácaný zvuk rockabilly.
V rokenrolu
jsou nejdůležitější frázování zpěváka a timing kapely. Lemmy svým vnějškově
ledabylým stejnohlasem sází své party opravdu mazácky – jemu rokenrol prostě
věříte. Jeho parťáci z projektu HEAD CAT, Slim Jim (THE STRAY CATS) a
Danny B (THE ROCKATS) znají všechny fígle, jimiž rockabilly působí tak
pohodářsky, a přitom ryze bigbíťácky.
HEAD
CAT po albu „Lemmy, Slim Jim & Danny B.“ (2000) nahráli další tři kousky –
„Fool’s Paradise (2006), „Rockin’ The Cat Club: Live From The Sunset Strip
(2007) a Walk The Walk… Talk The Talk (2011).
V novém
miléniu se Lemmy víc a víc obracel ke kořenům, poslední retrospektivní desky MOTÖRHEAD i čistokrevné rockabilly HEAD CAT to jen
stvrzují.
DRTIČI MOTÖRHEAD
Kmenovou
Lemmyho kapelu jsme na stránkách probírali opakovaně a ze všech stran. Nemá
smysl po sté prvé opakovat totéž, anebo opisovat telefonní seznam alb, videí,
bootlegů, sestav. Zastavíme se u jedné památné desky.
Erbovním
kusem v historii MOTÖRHEAD je bezesporu živák „No
Sleep ‘til Hammersmith“ z jedenaosmdesátého. Lemmy to vnímal stejně, i
když s hořkým povzdechem, že i potom přeci nahráli a vydali spoustu dobrý
muziky. Je pravda, že úspěchu „No Sleep ‘til
Hammersmith“ se MOTÖRHEAD už nikdy nepřiblížili…
LP vyšlo 27. června 1981, skladby pocházely z konce
března (28/29/30) a koncertů v Newcastlu a Leedsu. Nahrála je zlatá
sestava: Lemmy Kilmister – zpěv, baskytara, „Fast“ Eddie Clarke – kytara, Phil
„Philthy Animal“ Taylor – bicí, jež měla na triku úvodní čtveřici studiovek – „Motörhead“
(1977), „Overkill“ (1979), „Bomber“ (1979) a „Ace Of Spaces“ (1980).
Album okamžitě vystřelilo na vrchol britského žebříčku,
což byl v době vlády popu, diska a nastupující nové vlny bezmála zázrak!
Bezprostředně před „No Sleep ‘til Hammersmith“ byli Nr. 1 ADAM AND THE ANTS,
STARS ON 45, po něm Cliff Richard… Za „náhlým“ úspěchem se skrývala tvrdá práce
v podobě obrážení desítek a desítek štací po celé Anglii. Nadšení
návštěvníci koncertů se díky tomu seskládali v takovém počtu, že po vydání
živáku smetli všechny diskouše světa do kanálu.
V současné době lze pořídit 2 CD de luxe verzi,
na kterou se dostala spousta dalšího materiálu, Lemmy několikrát zmínil, že
původně plánovali vydat dvojalbum.
Pudová tvrdá muzika, hraná bez servítků a od podlahy,
s tuřím řevem coby bonusem. Tak by se dal lapidárně popsat tehdejší styl a
sound tria. „No Sleep ‘til Hammersmith“ se dnes umísťuje
v popředí všech možných anket a seznamů. Pokud jedna deska od Lemmyho
& spol., tak „No Sleep ‘til Hammersmith“.
Jaromír Merhaut pro Spark 2016
P.S. 2021 Podle nových zpráv vzrostla v pekle za poslední pětiletku porodnost o 666 procent.
Komentáře
Okomentovat