rock+

Synové slavných otců dali dohromady kapelu, která je autentickým pokračováním ALLMAN BROTHERS BANDu, byť se nejedná o přímou kopii jejich slavného jižansko-rockového stylu a soundu. Mladí muzikanti z okruhu rodiny Allmanů plus Duane Betts a Berry Oakley vytvořili zvonivě rezonující sedmičlenné těleso se třemi kytarami, slajdou, hammondkami a samozřejmě rytmikou. Sestava jako stvořená pro kouzlení s náladami i harmoniemi. A skutečně, od nástupu „Pale Horse Rider“ se více jak hodinu rochňáte v huňatých vrstvách aranží, kde soupeří i souzní kytarové copy a rozevlátá sóla, prostor sytí masivní tóny kláves i bohaté doprovodné vokály, k tomu zpívá slide … Základní bluesrockový formát se naklání tu k hardrocku („Carolina Song“), tam k boogie („King Crawler“) a onde k country („Much Obliged“, „Congratulation“). Díky velkorysé stopáži se uprostřed alba našlo místo i na téměř čtvrthodinovou rozkvetlou bluesovou instrumentálku „ Savannah’s Dream“ s najazzlou mezihrou. Střídmá „Southern Rain“ by n

NÁVRAT DO ALCATRAZZU Původní ALCATRAZZ jsme v osmdesátkách vnímali jako svým způsobem pokračování Blackmoreových RAINBOW, ovšem bez uzurpátora v čele. Graham Bonnet si namísto něj vyhlédl mladého střelce Malmsteena. Po boku mu stáli mimo jiné i Jimmy Waldo a Gary Shea, s nimiž se setkáváme na nečekané novince „Born Innocent“, vydané téměř pětatřicet let po „Dangerous Games“! Bonnet zpívá i po sedmdesátce na krev. A může si to stále dovolit, byť samozřejmě jeho vokální bungee jumping nelítá do takových poloh jako zamlada. Novinka staronových ALCATRAZZ slyšitelně navazuje na melodický duhový hard&heavy zlatého období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nechybí melodie, riffy, ani typické kytarové cvrlikání malmsteenovských parametrů, o něž se stará nadějný Joe Stump. Na desce mu v roli hostů sekundují slovutní kolegové, například v úvodní titulce Chris Impellitteri, další z Grahamových objevů. Lehkonohou cválavku „Polar Bear“ i hrnbu „London 1966“ si Joe obslouž

DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd

OSPALÉ OKO PLYŠOVÉHO TYGRA Jim Peterik zůstane navždy v paměti coby spoluautor „Eye Of The Tiger“. Při poslechu Lvího srdce by ale Rocky řezal maximálně tak do krabic s laskonkami, a ne do hovězích půlek. Cukrářský pompík. Zatímco masa se nepřejíte, kremrolí snadno. Jakkoliv mám velké nosné hlasy i rockovou pompu rád, u v pořadí šestého studiového alba PRIDE OF LIONS mi nenaskakují emoce, natožpak husí kůže, dokonce mám problém udržet při prvoposledním poslechu pozornost. Abych pravdu řekl, husí kůže jako pralinky mi vyrazila při pohledu na facebookovou fotografii dvojice! To nechcete vidět:-) Zpět k muzice. Formálně se nedá nic zásadního vytknout, libé tekuté melodie, klenuté hymnické oblouky, klávesové stěny, velký hlas v popředí… Jenže, melodie protékají mezi prsty, žádná se nezaklesne trvaleji v paměti, maximálně jako ozvěna dříve použitého motivu, sebevětší klávesové stěny nenahradí zvuk kytar, a honosný vokál Tobyho Hitchcocka je vhodný možná tak do muzikálu, do rocku nepasuje,

VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota. Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“). Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem. Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například

Fish se podobně jako Peter Gabriel postupně dál a dál odpoutával od stylu a soundu své mateřské skupiny, až se ocitnul daleko od původního květnatého art rocku. Dlouho očekávané album svým způsobem reflektuje Fishův postoj k neradostným událostem posledních let, osobním i takovým, které rozkývaly bytí nás všech. Proto název, znamenající v němčině pocit melancholie a únavy, proto poněkud pochmurné vyznění těkavých rytmů, střídmé elektroniky a nezvykle civilního Fishova projevu. Sám zpěvák přiznává, že tak nějak samo od sebe vzniklo v podstatě autobiografické terapeutické album. Není sice až tak drásavé jako předsmrtný Bowie, Fish neumírá, ani nejde na samou hranu umělecké katarze, přesto nacházím mezi „Weltschmerz“ a „Blackstar“ víceré styčné plochy, viz kupříkladu sound a naléhavost „Walking On Eggshells“, či osudovost „Little Man What Now?“, v níž se Derek vyrovnává se smrtí otce. Rozhodně se nejedná o album k dennímu ani relaxačnímu poslechu. Dokonce se někdy nedá, podobně jako „Blac

Kytarový vesmír Neala Schona jsme měli možnost poznat na desítkách alb s jeho hrou. „Universe“ svým názvem napovídá, že se Neal tentokrát vydal i napříč časoprostorem do hlubin rockové historie. A tak vedle původních skladeb Narada Michaela Waldena zazní například zpěvně líbezné, a současně dostatečně masivní pojetí Hendrixovy „Voodoo Child“, kde vzdává hold svému kolegovi, a přitom zůstává svůj.   Podobným způsobem pojal „Purple Rain“, kde též poněkud ubral na palčivosti původní verze (Prince), aby vyniklo jeho nepřekonatelné frázování. Z jiného kytarového ranku je předělávka „I Believe“ (Stevie Wonder), kde se Neal doslova vznáší nad našimi hlavami. Z beatlesovského bolera „Hey Jude“ si Neal pro své finále vypůjčil jen závěrečný motiv. „Universe“ je album jež pohladí. Byť instrumentální, tak doslova zpívá, však také Neal se smíchem prozradil, že producent a hráč na bicí, Narada Michael Walden, jinak též parťák z JOURNEY, mu své skladby nejenže předzpívával, ale nutil jej vytvořit kyt

Kompilace „Still The Night“ se skládá ze skladeb tří alb projektu PHENOMENA: „Phenomena“ (1985), „Dream Runner“ (1987) a „Psycho Fantasy“ (2006). Je postavená na vokálu Glenna Hughese, jehož snad netřeba čtenářům Sparku blíže představovat. V sestavě doprovodných muzikantů najdeme mimo jiné jména jako: bicmen Cozy Powell, basák Neil Murray, klávesáci Don Airey a Richard Bailey, uhrančivý houslista Nick Sanders a samozřejmě kytarista Mel Galley, bratr duše i těla projektu – Toma. Zkrátka hvězdný ALL STAR BAND. Album obsahuje kompletní debut, z něhož chybí pouze závěrečná dvouminutová instrumentálka. Ve své době byla PHENOMENA zjevením, spojila eleganci a pompéznost souborů typu ASIA, BOSTON, FOREIGNER, nezapomněla na rockový fundament a přidala experiment s houslemi, coby sólovým nástrojem. Vše Tom Galley narouboval na své fantazijní představy o nadpřirozených jevech, původně plánované pro povídkový film. A dílo završil Glenn Hughes jedním ze svých erbovních pěveckých výkonů. Vzpomínkov