SAMMY HAGAR: JAK MOTOR FERRARI ROZPÁLENÝ RED ROCKER

Sammy Hagar patří mezi zpěváky chlapáky. Neoslňuje výškami, oblouky ani falzety, zato mu tak nějak věříte každé slovo a emoci. Přírodní hlinka vedle neonů, motor Ferrari vedle zubní vrtačky a píšťalky. Jeho hudební cesta byla hrbolatá i zlatem dlážděná, a ušel po ní pořádný flák.
Díky chlastu je dnes takříkajíc za vodou. Fakt, nekecám, najděte si, co ve světě znamená jeho nedávno odprodejem většinového podílu zpeněžená značka Cabo Wabo Tequilla. Svým způsobem se zajištění a nezávislost obráží v Sammyho muzice i názorech.
Před nedávnem rozvířil stojaté rockové vody svou autobiografií Red: My Uncensored Life In Rock, kde se tvrdě vypořádal s nejedním ze svých parťáků a kolegů. V těchto dnech vydává nové album, „Sammy Hagar & Friends“. Obému se samozřejmě věnoval i srpnový rozhovor pro magazín Rolling Stone.
 
SAMMY HAGAR & FRIENDS
Parádní deska, která každým dalším poslechem zanechává hlubší dojmy. Na úvod zopakuji závěr své recenze z minulého čísla Sparku: „Macatá hrubá fošna, která zvoní, drnčí, vibruje, rezonuje i voní každým tónem. Bluesrocková roubenka.“ Dnes – po více jak desítce poslechů – bych jen přidal: pevně zasazená do skalnatého podloží hardrocku.
Přidám pár poznámek ze svého poslechového diáře
Rozparáděná „Winding Down“ strhne pozornost a navodí atmosféru.
Parádní a ne moc starou blueshardrockovou pecku „No Going Down“ Jay Buchanana z RIVAL SONS Hagar a jeho parta obklopili elegantní tíhou. V kotelně tepe Denny Carmassi a hučivou basou se přidává Bill Church, Sammy drtí mezi zuby každé slovo, k tomu Dave Zirbel kvílivě sjíždí parádní dlouhotónovej bluesový motiv a poprvé dovádí sbor ve složení: Claytoven Richardson, Sandy Griffith & Omega Rae, jenž mi evokuje staré pecky ROLLING STONES z konce šedesátek.
Rytmizovaná verze „Personal Jesus“ zvýrazňuje zabijácký riff. Neal Schon si v mezihrách kontrastně decentně vyhrává s každým tónem.
Poloakustická „Father Son“ mi opět trochu sklouzává k LZ III, kontrast mezi hospodskou juchanou s mandolinou a těžkotonážním hardrockem je úžasný.
„Knockdown Dragout“ se sekundujícím Kidem Rockem není žádný rap, jak by se mohlo podle některých recenzí zdát, ale plnokrevný nabušený hardrock, jen lehce poplatný současným zvukovým trendům.
„Ramblin' Gamblin' Man“ Boba Segera je naprostá klasika, jíž se Sammy spolu s hosty zmocnil s pokorou.
„Bad On Fords and Chevrolets“ – typická americká jízda po nekonečných dálavách, skladba jako stvořená pro kabriolety a povlávající – anebo hluboce skloněné – blondýnky.
Toby Keith je dobrej řízek už od pohledu. V Americe nesmírně populární Country man dodal „mexické“ pijácké písni Jimmyho Buffetta „Margaritaville“ ten správný lenivý „mám to na háku“ náboj. Znavení a ožralí rockeři se plouží domů tmou, a zdáli za zády jim na rozloučenou zní potměšilý refrén z „Margaritaville“… a doma je čeká nabroušená stará Kudla-nka bezbožná.
Trochu nasládlý duet Sammyho s Nancy Wilson, „All We Need Is An Island“, ve mně sice nevzbuzuje takové nadšení jako u Sammyho, jenže já zase nebyl u natáčení ani jeho domlouváníJ
Zato „Going Down“ Dona Nixe definuje moje gusto. Naživo studiově zahraná bluesrocková pecka má koule, drajv i fazonu. Muziku, jakou můžu poslouchat od rána do večera a zase do rána.
Snad jsem k poslechu navnadil aspoň pár zvědavců:-)

VLASTNÍMI SLOVY 
V rozhovoru dává Sammy nahlédnout pod pokličku.
„Nezačal jsem s přesnou myšlenkou, jak co udělat. Jenom jsem začal zvát kluky, jednoho po druhém, a pak jim řekl: ’Víte co? Uděláme z toho duet.’“
 
Sammy přiznává, i co s kým nevyšlo.
„James Hetfield je můj drahý přítel, hodně času trávíme společně se svými rodinami na Havaji. Duet ’Knockdown Dragout’ pro mě okamžitě udělal Kid Rock. Chystal jsem se původně oslovit Jamesa, či se nechce přidat, ale pak jsem narazil na Kida, mluvili jsme o jeho turné a práci, a spontánně jsem ho požádal, aby ten duet zpíval on. Bum, a je to! Když jsme skončili, opět mě popadla myšlenka oslovit Jamese, aby nazpíval aspoň pasáže Knockdown! Dragout!. Poslal jsem mu tento návrh, a jeho reakce byla, cituji: ’Jsem opravu polichocen, že chceš můj hlas na svojí desce. Ale není to můj styl.’ A já na to: ’Ok, pořád tě miluju, Jamesi.’
Fakt jsem si myslel, že by bylo moc fajn mít Kid Rocka, Jamese Hetfielda, Joa Satrianiho a Dennyho Carmassiho v společní písni. Páni – bylo by to úžasné.“
 
Je pravda, že o kousek dál Sammy tvrdí něco trochu jinéhoJ
„Skutečně jsem chtěl, aby se přidal, ale nesedělo by to. Kdyby jejich fanoušci pak slyšeli toto album, a koupili si je jenom kvůli tomu, že je na něm James, to by METALLICU hodně naštvalo. Protože to jednoduše není METALLICA.“
 
Řeč se stočila i na předělávku „Personal Jesus“
„DEPECHE MODE tu píseň udělal úžasně. Nikdy jsem nebyl jejich fanda, ale vždycky jsem miloval tuhle píseň. Jde o riff. Můžete ho zahrát na ukulele, a furt je to hlavní riff. Můžete ho zahrát na bendžo, pořád je to hlavní riff. Anebo zahrát na housle, zazpívat. Myslím to vážně – ten riff je fakt hustý, vole.
 
Už jen kvůli ’Your own personal Jesus’ se dá mluvit o love songu. Říct někomu ’Budu tvůj osobní vlastní Ježíš’, nebo ’Mám svého vlastního osobního Ježíše’ – to není standardní ’brát a dávat’ vztah, je to ’dávat a dávat’! Stoprocentní bezpodmínečná láska je to, co tato píseň pro mě znamená, a jde skutečně o silný pocit. V podstatě nemám ponětí, o čem Martin Gore ve své písni vypráví. Prý četl knihu Priscilly Presley, kde ona napsala, že Elvis byl v určitém okamžiku pro ni něco jako Bůh. Goreho taková vztahová jednosměrnost zaujala. Tak jako tak, je to hluboká píseň.
 
Jednou jsem skladbu nechal zazpívat gospelovým zpěvákům z East Bay, protože jsem chtěl, aby se skladba stala více náboženskou. Když zpíváte ’Ježíš’, je to moc silné slovo. Nejsem věřící. Cítil jsem se trochu nepříjemně, jako bych se rouhal. Je to trochu divné. To s těmi gospelovými zpěváky jsem udělal proto, že jsem se cítil provinile. Nemám rád věci spojené s ďáblem a nemám rád ani věci spojené s Bohem. Tyto věci jsou posvátné a trochu mě děsí.
 
A nebyl by to Sammy, kdyby nezaperlil.
„A Neal Schon? Je mi jedno, co si myslíte o JOURNEY – ale Neal Schon tuhle píseň doslova šuká kytarou!“
 
„Personal Jesus“ neoslovila jenom Sammyho Hagara, nahráli ji Marilyn Manson, Nina Hagen, Tori Amos a další, sampl použila Hillary Duff i Jamelia. Za nejryzejší a nedostižnou osobně považuji temnou a drsnou verzi Johnnyho Cashe, nahranou rok před jeho odchodem na věčnost, burcující svou zemitostí, prostotou i vědomím souvislostí – jako byste nahlédli za oponu lidského bytí.

EDDIE VAN HALEN A TI DRUZÍ (PŘÁTELÉ?)
Když čtu všechny narážky v rozhovoru, o to víc mě mrzí, že u nás zatím Sammyho kniha nevyšla. Sám Hagar tvrdí, že jedním z popudů napsání autobiografie byl i fakt, že jeho fanoušci o něm vlastně mnoho nevěděli, protože se nikdy necpal dopředu. Já si myslím, že se ale chtěl tak nějak i vypořádat s některými ex-kolegyJ Jeho reakce na otázky „na tělo“ posuďte sami.
 
Na Eddieho Van Halena jsi opravdu vylil všechnu špínu…
„Nepovažuju to ale za pálení mostů. Když jsem přišel do kapely, špína tam už byla. Hlavně mezi kapelou a bývalým zpěvákem. Ale čas všechno vyléčí. Upřímně, Valerie Bertinelli napsala téměř stejné věci ve své knize o Eddiem (– svém manželovi – poznámka JM).
Jediná věc, kterou jsem udělal, je ta, že jsem psal o osobním vztahu s ním. S kapelou jsem strávil 10 úžasných let. Pro každého hudebníka na této planetě by to byl splněný sen. Měli jsme nejlepší vztah, nejlepší turné, napsali jsme nejlepší hudbu. Měli jsme pět alb „číslo jedna“ a prodali dohromady okolo 50 nebo 60 milionů desek, a vyprodali jakékoliv místo na světě! Poslední dva roky však byly opravdu drsné.
Upřímně přiznávám, že být součástí VAN HALEN bylo skvělým zážitkem i obří životní zkušeností. Nevyměnil bych to za nic.
Zpátky k pálení mostů. Pokud se rozhodnete napsat autobiografii, což jsem teda udělal, máte jenom jeden pokus. Když vše nedáte na papír hned, zbývá vám pak jen po zbytek života sedět na zadku a vyprávět příběhy, jak to vlastně bylo, a lidi se budou ptát: ’Aha, a proč to tedy není v knize?’ Nechci takto dopadnout. Takže je v pořádku, jak to je.“
 
Vedle všech spolupracovníků, hudebníků, dovedeš si představit spolupráci na duetu s Davidem Lee Rothem? (Povzdech) Vím, je to asi na hovno otázka.
„Ne – ale je příliš těžká. To je tak těžké! Kdyby s tím nápadem přišel za mnou, do prdele. Ok, udělám cokoliv. Ale jít za ním, a být dobrovolně v tak zranitelné pozici… pravděpodobně bych z jeho úst slyšel ta nejškaredší slova, která z nich kdy vyšla. Nemyslím, že Dave by se mnou chtěl zpívat. Abych byl upřímný, nemyslím si, že by se mnou zůstal v jedné místnosti. Nevím, jestli ho odstrašuju, nebo zastrašuju, nebo jsem ho nějak nasral, nebo mě nemá rád, protože se mě bojí… Nevím, co to je, ale on a já spolu nevycházíme. Snažili jsme se. Celou dobu na turné. A dnes si myslím, že jsem se měl snažit míň.
K celé myšlence VAN HALEN – lidi se mě pořád ptají: ’Co kdy by Eddie zavolal a požádal tě, aby ses vrátil zpátky?’ Jen doufám, že to neudělá. Už je po tom, jsem šťastný a hrdý na to, co jsme spolu dokázali. A oni teď dělají, jako bych nikdy nebyl v kapele, a přitom hrají všechny ty staré věci… Jak to jen můžou dělat?
Nechme to být. Nechme je jít si vlastní cestou, a cokoliv se stane, všechno dobré. Michael Anthony je jeden z mých nejdražších přátel. Nevidím důvod, proč by i Ed a Al taky nemohli být. Možná jednoho dne…
V mém věku se mi dost těžko znovu nacvičují staré písničky. A už se taky nechci vracet zpátky. Chci být neustále v pohybu vpřed, mám rád vzrušení z nových skladeb. Proto mi je tak těžko vracet se k VAN HALEN, do sestavy, která nic nového nenahrála od roku 1994!
Ale jsem hrdý na to, že jsem s nimi byl. Skutečně. Jsem opravdu hrdý na tuto část mého života. Bylo to skvělé, kamaráde.
Jo, a uprostřed naší show jsem VAN HALEN vyhradil 40 minut.“
 
Co plánuješ?
„K nové desce plánuju příští rok nějaká ta vystoupení. A když mě pozvou někam na festival, budu hrát klidně i zadarmo! Mám rád festivalové davy pod pódiem.“

BIO
Sammy Hagar byl u toho, když se z dovozového britského hardrocku kul americký metal. Čtyřicet let starý debut MONTROSE se až postupně protlačil na jedno z nejvýznamnějších amerických tvrděrockových alb všech dob. Jinými slovy, předběhl – svou sevřeností a dopředu se ženoucí zarputilostí – dobu. Tam, kde se LED ZEPPELIN vraceli k blues, nebo DEEP PURPLE přizdobovali klasikou, tam MONTROSE přidali u své motorové pily plyn.
Jak už to tak někdy bývá, proroci se mohou zaleknout i sebe sama. Druhé album MONTROSE, „Paper Money“, bylo doslova hudebním protipólem debutu. Rozkošatělé, proaranžované, poplatné rádiím i mainstreamu. Baladičky, mellotrony… Vynikající dílo, ale úplně jinak. Cesty Ronnieho a Sammyho se záhy rozešly.  Vloni v dubnu zahrál starému kamarádovi naposledy…
 
První tři Hagarovy sólovky z druhé poloviny sedmdesátých let jsou dnes zapomenutými dokumenty doby. Po nástupu punku se všechen rock aranžérsky a kompozičně osekal, mnohé soubory najednou nevěděly kudy kam. Sammy Hagar měl však urputnost a drajv v krvi, proto se s novými trendy vypořádal snadno a bez ztráty květinky, jakkoliv netlačil na pilu, a hrál si v podstatě co chtěl a od koho chtěl, třebas Donovana, Patti Smith, Van Morrisona, Boba Welche a dalších klasiků. „Street Machine“ z roku 1979 změny naznačila již přebalem, kde se Sammy předvádí coby elegán v sáčku s vyhrnutými rukávy, mezi nástroji najdeme saxík a piano, a o repertoár se poprvé postaral výhradně sám. Je třeba připomenout, že v druhé polovině sedmdesátek se za oceánem doslova zvedla první přívalová tsunami pompézního rocku se soubory jako BOSTON, STYX, KANSAS, JOURNEY, a že Meat Loaf doslova zbořil žebříčky svým bombastickým Pekelným netopýrem. Všechna Sammyho alba z oné doby stojí přinejmenším za pozornost.
 
V první polovině osmdesátých let se Hagar svezl s vlnou napulírovaného melody pomp rocku. Největšího úspěchu dosáhnul s platinovým albem „VOA“ (1984) a skladbou „I Can't Drive 55“. Deska má všechno, co měl Bryan Adams, BON JOVI a AEROSMITH – písničkářskou chytlavost, solidní rockový nátěr, pompézní zvuk, říznost. To samé se dá napsat také o sólovce z roku 1987 – „I Never Said Goodbye“, kterou nahrál v době vzkvétající spolupráce s VAN HALEN.
Největším novátorem byl u VAN HALEN svou hrou kytarista Eddie Van Halen. Jeho tapping vstoupil do dějin i učebnic. Sammy Hagar mi jako zpěvák jednoznačně seděl víc, než příliš elastický Roth. Svým šamotovým hlasem podezdil zvuk kapely tak, že mohla hrát ještě žhavěji, než kdy předtím. „5150“ (1986), „OU812“ (1988), „F.UC.K.“ (1991) i „Balance“ jsou vesměs multiplatinová, a současně i skvělá alba. Žádné z nich by nemělo chybět v rockerské sbírce!
 
Po rozchodu s VAN  HALEN dal Sammy Hagar dohromady doprovodný band THE WABORITAS, s nímž v letech 1999-2006 nahrál sérii čtyřech studiovek a několika živáků. Žánrově se odklonil od pompézního rockového mainstreamu k bluesrockovému formátu jižanského typu. Na poslední desce, „Not 4 Sale“, se naplno vrátil k hutnému blueshardrocku. Skvělá muzika k rockerskýmu posezení v nálevně – pravá hudební tequila.
 
Projekt CHICKENFOOT vynesl Hagara zpět na výsluní pozornosti médií i fanoušků. Byla to prostě bomba, spolu s BLACK COUNTRY COMMUNION pro mne jediný opravdový současný hardrockový ALL STAR BAND.
 
Přestože první zprávy z jara letošního roku hovořily o resuscitaci značky HSAS v sestavě Hagar, Schon, Anthony, Smith, vše nakonec bylo trochu jinak. Hosté a přátelé přibývali, původní myšlenka reunionu se transformovala v album „Sammy Hagar a jeho přátelé“.
–
Mimo hudební svět je Sammy Hagar milovníkem aut, má jich v garáži na dvacet, zejména značky Ferrari. Ostatně i jeho zpěv bývá přirovnáván ke vzpínajícímu se koni, a on sám tvrdí, že zvuk motoru Colombo V12s mu pomohl najít zvuk kytary i vokálu. Ani nevím, jestli se už Sammy dočkal svého vysněného Enza…
 

Albová studiová diskografie:
 
MONTROSE
Montrose (1973)
Paper Money (1974)
 
Sammy Hagar
Nine On A Ten Scale (1976)
Sammy Hagar (1977)
Musical Chairs (1977)
Street Machine (1979)
Danger Zone (1980)
Standing Hampton (1981)
Three Lock Box (1982)
VOA (1984)
I Never Said Goodbye (1987)
Marching To Mars (1997)
Cosmic Universal Fashion (2008)
Sammy Hagar & Friends (2013)
 
Hagar/Schon/Aaronson/Shrieve
Through The Fire (1984)
 
VAN HALEN
5150 (1986)
OU812 (1988)
For Unllawful Camal Knowledge (1991)
Balance (1995)
 
Sammy Hagar & THE WABORITAS
Red Voodoo (1999)
Ten 13 (2000)
Not 4 Sale (2002)
Livin’ It Up! (2006)
 
CHICKENFOOT
Chickenfoot (2009)
Chickenfoot III (2011)
 
Sammy Hagar má na svém kontě zhruba 20 singlů i vícero live alb a kompilací. Výčet, včetně hostujících aktivit by zabral stránku Sparku. Odkázal bych na Wikipedii, potažmo Sammyho webovky www.redrocker.com – které jsou ale v současnosti celé věnované novince.

Jaromír Merhaut pro Spark 2013