OSIŘELÝ KRUH NEILA PEARTA (1952-2020)

Když se shora podíváte na Neilovu baterii bicích, vidíte osmistěn s opuštěným kruhem nástrojů a jediným místem pro vyvoleného uprostřed. Může být symboličtější obraz, vyjadřující Neilovu mimořádnou individualitu a osobnost, ale také prázdnotu po jeho odchodu?

Kanadské RUSH vnímám zejména díky Neilovi jako pomyslnou spojnici mezi LED ZEPPELIN a DREAM THEATER. Po prvních převzali na raných deskách co se dalo, postupně mnohé změnili a doplnili o vlastní originalitu, aby o dvě dekády později svým mistrovstvím inspirovali druhé jmenované na jejich prvotině. Největším Peartovým vzorem byl první rockový buchman-divočák Keith Moon. A on sám inspiroval mnohé jiné slavné bicmany, mimo mnohé jiné Mika Portnoye.

HRÁČ

Byť ranař s otočenými paličkami a brilantní technik, hračička, co se rád ve svém hájemství obklopoval exotickými nástroji jako tympány, gongy, zvonkohrami, tyčemi, zvonci, zvonečky, triangly a dalšími, byl znám jako přemýšlivý hráč, který se nenechával strhnout módními vlnami ani závody. V jednom z rozhovorů o bubenické technice pravil: „Mám dvojšlapku DW, ale snažím se, aby její používání nebylo v hudbě nadměrné. Vytvářím díky ní spíš další vrstvu, než abych něco vyplňoval. To dělám hodně zřídka. Nesnažím se tím nic zakrýt, jednoduše si kompozice skladby někdy vyžádá určitou gradaci. Za bicími musí člověk umět přemýšlet.“

Jeho hru podprahově obdivovali laici a poučeně kolegové, kteří dokázali nahlédnout pod pokličku, a jen v údivu kroutili hlavou nejenom nad komplikovanými lichými rytmy, ale i různými finesami, stopkami, mezihrami, brejky, či jak se všechny ty dovednosti, jimiž dokázal vyzdobit zdánlivě obyčejnou pasáž, jmenují. Laik žasne, odborník se diví.

Ze svého pohledu celoživotního rockera, posluchače/nemuzikanta, mohu k Peartovu bubnování napsat jediné: patřil spolu s Bonhamem mezi dva stylotvorné bubeníky, jež bych si troufnul kdykoliv poslepu rozpoznat podle hryJ

FARMÁŘ

Zmíníme aspoň základní fakta z jeho života. Narodil se 12. září 1952 v kanadském Hamiltonu do farmářské rodiny. Hospodáři jsou svou podstatou individualisté spjatí se svou rodinou a půdou. Zde jsou možná genetické kořeny Neilova odpovědného přístupu k životu.

První kontakt se světem rockové hudby mu zprostředkovalo – tak jako milionům tehdejších adoscelentů po celém světě – malé tranzistorové rádio. Lekce klavíru nepadly na úrodnou půdu, mladý Neil raději mlátil klacky do všeho možného. Ve čtrnácti dostal první soupravu, v osmnácti se vydal na zkušenou do Anglie. Tam se seznámil, a myšlenkově našel, s literárním dílem Ayn Rand. V Londýně vydržel osmnáct měsíců. Po návratu domů a krátké epizodě v kapele HUSH se nechal přesvědčit k účasti v konkurzu na uvolněné místo v RUSH. A začala se psát historie …

INTELEKTUÁL

Mezi ostatními rockery, textaři, měl Neil Peart jako jeden z mála pověst sečtělého intelektuála. Na druhou stranu si jej méně chápaví dobírali, nebo se mu za zády ve své prostoduchosti dokonce posmívali. Faktem je, že komplikovanost Neilových textů přinášela Geddymu nejeden problém při zpívání, žádné halasné slogany ani opakovačky v refrénech se nekonaly, zato krkolomností přehršel. Určující byl příběh, ne zvukomalebnost slov. Proto někteří hloubavci Peartovy texty raději dodatečně čtou a v klidu nad nimi přemýšlejí, než by je soustředěně poslouchali a vstřebávali souběžně s hudbou. Sám Neil Peart nejedenkrát své myšlenky rozebíral v rozhovorech, což na jednu stranu odhalilo jejich někdy až překvapivou hloubku, jindy však celkem bezelstně přiznal, jako v případě „Distant Early Warning“, že na počátku byla pouhopouhá zvukomalebnost slova Absalom, které spatřil na přebalu stejnojmenné knihy Williama Faulknera a měl je za výraz z nějaké prastaré motlitby. Původně zamýšlel, že Absolom použije jako slovní hříčku ke slovům absolute a obsolute (absolutní, zastaralý), pak se naštěstí zeptal své ženy, jež mu pověděla o souvisejícím biblickém příběhu. Neil se do tématu ponořil po svém a napsal text, v němž na pozadí dávného příběhu vylíčil své obavy z tehdejší napjaté situace mezi supervelmocemi.

Svůj pohled na současné lidské pinožení Neil Peart rád přenášel do světa sci-fi a fantasy. Byť jeho leckteré naivní představy, zejména z raného období, mohou vzbuzovat pobavení, a pozdější cynismus a jedovatost dokonce pohoršení, nakonec se všichni zasvěcení shodují na tom, že ve svých posledních textech dosáhnul pomyslného optimistického smíření sebe sama se světem a nezvratným osudem, i obnovené víry v zázrak a lidstvo.

Rád vzhlížel do hluboké minulosti hvězd i budoucnosti lidstva, a přestože ani on konce všehomíra nedohlédl, zkoušel to neúnavně znovu a znovu.

KAPITALISTA, FAŠISTA, SATANISTA?

Ale kdeže! To bylo takhle – britští mládežníci, včetně většiny muzikantů, byli v sedmdesátém osmém vesměs „pankáčsky“ nasraní na kapitalismus. A do toho vpadne svými konzervativními názory jejich vrstevník Neil Peart. RUSH měli na svém anglickém turné smůlu, že při hlavním rozhovoru narazili na levičáka Barryho Milese, jenž během pár minut změnil pokec s muzikanty o muzice v lítý ideologický boj.

Svůj článek, tedy spíše hanopis, s titulkem „Cítí se všichni v POŘÁDKU?“, uvedl citátem závěrečné věty novely „Anthem“ (1937) Ayn Rand, která je často, byť zřejmě mylně, pokládána za přímou inspiraci koncepce alba „2112“. Ayn Rand, jež se narodila v petrohradské židovské rodině lékárníka a od roku 1926 žila v USA, vzývá EGO, tedy individualitu, jako posvátné slovo, které na naší planetě nikdy nezemře, protože je jejím srdcem, myslí i slávou. V novele v podstatě jde – na pozadí příběhu z blízké potemnělé budoucnosti Země, řízené Světovou radou – o umělecký vzdor vůči stádnosti. Věčný vztahový konflikt individuality a kolektivismu zneužil Miles k neuvěřitelnému výpadu proti mladým muzikantům. Lektoři z VUMLu by bledli závistí, kdyby se k tomuto číslu New Musical Expresu dostali.

„Opravdu si myslíte, že angličtí demonstrující jsou produktem socialismu?“ políčíl past Miles. „Jo. Co jiného? S čím vlastně bojují?“ odsekl Neil. Miles přiložil polínko leninsko-marxistickým výronem o nadnárodních korporacích, co podle něj porušují lidská práva. „Jak? Tím, že vám dávají práci? Můžeš přeci svobodně odejít! “ odvětil logicky Neil. A podlý Miles z toho dovodil, že Neil prý uznává jenom svobodu pro zaměstnavatele a ty co mají peníze, a že dělnická svoboda odejít je svobodou hladovět. A nakonec naprosto prasácky napsal: „,Práce nás osvobozuje.’ Ach, ano, to bylo napsáno nad hlavní bránou koncentračního tábora v Osvětimi. Stíny tisícileté říše.“ Ukázkový příklad diskusní demagogie. Něco podsunout oponentovi a pak to rozcupovat. V podobně konfrontačním duchu pokračoval pohovor RUSH s inkvizitorem Milesem i v dalších částech.

Samozřejmě, že Milově pozornosti nemohla ujít ani Neilova inspirace dílem Ayn Rand. Miles nálepkuje texty a koncertní vizuál RUSH termíny jako pseudo-náboženský jazyk a kvazi mystický symbol  – kdy na stage zobrazený (a ze zadní strany „2112“ převzatý) nahý muž čelí podle Milese rudé hvězdě socialismu (sic!). Žít v ČSSR, by byl Miles nejspíš militantním svazákem z ústředí, dalším Varholíkem/Poledníkem. Možná by se ale soudruh Miles divil, jak vypadá jím opěvovaný socialismus zevnitř a podhrabal se rychle zpět na západ. Kdo ví…

Milesovu morální bezednost charakterizuje zejména věta: „Jsou zdvořilí, dokonce okouzlující, naivní – koncertují a kážou to, co se mi zdá jako proto-fašismus malomocných.“ A na závěr svého elaborátu jim podsune fascinaci zákonem džungle.

–

Mimochodem, jiná sorta pomatenců přisoudila za zadní stranu přebalu „2112“ členům RUSH roli satanistů. Přitom v kontextu Peartovy albové story má zobrazený pentagram symbolicky zobrazovat síly zla. Neil Peart v reakci na tyto útoky odpověděl v jedenaosmdesátém otevřeným dopisem, kde poštěkávající svoloč (a v podstatě zpětně taktéž Milese) trefně pojmenoval: „Jsou to pokrytci, přehrabující se v životě druhých, doufajíce, že najdou něco špinavějšího než jejich vlastní odraz. A pokud nic nenajdou, tak si něco vymyslí!“

RÁNY OSUDU

10. srpna 1997 zemřela při autonehodě jeho prvorozená devatenáctiletá dcera Selena. O deset měsíců později se doslova utrápila manželka Jackie. Nešťastný Neil oznámil svým spoluhráčům konec a vydal se na dlouhou cestu … Své impulsivní motocyklové putování po Severní a Střední Americe zakončil s bilancí 55 tisíc najetých mil i novou chutí milovat a hrát, žít.

Druhé dějství svého pozemského „očistce“ si prožil posledních pět let života poté, co mu byla diagnostikována rakovina mozku, což ale nikdo z nás, fanoušků, nevěděli, a tak, když v prosinci 2015 oznámil Neil odchod do důchodu, všichni doufali v jen další několikaletou pauzu, po níž se opět vrátí v plné síle – tak jak už jednou dokázal.

Nevrátil. 7. ledna tohoto roku Neil Peart zemřel. A spolu s ním odešel na věčnost i další kus nejen mého hudebního života, zatímco někde v nekonečné vesmírné dáli se rozzářila nově přibyvší hvězda …

Jaromír Merhaut pro Spark 2020