1971 02: ROK PLNÝ ROCKU (NAZARETH/PROCOL HARUM)

Rok 1971 se mimo jiné vyznačoval prolínáním art rocku s hard rockem. Například URIAH HEEP vydali v jednom roce experimentální „Salisbury“ s orchestrálním doprovodem a současně full-forte hardrockové „Look At Yourself“. NAZARETH si ještě před svou pilovitou úderkou alba „Razamanaz“ (1973) vyzkoušeli na svém debutu classical-art rock a na dvojce bezmála country. Folkbluesoví JETHRO TULL nahrávají „Aqualung“ s úvodním riffem z rodu nejúdernějších. Přitvrzují i classicalrockoví FOCUS, „Hocus Pocus“ se dá označit jako kovářsky žhavý šavlový tanec. Samotný artrock nabírá na síle novými alby GENESIS, YES, GENTLE GIANT. Pozadu nezůstávají kováři LED ZEPPELIN, čtvrté album se stává Mount Everestem hardrocku. DEEP PURPLE a BLACK SABBATH po explosivním vývoji v sedmdesátém svými novými alby víceméně „jen“ drží dobyté pozice. Post barretovsští PINK FLOYD přepřahají směrem k širšímu publiku.

Na startovní čáře se objevuje těžký soupeř, aspoň co se týče mediální pozornosti – glam, jehož progresivním vlajkonošem se stává Marc Bolan se svými T. REX. Zakrátko se přidávají do té doby bezmála punkoví SLADE a hopsa hejsa bublegumoví SWEET. Svou šanci vycítil i jistý Paul Raven z originální sestavy pěvců na „Jesus Christ Superstar“. Proměňuje se v Garyho Glittera. Po svém se prezentují ROXY MUSIC, David Bowie a další.

Nespali ani sixties klasici, ROLLING STONES, THE WHO i FACES jsou stále ve hře. Také BROUCI se udržují ve formě, i když každý sám za sebe: McCartney a Lennon vydávají svá další alba. „Ram“ je skvělé, „Imagine“ fenomenální. Oba ale celosvětovým společenským dopadem zastíní George Harrison svým koncertem pro Bangladéš, jenž se stal napořád předobrazem pro všechny příští obří charitativní akce.

Jak vidíte z pouhého výčtu jmen, bude o čem po celý rok 2021 psát.

PŠM

Politice se nevyhneme ani dnes. Už jen proto, aby se náhodou historie neopakovala. Někteří spoluobčané mají totiž i dnes našlápnuto k totalitnímu „myšlení“.

1971 byl rokem 50. výročí založení zrůdné KSČ. Rudá propaganda se na nás valila ze všech stran, Mladý svět nevyjímaje.

Jednu mladosvětskou sondu do života západoevropských patnáctiletých sesmolil ze zahraničních materiálů jistý Petr Koudelka. I když se dnes prezentuje jako tehdejší bezmála disident, byl evidentně mladým zapáleným komunistou, jinak by se ve své ex post „zpovědi“ nezmiňoval o prověrkách s otázkou „Souhlasíte se vstupem vojsk?“ z nichž se díky známosti prý vyvlékl. Psal, co jeho Strana žádala, to neokecá. A tak se v jeho vícestránkovém elaborátu z březnového MS 9/1971 mimo jiné dočteme, že … „Když se narodili, byla válka na Suezu, v Maďarsku kontrarevoluce, v Moskvě XX. Sjezd s kritikou Stalina, …“ anebo „Francouzský list Figaro, který uspořádal velkou anketu o mládeži, dospěl k závěru, že mládež dozrála v samostatnou sociální kategorii, jako jsou dělnická třída nebo rolnictvo.“

S povděkem kvituje odpovědi patnáctky Caroly na křesťanskou mládež: „[…] Jim jde hlavně o to získat zpět mládež a dělají pro to všechno možné, včetně divoké hudby, kávy a tancování. A mezitím stále hovoří o Bohu, vsouvají ho všude, kam se jen dá.“

Taktéž se mu líbí, když anketa Der Spiegelu nahrává jeho přesvědčení, že tamější mládež má levicový revoluční potenciál: „V mnoha západoněmeckých městech protestují a demonstrují mladí lidé. 2/3 oslovených mladých s tím souhlasí. Kdyby časopis rozšířil svou anketu i na učňovskou a pracující mládež, byl by výsledek ještě přesvědčivější. Čím starší skupina, tím poetičtější jsou cíle jejich protestů.“ A nadšením autor doslova řičí, kdy popisuje, jak učňovská a pracující mládež organizuje „soudy dělnické mládeže“, kde na základě výpovědí nejmladších dělníků a učňů odsuzují podnikatele ke „splnění demokratických požadavků a uhrazení výloh s tím spojených“.

Teenagerka Christa se pro autora vůbec stala věčným soustem, „Už dvanáct let žije její rodina v nouzovém bytě o čtyřiceti dvou čtverečních metrech. Otec, nevyučený automechanik bere 800 marek za měsíc. Dva pokoje, kuchyň, devět lidí.“

Autor se až podezřele vyžívá v detailním popisu bití a ponižování, jimž podle jakési dopisové ankety jakéhosi časopisu čelí mladé dívky.

Tolik jeden šmejd. Glosa druhého, jakéhosi Karla Šmída, „K věci“ zní už přímo výhružně: „[…] I dnes je Sovětská armáda připravena. Třetina příslušníků raketových vojsk a polovina příslušníků protivzdušné obrany jsou vzorní vojáci. A devadesát procent vzorných vojáků jsou buď členy strany anebo Komsomolu. Patří to už jak k tradicím Sovětské armády, tak i Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže. A to je pro náš svaz mládeže příkladem.“

I takovým svinstvem nás v mládí krmili bolševici. U zdravých jedinců však neměli šanci.

–

Zpět k bigbítu. Dnes se dotkneme dvou méně známých skvělých albech roku jedenasedmdesát, jež dokumentují tehdejší společné „orchestrální“ hledačství skupin, jejichž kariéry se později rozutekly každá jiným směrem.

NAZARETH

Jen připomenu, že přelom šesté a sedmé dekády byl dobou, kdy každá začínající kapela chtěla být výsostně progresivní a originální. Eponymní album skotských NAZARETH sice obstálo u kritiky, širší publikum je v přímém přenosu ani nezaregistrovalo.

Zvláštní deska, úplně jiná než jakákoliv další. Hledačská, nevyhraněná a současně podmanivá, i když zdaleka ne na první poslech. Tak jako většina fanoušků kapely, dopracoval jsem se k ní zpětně, až někdy v polovině sedmdesátých let. Příběhy ani jiné katalyzátory emocí se nekonaly, účinkovala jen a jen muzika. Žádný útok na první signální, jako o dva roky později vlna tsunami „Razamanaz“.

NAZARETH v klasické sestavě McCafferty-Sweet-Agnew-Charlton si na svém debutu osahali ledasco. Zní syrový i melodický hard rock („Witchdoctor Woman“, „Empty Arms“, „Empty Heart“), boogie („Dear John“), tklivý dojáček („I Had A Dream“), monumentální kus s mohutným finále s orchestrem za zády („Red Light Lady“), "homelesácká" bluesovka („Fat Man“). Přidají i něco „na Portu“ – B.J. Coleem zvučně slajdovanou „Country Girl“. Psychedelickou, tajemnou i zběsilou coverovku autorské dvojice Bonnie Dobson/Tim Rose, „Morning Dew“, hrají NAZARETH dodnes. Na závěr alba zazní smyčci obklopená snívanka „The King Is Dead“. McCafferty křičák už vystrkuje růžky, jinak ale Dan předvádí celou škálu hlasových poloh, leckteré docela překvapivé, později nepoužívané.

Pevným svorníkem oné různosti je Roy Thomas Baker. U čeho ten chlap byl, ať už jako zvukař nebo producent, to mi voní.

Jedničku NAZARETH můžu jen a jen doporučit i těm starým rockerům, kteří jinak Skoty nemusí.

PROCOL HARUM

U málokteré rockové skupiny mělo spojení s orchestrem takovou vnitřní logiku jako v případě PROCOL HARUM, kteří povstali z kompozice – vystavěné na zhudebněné surrealistické básni Keithe Reida – „A Whiter Shade Of Pale“, jejíž honosný motiv byl inspirován Air J. S. Bacha. Pozorní čtenáři Sparku si jistě na onen příběh vzpomenou ze starší Studny.

Úžasné prolnutí mohutného Edmontonského symfonického orchestru a doprovodného sboru s bytelnou rockovou kapelou, zachycené na albu „Live In Concert With The Edmonton Symphony Orchestra“ nemělo obdoby, neboť se poprvé podařilo propojit obě podstatou různorodé složky v jeden kompaktní celek.

Jak píše Jiří Černý: „PROCOL HARUM rezonovali, ať úmyslně či mimoděk, přesně s dobou tzv. květinového hnutí, rozpínání mysli a hledání inspirací v mimorockových sférách ... vysoký vkus prokazovali stále: nekořistili z témat artificiální hudby a už tím, že hráli krátké písně, neupadli do pompéznosti.“

Historický koncert se uskutečnil šťastnou souhrou náhod, PROCOL HARUM plánovali na svém severoamerickém turné pořídit koncertní nahrávku. Generální manažer Edmontonského symfonického orchestru, Bob Hunka, zase chtěl navázat na spolupráci s kanadskou skupinou LIGHTHOUSE. Při náhodném setkání mu hudební publicista Ritchie Yorke navrhnul PROCOL HARUM. Přestože ti již měli ze srpna 1969 zkušenost s vystoupením s orchestrem za zády na Stratford festivalu v Ontariu, šlo z jejich strany o velkou odvahu, sladit své podstatou rozvolněné bluesrockové muzikantství s vyprecizovaným notovým přednesem symfonického tělesa. Ostatně, kytarista Robin Trower dříve vetoval všechny podobné námluvy, důvodem bylo velké omezení výrazových prostředků jeho kytarové hry při společném účinkování se symfoniky. Teprve Robinův odchod ze sestavy uvolnil prostor k jednání.

Orchestrálních aranží se ujal Gary Brooker, záměru přizpůsobil i výběr repertoáru, „Conquistador“ údajně přibyla do výběru až při cestě letadlem do Kanady. Teprve týden před akcí se rozhodlo, že jedinečná událost bude zaznamenána. A&M Records poskytla nahrávací kamion i zvukového inženýra Wallyho Heidera. Týden se dolaďovalo, psaly a kopírovaly noty.

I samotný 18. listopad byl hektický. Na zkoušce se objevily problémy s mikrofony, bicmen BJ Wilson přes hradbu odposlechů špatně slyšel orchestr. Jeden z houslistů měl dokonce na hlavě „protihlukovou“ přilbu J Problémů jako když se potká voda a oheň. Nejhorší však byla hádka mezi Brookerem a dirigentem Lawrencem Leonardem krátce před polednem, ta na chvíli ohrozila samotné konání akce.

Večer byl nakonec úchvatný. Jubilee Auditorium pojala na 3000 návštěvníků, 52 hudebníků ESO, 24 sboristů Da Camera Singers a velký počet jevištních i nahrávacích techniků, osvětlovačů i dalšího personálu. Byly připraveny kvadrofonní efekty. Takřka celé představení se pro jistotu opakovalo. Nahrávalo se na šestnáct stop, což bylo v té době technologické maximum.

Nejedná se o žádnou akademickou předváděčku nebo úlet, z toho nás vyvede hned úvodní našlapaná „Conquistador“ s vřícími hammondkami Chrise Coppinga, nebo „Whaling Stories“ s kytarou vyzývající na souboj celý orchestr, co kolem něj vystavěl úplnou hradbu. Hořký, posmutnělý, a přitom nepatetický Gary Brooker patří k nejosobitějším zpěvákům co znám, a zde naživo byl prostě úžasný. Mráz po zádech běhá každou chvíli, nejenom ve forte pasážích, kdy se – k do sebe zaklesnutým PROCOL HARUM a symfonikům – přidává obrovský sbor, ale také v niterných momentech – velebná árie zprvu takřka osamoceného Brookera v „A Salty Dog“ je prostě síla nebeská. Bezchybnou práci s dynamikou a kontrasty museli ocenit i puristé z obou táborů, jimž klasicizující rock nevoněl, a album v dobových recenzích nijak nešetřili.  Už jako náctiletý bigbít jsem LP zcela podlehl; jedno z děl, která zásadně formovala můj hudební názor a vkus.

Album mělo vzhledem k svému zaměření i pojetí neuvěřitelný úspěch, v US Billboard se dostalo až na pátou příčku. V žebříčku se drželo 28 týdnů.

Jaromír Merhaut pro Spark 2021