1969 10: FLEETWOOD MAC / THEN PLAY ON – EPOCHÁLNÍ GREENŮV POKUS O ART BLUES
Britské modrooké blues
vesměs vycházelo z osvědčených černých receptů. Počínaje Alexisem Kornerem,
Johnem Mayallem a konče poslední předzeppelinovskou verzí THE YARDBIRDS. Rhythm
& Blues si přivlastnili raní ROLLING STONES, THE ANIMALS, mladičký Rod
Stewart i FLEETWOOD MAC Petera Greena, génia s nezaměnitelným tklivým
kytarovým tónem. Coby čerstvě přeškolený baskytarista dokázal nejenom koncem
šestašedesátého nahradit zbožňovaného avšak nevyzpytatelného Erica Claptona
v Mayallových THE BLUESBREAKERS, ale okamžitě zaujmout bluesové gurmány i
kolegy na obou stranách Atlantiku. „Má nejsladší tón, jaký jsem kdy slyšel.
Jediný, při němž mě polil studený pot,“ složil Peterovi poklonu sám B. B.
King.
Jedenadvacetiletý zádumčivec
ovšem dokázal na pódiu předvést i pravou kovářskou výheň, snad jako odpověď
všem křiklounům z hlediště, dožadujících se Claptona. Jak širokou paletou
kytarových barev a nálad Peter Green vládnul, lze slyšet například na nedávno
vydaném archivním záznamu „John Mayall's Bluesbreakers Live in 1967“ – od
melancholických perokreseb po traverzové riffy. Není divu, že jeho ambice brzy
vedly k osamostatnění se, založení FLEETWOOD MAC.
Natvrdo napsáno, Peter
Green v podstatě vytuneloval poslední čtyřčlennou sestavu THE
BLUESBREAKERS. Akorát samotného kapelníka neodloudil:-) Rytmiku nakonec tvořila
dvojice Mick Fleetwood a (po menším váhání) John McVie, druhým kytaristou se
stal mistr skluzu – Jeremy Spencer.
PETER GREEN’S FLEETWOOD
MAC debutovali 13. srpna 1967 na festivalu Windsor Jazz and Blues. Již první
bezejmenné debutové album z února osmašedesátého oslovilo poměrně široké
publikum, přestože se jednalo o naživo ve studiu nahranou klasickou „dvanáctku“
– a doba přetékala novátorstvím na všech frontách. Ve Velké Británii se prodalo
na milion výlisků, v žebříčku LP skončilo na bramborové pozici. V mnoha
současných anketách se „Peter Green’s Fleetwood Mac“ pravidelně umísťuje
v top desítce bluesových vinylů šesté dekády či stovce největších alb
sixties. Narychlo po půl roce vydaná dvojka, „Mr. Wonderful“, opět jednoduše,
bez kouzel a v jednom zátahu nahraná přes jevištní PA systém, byla prý zklamáním,
když ale pohlédnete do různých top seznamů, tak na ni určitě narazíte. Zkrátka,
další klasika.
Dvě skladby prvního období
znají všichni rockeři z rozhlasových playlistů svých oblíbených rozhlasových
stanic: „Albatros“ a „Black Magic Woman“. První je hebkou instrumentálkou, co
se nenápadně „prozpívala“ na vrchol britského žebříčku, druhé se doslova
zmocnil Carlos Santana, až se mnozí domnívají, že jde o jeho vlastní skladbu. „Na ,Albatros’ jsem přišel, když jsem si
v hlavě přehrával jednu z vyhrávek Erica Claptona z éry
s Mayallem,“ zavzpomínal před lety Peter Green.
THEN PLAY ON
Dostáváme se ke zlatému
hřebu dnešního povídání si o době před půlstoletím, třetímu albu FLEETWOOD MAC,
„Then Play On“ ze září 1969.
Dovolím si další osobní
vsuvku. Psal
se únor třiasedmdesátého – jak prozradil můj starý notes, kam jsem si krasopisně
zapisoval všechnu muziku, co se přenesla z půjčených elpé na mé
magnetofonové pásy – když LP „Then Play On“ přistálo na mém gramci. I v mých
telecích sedmnácti a půl jsem více jak tři roky staré desce doslova propadnul.
Ne hned, nejdřív pro mě – mladého zapáleného hardrockera – byla jen exotikou,
přilípnutou na Agfě PE46 za trojkou SANTANY, přehrávanou víceméně z lenosti
vstát z gauče, převinout pásek rychloposuvem a pustit druhou stranu. Každým
dalším poslechem však rostl magický účinek nahrávky, až po pár týdnech tlačítko
play cvakalo den co den. I dnes bývám pokaždé zvláštním způsobem uhranut,
nedokážu nic jiného než se blaženě koupat v důvěrně známých tónech. Má už
napořád nejoblíbenější bluesrocková deska. Ono zvláštní elpé ke mně Peter Green nejspíš
poslal záměrně, jakékoliv jiné od jeho FLEETWOOD MAC by tehdy nejspíš skončila
na mazací hlavě mé béčtyřicettrojky. Klasické bluesové dvanáctce tehdy mé
slechy ještě nedorostly.
„Then Play On“ totiž vůbec není
klasické blues, jaké PETER GREEN´S FLEETWOOD MAC hráli na předchozích elpé.
Naopak, je to jedno velké rockerské dobrodružství, hledání, bádání, rozhlížení
se na všechny strany, porušování nepsaných bluesových pravidel, a klidně si
vymyslím vlastní termín – Art Blues.
Zrod
nebyl snadný. Když se skupina vrátila z Ameriky a usadila ve studiu, aby
začala práce na třetí studiovce, bylo jasné, že s Peterem Greenem není
něco v pořádku. Zřejmě následkem nepodařeného experimentu s LSD došlo
u něj k výrazné změně osobnosti, jak připomněl Mick Fleetwood. Peter začal
chodit v rouchu, na krku kříž, nechal si narůst divoký plnovous. Vedl
divné řeči a většinu kytarových partů nahrál nejmladší člen skupiny, dravý
Danny Kirwan. Přesto se Greenův duch vznáší nad celým albem. Jeho kytarový tón
je nepřeslechnutelný i v třetím sledu. Nahrávání se víceméně neúčastnil
Jeremy Spencer, zasedl jen ke klavíru v „Oh Well (Pt. 2)“. Rytmiku samozřejmě
obstarali Mick Fleetwood a John McVie.
Doboví
recenzenti si nebrali servítky. Například John Morthland psal v prosincovém
Rolling Stone o poprocku, nadměrném eklekticismu, unylých inspiracích à la DOORS,
upozaděném Greenovi. V současnosti je „Then Play On“ všemi zasvěcenými považováno
za ryzí rockovou pokladnici, byť překvapivě ukrytou před mnoha rockerskými
slechy, i těch dříve narozených. Snad dnešní připomínka někoho naláká
k vyhledání a poslechu, tak jako před pár lety přivedla BLUES PILLS
k nahrání debutového alba, jež je neskrývanou poctou „The Play On“.
HREJ DÁL A DÁL …
Na první poslech ční nad
okolím tvrdý syrový hardrockový vypalovák „Oh Well (part 1.)“. Riff „Black Dog“
ze čtyřky LED ZEPPELIN je podobný jistě zcela náhodněJ
Faktická poznámka. Neumím si
„Then Play Play On“ bez „Oh Well“ představit, přitom jde o dodatečný přílepek mezitím
úspěšného singlu na listopadovou (1969) americkou verzi alba, jíž mám zažitou z
mládí. Původní UK vydání z 9. září 1969 se od revidovaného US a pozdějších CD
verzí značně liší výběrem, pořadím i počtem skladeb. Přebal je reprintem
„Domesticated Mural Painting“ od anglického umělce Maxwella Armfielda,
objevené ve výtisku časopisu Venkov ročníku 1917.
Neznám
srovnatelně barevnou rockovou bluesárnu. Ani nejspíš neexistuje. Kirwanova
úvodní „Coming Your Way“ – riff
napravo nalevo, okolo vířivé šamanské bubnování jak od OSIBISY, mysl se dostává
do stavu vytržení. „Closing My Eyes“
je Greenova zdánlivě minimalistická balada s neskutečnou vnitřní dynamikou a
palčivým tónem, jaký uměl vyhmátnout ze strun jen on, umocněným poněkud
truchlivým textem. Díky Dannymu i Peterovi kytarových fazet na desítky skladeb.
Kovově rozdrnčená „Showbiz Blues“
předběhla o celý rok zeppelinovskou trojku, Page vždycky věděl kde nakupovat.
Náladovým protipólem je Kirwanova decentně mazlivá instrumentálka „My Dream“. To v „Underway“ se Greenovy temné spodní
proudy hrané jeho oblíbeným '59 Gibson
Les Paulem mísí
s psychedelií. „Oh Well“ –
nejdříve již zmíněný zlověstně drsný zabijácký riff, a kousek opodál
hypnotizující akustická kytara, brnkavá jak harfa ve staré znělce rádia Praha,
za střídavého doprovodu violoncella a klavíru – někde jsem četl příměr
k procítěné filmové hudbě k westernu. V každém případě nevídaně
emočně rozkročená skladba. Krvavý zběsilý boj a pokorná motlitba. Pro Greenovo
vnitřní rozpoložení je jen příznačné, že v pozdějším rozhovoru pro magazín
Mojo označil druhou část kompozice za svou oblíbenou, s poukazem na
mezihry na španělky, zatímco ke slavné úvodní části řekl: „Byl to
hit, já jsem ale jeho hraní pořád dokola nenáviděl, chtěl jsem svou kytarou
vytvářet různé nálady. Jenže všichni chtěli hlavně ,Oh Well’.“
Pomyslným
pokračováním druhého akustického partu „Oh Well“ je Kirwanova bolestně jímavá „Although The Sun Is Shining“. Pak se
ale přihrne valivá hardrocková tíha „Rattlesnake
Shake“, až by BLACK SABBATH záviděli, druhá s Greenových
nezapomenutelných tvrďáren a předehra k „Searching
For Madge“ Johna McVie a „Fighting
For Madge“ Micka Fleetwooda. Skvělá devítiminutová pařba, de facto
pekelnický jam Greena a Kirwana, kytarový odvaz jaký na žádné jiné studiovce FM
nenajdete, dostihy s povolenými opratěmi, dva mustangové pádící nekonečnou
prérií… Tradičním protipólem je Kirwanova jednoduchá „říkanka“ „When You Say“, pohlazení, jež však
obstojí jen v kontextu alba. To bluesovka „Like Crying“ opět představí Greenovy a Kirwanovy nápadité
pěvecké a kytarové souzvuky i sólečka v plné parádě. Rituální Greenovo
bluesové hypnotikum „Before The
Beginning“ se tetelí Fleetwoodovými bubny, proniká tělem i myslí, náhle
odeznívá a nechává nás napospas sobě samým… a já tisknu repeat all.
OZVĚNY A DOZVUKY
Jak
si FLEETWOOD MAC v devětašedesátém vedli v žebříčcích a anketách? V
hlasování čtenářů New Musical Expresu za rok 1969 byli zvoleni nejlepší britskou
kapelou, předběhli BEATLES i LED ZEPPELIN!
„Oh
Well“, zabírající obě strany singlu, se dostala doma až na # 2! Amerika zatím
dřímala, jen # 55. Také „Then Play On“ bodovalo pouze na ostrovech (# 6).
Když
v téže době Green navrhuje kapele, aby všechny své zisky věnovala charitě, je
přehlasován. Halucinace a vnitřní běsy jej nakonec dohnaly na samý okraj
šílenství, „Zdálo se mi, že jsem mrtvý,
nemohu se pohnout, pak se ale má mysl vrátila do mého těla a já se probudil.
Měl jsem panickou hrůzu z toho, že jsem dostal příliš mnoho peněz a
vzdálil se tak všem ostatním lidem, proto jsem hned poté napsal The Green
Manalishi,“ zavzpomínal později Peter Green na období, těsně předcházející
jeho odchodu z FLEETWOOD MAC. Ti se postupně během let stali jak známo zcela
jinou celosvětově známou hitovou kapelou. Peter Green nadlouho s muzikou
skončil, o jeho dalších osudech se vyprávěly bizarní příběhy, že rozdal všechny
peníze i kytary a pracoval jako hrobař, několik let si nestříhal nehty, krátce
pobyl ve vězení, roky strávil v izraelské psychiatrické léčebně… Vše
zázrakem překonal, z drog se vymanil, a od poloviny devadesátek znovu
vrátil na pódia.
–
Můj
privátní fleetwoodovský kruh se uzavřel, když mi před lety Peter Green po
zlínském koncertu podepisoval „Then Play On“ a spiklenecky na mě zamžoural.
V tu chvíli jsme oba tak nějak věděli své …
DOVĚTEK
Na závěr jen heslovitě, co
ještě se událo v září a říjnu 1969. „In The Court Of Crimson King“, debutová
deska KING CRIMSON, patří k základním stavebním kamenům rocku. Protože
jsme se jí ve Sparku ale opakovaně detailně věnovali, například v říjnovém
čísle ročníku 2010 Petr Gratias v Historické studni, pro dnešek ji jen zmíníme
vedle pár dalších skvostů: THE BAND vydali eponymní prvotinu, Joplinka naopak
svou předposlední placku „I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!“, „Abbey Road“
jste určitě nepřehlédli minule, dvojce LED ZEPPELIN jsou věnovány v tomto
čísle klenoty. Pouhopouhý výčet interpretů a názvů významných podzimních LP
šedesátého devátého by zabral půl strany Sparku. Rock prožíval vrcholné období.
V okupovaném
Československu vše nezadržitelně směřovalo k nenormální normalizaci. I
coby deváťáci základky jsme zaregistrovali, jak učitelé postupně zmlkli a stali
se zachmuřenými. Radost a euforie osmašedesátého se rozplynuly jako dým,
z Větrníku se stal opět Pionýr, náš skautský oddíl se de facto ocitnul
v područí taktéž Pionýra, aby byl o rok později zrušen úplně. Světlo na
konci tunelu se vzdalovalo …
Jaromír Merhaut pro Spark 2019
Komentáře
Okomentovat