1966: KAMENY NA ROUTE 66
Šestašedesátý
byl také pro Rolling Stones zásadním a hektickým obdobím. Po čtyřech letech na
scéně konečně nahráli své první ryze autorské album, Aftermath, byť do té doby
dvojice Jagger-Richards složila podle vlastních slov na 200 skladeb (!), otevřeli
se novým podnětům, na účty přišly první malé velké peníze, osudové ženy a drogy
zamíchaly jejich životy, pohltil je swingující Londýn, stále víc ale lákala
Amerika, pavoukem koncertů obepnuli bezmála celý svět…
Planetárním
středobodem světa mladých se stala v polovině šedesátých let britská
metropole. Teenageři všech kontinentů lačně a se závistí lovili na dálku
informace a inspirace, zatímco Londýn naplno tančil a žil v rytmu Beatles,
Rolling Stones, Kinks, Who, Small Faces a dalších. Nejenom v ulicích, ale
i domovech, kancelářích, parcích, zkrátka všude, kam k tranzistorákům
dorazily vlny Radia Luxembourg anebo pirátských stanic Radio Caroline, Swinging
Radio England, Wonderful Radio London, Radio London a dalších, vysílajících nejčastěji
z lodí zakotvených v mezinárodních vodách. K tomu nastupující
fenomény Jamese Bonda a Twiggy, rojení umělců i podvodníků z celého světa.
Ostatně, díky youtube se můžete snadno přenést v čase a prostoru do víru onoho dění nejenom v dokumentu Petera Whiteheada: Tonight Let’s All Make Love in London z roku 1967. Uvolněnou hédonistickou atmosféru metropole zachytil skvěle také Michelangelo Antonioni ve své kultovní Zvětšenině (1966), promítané i u nás za oponou. A fenomén pirátských stanic nedávno ukázal s trefnou nadsázkou film Piráti na vlnách (2009). Krásná doba tam venku, jejíž odlesky se přenesly i k nám.
ROLLING ROUTE SIXTY
SIX
V lednu 1966 slavila za oceánem úspěch (#6) stoneovská verze As Tears Go By, a zakrátko poté i 19th Nervous Breakdown o jedné neurotické kočce, rozmazlené dívce z tzv. vyšší společnosti (UK #1 / US #2).
Koncem ledna a začátkem února vystupují Rolling Stones natřikrát v britské televizní Top Of The Pops, 13. února se ocitli potřetí v Ed Sullivan Show, zahráli (I Can’t Get No) Satisfaction, As Tears Go By se smyčci z playbacku a 19th Nervous Breakdown. Týden předtím vystoupili u Eamonna Andrewse, kde Mick pohovořil o textu 19th Nervous Breakdown a poté ji živě zazpíval na připravený instrumentální základ. Je zábavné, kdo všechno si Devatenácté nervové zhroucení vztáhnul na sebe, počínaje Mickovou tehdejší přítelkyní Chrissie Shrimpton, a konče třebas Brianem Jonesem. Mick na téma texty řekl: „Inspiraci získávám z věcí, které se dějí kolem mě – prostě z každodenního života. Lidi říkají, že když zpívám o prášcích a zhrouceních, že musím být sám feťák. To je naprosto směšné. Někteří lidi jsou tak úzkoprsí, že si prostě nedokážou připustit, že takové věci se můžou stát každému – nejen popovým hvězdám.“
Druhou polovinu února až první dny března strávili Rolling Stones na turné u protinožců s bilancí devatenáct koncertních vystoupení, jedno televizní plus několik tiskovek. Přelom března a dubna na evropském, kdy navštívili Holandsko, Belgii, Francii, Švédsko a Dánsko. Přišla i Bardotka, a Stu dle svých vlastních slov Mickovi jedinkrát v životě záviděl.
Na Oldhamově značce Immediate Records vychází jedenáctého března album Todays Pop Symphony pod hlavičkou The Aranbee Pop Symphony Orchestra s podtitulem Dirigoval Keith Richard. Ten poznamenal: „Přesně tohle jsem chtěl jednou udělat.“ Mick přidal: „Keith se snaží dokázat, že je opravdový hudebník a ne jen rock’n’rollový kytarista.“ Record Mirror pochválil: „Každý, kdo se domnívá, že Keithův talent je omezený, by se měl nad tímto názorem ještě jednou zamyslet, až si z téhle desky něco pustí. Je tam deset popových písní a pod jeho vedením znějí téměř jako klasická hudba.“. A Bill Wyman všechno zazdil: „Keith neměl s tou deskou bezpochyby skoro nic do činění. Byl to jen další Andrewův pokus, jak dostat jeho a Micka do výsluní. Keith byl v tu dobu ze všech Stones ten nejméně viditelný.“
Ve Státech vychází 2. dubna kompilace Big Hits (High Tide and Green Grass), dostane se na 3. místo a v žebříčku vydrží 35 týdnů Nastávají britské televizní hody, Rolling Stones účinkují v Thank Your Lucky Stars (naposledy), Top Of The Pops a Ready Steady Goes Live!.
Allen Klein přiváží z New Yorku stovku exemplářů knížky britského autora Davida Wallise Přežili jen milenci, pojednávající o imaginárním dobytí Anglie násilnickou, rebelantskou mládeží. Dospělí páchají sebevraždy a teenageři změní Británii ve fašistickou džungli. Andrew Oldham s Kleinem koupili pro Stones práva k natočení filmu dle knihy – film není nikdy realizován, přestože v nejen hudebním tisku se to informacemi o chystaných pracech jen hemží.
Amerika si musela na Rolling Stones počkat až do léta, kdy od konce června – poté, co si Mick dal na radu lékaře tři týdny oraz – do konce července kapela absolvovala na třicet vystoupení, a jak bylo tehdy vcelku standardem, častokrát i dvě denně. Opětovný chaos, po zuby ozbrojená zasahující policie (i slzným plynem). Blázinec v Connecticutu a v Torontu. V montrealské hale Forum najatá ochranka zachází s fanoušky natolik brutálně, že když se Stones dotčeně ozvou, musejí sami utéct, protože se ranaři vrhnou i na ně samé. Zmatek panuje i v Chicagu a ve Vancouveru, kde policejní inspektor nařídí vypnout proud pět minut po začátku koncertu. Skupina tráví většinu času mezi vystoupeními v hotelových pokojích, protože kvůli fanouškům nemůžou vyjít ven. Když se Keithovi jeden večer podaří vyklouznout ven, dostane po návratu do hotelu od cestovních manažerů strašně vynadáno, že je takhle pozdě venku.
2. července vyšel ve Státech singl Mother’s Little Helper / Lady Jane, skončil jako Mother’s Little Helper na #8 a jako Lady Jane na #24.
Téměř první polovinu srpna tráví Rolling Stones v hollywoodských studiích RCA, šest z nahraných skladeb skončí na americké verzi Between The Buttons (1967), jedna jako nový singl, Have You Seen You Mother, Baby, Standing In The Shadow? s provokativním přebalem Stounů coby Stounek v parukách (#5 UK, #9 US), ostatní pak na různých výběrovkách.
11. září opětovné účinkování v Ed Sullivan Show – tentokráte s Paint It, Black, Lady Jane a aktuální Have You Seen You Mother, Baby, Standing In The Shadow? – po boku dalších hvězdných hostů, mj. Louise Armstronga a Robbieho Robertsona.
23. září zahájili Roulini, jak říkají Brňáci, v Royal Albert Hall britské turné. Stylově. Rozvášněné dívky vzaly pódium útokem přes orchestřiště. Na následné recepci pak mládenci převzali zlaté desky za prodeje Aftermath. Byl na nich soundtrack k filmu Bambi, jak zjistili po uzavření sázky mezi Mickem a řidičem/bodyguardem Tomem Keylockem. S malými přestávkami si RS až do osmého října naordinovali dvě představení na každé štaci.
Téměř celý listopad pak Rolling Stones věnovali pokračování nahrávání Between The Buttoms. Tentokráte v londýnských Olympic Studios a Pye Studios. Práce spočívaly především v dotáčkách, nahrávání zpěvu, doprovodných aranžích a finální mixáži nahrávek rozpracovaných už od srpna. Hlavním zvukařem při těchto sessions byl Glyn Johns. Nahrávací frekvence navštěvovalo čím dál více Mickových, Keithových a Brianových přátel, kamarádíčků a přisírků. „Sessions charakterizovala spíš drogová kamarádství než hudba, která během nich vznikala,“ konstatoval Bill Wyman, který ale tou dobou ke štěstí přišel, když osmého prosince potkal v londýnském klubu Astrid Lundström, svou múzu na příštích šestnáct let.
V Británii vychází 4. listopadu v aktualizované verzi Big Hits (High Tide and Green Grass), skončí jako čtyřka). Ve Státech vychází 10. 12. koncertní album Got Live If You Want It!, tedy se stejným názvem jako britské EP z roku 1965. Přináší nahrávky z koncertů ze září (Royal Albert Hall) a října (Newcastle, Bristol), jimž bylo dopřáno hojně dotáček v IBC Studios, a dvě studiové nahrávky, do nichž je uměle domíchán řev fanoušků! V hitparádě se dostane na #6.
Bill Wyman: „Got Live jsme nahrávali na čtyřstopý záznam. K zpěvu a kytarám se pak dodatečně dělaly dohrávky. Vzpomínám si, že Mick a Keith kvůli tomu šli párkrát do studia. Charlie a já ne, takže rytmická sekce je většinou opravdu z koncertů. Nesmíte zapomenout, že koncerty mívaly průměrně pětadvacet minut – pokud jsme měli to štěstí, že jsme dohráli do konce. Na pódium vlezla děcka, sápala se po mně, po Brianovi, Charliem, Mickovi i Keithovi. Takže můžete mít záznam kytary třeba jen dvacet sekund, bicí taky… nakonec můžete být rádi, když z šesti show dokážete sesmolit celé album.“
Finišují práce na Between the Buttons. Brian hraje na pozoun v Something Happened to Me Yesterday, poslední klávesové party nahrává Nicky Hopkins. Oldham vzápětí odveze pásy s nahrávkami do RCA Studios, kde budou smíchány a sestřihány.
Stones končí rok 1966 s celkovým prodejem šesti miliónů výlisků svých desek – čtyř singlů, jednoho řadového alba a kompilace Big Hits.
Poznámka: Výčet událostí není samozřejmě úplný, pátrači objeví v knihách i na netu jistě mnohé další zajímavosti.
BAREVNÝ I ČERNÝ AFTERMATH
Když si pustíte po sobě Out Of Our Heads ze září šedesát pět a Aftermath, vydané v Anglii 15. dubna 1966, slyšíte na druhém spoustu nových nástrojů i postupů. Mnohé už signalizoval mezikus, singl Paint It, Black, jehož cikánská melodie, jak ji označil sám Keith Richards, se obtočila kolem sitáru v rukou Briana Jonese. Vyšel v květnu, s odstupem týdne a jinými skladbami na b-straně, na obou stranách Atlantiku. Dvakrát #1.
„Naše desky dominovaly rozhlasovým vlnám, Aftermath se držel na první pozici a objednávky před vydáním na náš desátý singl Paint It, Black dosáhly týden před jeho vydáním plánovaným na třináctého května (pozn. aut.: v USA vyšel o týden dříve) cifry tři sta tisíc kusů. V písničce hrál Brian na sitar a akustickou kytaru a já na baskytaru a a varhanní pedály – nahrál jsem basovou linku a pak, když jsem si poslechl výsledek, navrhl použít Hammondovy varhanní pedály. Ležel jsem na podlaze a pěstí tloukl do pedálů v double tempu druhý basový riff,“ vzpomíná Bill Wyman v biografické Stone Alone. Paint It, Black otevírala americkou verzi Aftermath. U prvních vydání se objevil název skladby s překlepem, Paint It, Black, proto se držíme původního zápisu. Mick Jagger ji kdysi v dobrém rozmaru označil za píseň na židovskou svatbu, Keith Richards o něco vážněji připustil: „Šlo o jiný styl než všechno, co jsem dělal předtím. Možná se ve mně probudil Žid, anebo jsem něco takového slyšel od dědečka.“ Úspěch byl veliký, UK/US #1!
Skladby pro Aftermath a přidružené singly se nahrávaly v prosinci pětašedesátého a šestého až devátého března šedesát šest v hollywoodských studiích RCA v produkci Andrewa Loog Oldhama, koho jiného, a se zvukařem Davem Hassingem u pultu, v pauzách mezi koncertními šňůrami. K dispozici byl dostatek času a údajně i Andrewův vojenský režim bez opušťáku, po ruce pak zkušení studioví muzikanti i různé exotické nástroje, například sitár, apalačský dulcimer, marimba, cembalo, shromážděné převážně Brianem Jonesem, jenž si na všechny i zahrál. Mezitím Beatles vydali v prosinci Rubber Soul, kde definitivně vykročili ze stínu jé, jé, jé. Pro Rolling Stones šlo o další výzvu, ostatně Aftermath je někdy označováno za jeho ekvivalent.
Ostatně, díky youtube se můžete snadno přenést v čase a prostoru do víru onoho dění nejenom v dokumentu Petera Whiteheada: Tonight Let’s All Make Love in London z roku 1967. Uvolněnou hédonistickou atmosféru metropole zachytil skvěle také Michelangelo Antonioni ve své kultovní Zvětšenině (1966), promítané i u nás za oponou. A fenomén pirátských stanic nedávno ukázal s trefnou nadsázkou film Piráti na vlnách (2009). Krásná doba tam venku, jejíž odlesky se přenesly i k nám.
V lednu 1966 slavila za oceánem úspěch (#6) stoneovská verze As Tears Go By, a zakrátko poté i 19th Nervous Breakdown o jedné neurotické kočce, rozmazlené dívce z tzv. vyšší společnosti (UK #1 / US #2).
Koncem ledna a začátkem února vystupují Rolling Stones natřikrát v britské televizní Top Of The Pops, 13. února se ocitli potřetí v Ed Sullivan Show, zahráli (I Can’t Get No) Satisfaction, As Tears Go By se smyčci z playbacku a 19th Nervous Breakdown. Týden předtím vystoupili u Eamonna Andrewse, kde Mick pohovořil o textu 19th Nervous Breakdown a poté ji živě zazpíval na připravený instrumentální základ. Je zábavné, kdo všechno si Devatenácté nervové zhroucení vztáhnul na sebe, počínaje Mickovou tehdejší přítelkyní Chrissie Shrimpton, a konče třebas Brianem Jonesem. Mick na téma texty řekl: „Inspiraci získávám z věcí, které se dějí kolem mě – prostě z každodenního života. Lidi říkají, že když zpívám o prášcích a zhrouceních, že musím být sám feťák. To je naprosto směšné. Někteří lidi jsou tak úzkoprsí, že si prostě nedokážou připustit, že takové věci se můžou stát každému – nejen popovým hvězdám.“
Druhou polovinu února až první dny března strávili Rolling Stones na turné u protinožců s bilancí devatenáct koncertních vystoupení, jedno televizní plus několik tiskovek. Přelom března a dubna na evropském, kdy navštívili Holandsko, Belgii, Francii, Švédsko a Dánsko. Přišla i Bardotka, a Stu dle svých vlastních slov Mickovi jedinkrát v životě záviděl.
Na Oldhamově značce Immediate Records vychází jedenáctého března album Todays Pop Symphony pod hlavičkou The Aranbee Pop Symphony Orchestra s podtitulem Dirigoval Keith Richard. Ten poznamenal: „Přesně tohle jsem chtěl jednou udělat.“ Mick přidal: „Keith se snaží dokázat, že je opravdový hudebník a ne jen rock’n’rollový kytarista.“ Record Mirror pochválil: „Každý, kdo se domnívá, že Keithův talent je omezený, by se měl nad tímto názorem ještě jednou zamyslet, až si z téhle desky něco pustí. Je tam deset popových písní a pod jeho vedením znějí téměř jako klasická hudba.“. A Bill Wyman všechno zazdil: „Keith neměl s tou deskou bezpochyby skoro nic do činění. Byl to jen další Andrewův pokus, jak dostat jeho a Micka do výsluní. Keith byl v tu dobu ze všech Stones ten nejméně viditelný.“
Ve Státech vychází 2. dubna kompilace Big Hits (High Tide and Green Grass), dostane se na 3. místo a v žebříčku vydrží 35 týdnů Nastávají britské televizní hody, Rolling Stones účinkují v Thank Your Lucky Stars (naposledy), Top Of The Pops a Ready Steady Goes Live!.
Allen Klein přiváží z New Yorku stovku exemplářů knížky britského autora Davida Wallise Přežili jen milenci, pojednávající o imaginárním dobytí Anglie násilnickou, rebelantskou mládeží. Dospělí páchají sebevraždy a teenageři změní Británii ve fašistickou džungli. Andrew Oldham s Kleinem koupili pro Stones práva k natočení filmu dle knihy – film není nikdy realizován, přestože v nejen hudebním tisku se to informacemi o chystaných pracech jen hemží.
Amerika si musela na Rolling Stones počkat až do léta, kdy od konce června – poté, co si Mick dal na radu lékaře tři týdny oraz – do konce července kapela absolvovala na třicet vystoupení, a jak bylo tehdy vcelku standardem, častokrát i dvě denně. Opětovný chaos, po zuby ozbrojená zasahující policie (i slzným plynem). Blázinec v Connecticutu a v Torontu. V montrealské hale Forum najatá ochranka zachází s fanoušky natolik brutálně, že když se Stones dotčeně ozvou, musejí sami utéct, protože se ranaři vrhnou i na ně samé. Zmatek panuje i v Chicagu a ve Vancouveru, kde policejní inspektor nařídí vypnout proud pět minut po začátku koncertu. Skupina tráví většinu času mezi vystoupeními v hotelových pokojích, protože kvůli fanouškům nemůžou vyjít ven. Když se Keithovi jeden večer podaří vyklouznout ven, dostane po návratu do hotelu od cestovních manažerů strašně vynadáno, že je takhle pozdě venku.
2. července vyšel ve Státech singl Mother’s Little Helper / Lady Jane, skončil jako Mother’s Little Helper na #8 a jako Lady Jane na #24.
Téměř první polovinu srpna tráví Rolling Stones v hollywoodských studiích RCA, šest z nahraných skladeb skončí na americké verzi Between The Buttons (1967), jedna jako nový singl, Have You Seen You Mother, Baby, Standing In The Shadow? s provokativním přebalem Stounů coby Stounek v parukách (#5 UK, #9 US), ostatní pak na různých výběrovkách.
11. září opětovné účinkování v Ed Sullivan Show – tentokráte s Paint It, Black, Lady Jane a aktuální Have You Seen You Mother, Baby, Standing In The Shadow? – po boku dalších hvězdných hostů, mj. Louise Armstronga a Robbieho Robertsona.
23. září zahájili Roulini, jak říkají Brňáci, v Royal Albert Hall britské turné. Stylově. Rozvášněné dívky vzaly pódium útokem přes orchestřiště. Na následné recepci pak mládenci převzali zlaté desky za prodeje Aftermath. Byl na nich soundtrack k filmu Bambi, jak zjistili po uzavření sázky mezi Mickem a řidičem/bodyguardem Tomem Keylockem. S malými přestávkami si RS až do osmého října naordinovali dvě představení na každé štaci.
Téměř celý listopad pak Rolling Stones věnovali pokračování nahrávání Between The Buttoms. Tentokráte v londýnských Olympic Studios a Pye Studios. Práce spočívaly především v dotáčkách, nahrávání zpěvu, doprovodných aranžích a finální mixáži nahrávek rozpracovaných už od srpna. Hlavním zvukařem při těchto sessions byl Glyn Johns. Nahrávací frekvence navštěvovalo čím dál více Mickových, Keithových a Brianových přátel, kamarádíčků a přisírků. „Sessions charakterizovala spíš drogová kamarádství než hudba, která během nich vznikala,“ konstatoval Bill Wyman, který ale tou dobou ke štěstí přišel, když osmého prosince potkal v londýnském klubu Astrid Lundström, svou múzu na příštích šestnáct let.
V Británii vychází 4. listopadu v aktualizované verzi Big Hits (High Tide and Green Grass), skončí jako čtyřka). Ve Státech vychází 10. 12. koncertní album Got Live If You Want It!, tedy se stejným názvem jako britské EP z roku 1965. Přináší nahrávky z koncertů ze září (Royal Albert Hall) a října (Newcastle, Bristol), jimž bylo dopřáno hojně dotáček v IBC Studios, a dvě studiové nahrávky, do nichž je uměle domíchán řev fanoušků! V hitparádě se dostane na #6.
Bill Wyman: „Got Live jsme nahrávali na čtyřstopý záznam. K zpěvu a kytarám se pak dodatečně dělaly dohrávky. Vzpomínám si, že Mick a Keith kvůli tomu šli párkrát do studia. Charlie a já ne, takže rytmická sekce je většinou opravdu z koncertů. Nesmíte zapomenout, že koncerty mívaly průměrně pětadvacet minut – pokud jsme měli to štěstí, že jsme dohráli do konce. Na pódium vlezla děcka, sápala se po mně, po Brianovi, Charliem, Mickovi i Keithovi. Takže můžete mít záznam kytary třeba jen dvacet sekund, bicí taky… nakonec můžete být rádi, když z šesti show dokážete sesmolit celé album.“
Finišují práce na Between the Buttons. Brian hraje na pozoun v Something Happened to Me Yesterday, poslední klávesové party nahrává Nicky Hopkins. Oldham vzápětí odveze pásy s nahrávkami do RCA Studios, kde budou smíchány a sestřihány.
Stones končí rok 1966 s celkovým prodejem šesti miliónů výlisků svých desek – čtyř singlů, jednoho řadového alba a kompilace Big Hits.
Poznámka: Výčet událostí není samozřejmě úplný, pátrači objeví v knihách i na netu jistě mnohé další zajímavosti.
BAREVNÝ I ČERNÝ AFTERMATH
Když si pustíte po sobě Out Of Our Heads ze září šedesát pět a Aftermath, vydané v Anglii 15. dubna 1966, slyšíte na druhém spoustu nových nástrojů i postupů. Mnohé už signalizoval mezikus, singl Paint It, Black, jehož cikánská melodie, jak ji označil sám Keith Richards, se obtočila kolem sitáru v rukou Briana Jonese. Vyšel v květnu, s odstupem týdne a jinými skladbami na b-straně, na obou stranách Atlantiku. Dvakrát #1.
„Naše desky dominovaly rozhlasovým vlnám, Aftermath se držel na první pozici a objednávky před vydáním na náš desátý singl Paint It, Black dosáhly týden před jeho vydáním plánovaným na třináctého května (pozn. aut.: v USA vyšel o týden dříve) cifry tři sta tisíc kusů. V písničce hrál Brian na sitar a akustickou kytaru a já na baskytaru a a varhanní pedály – nahrál jsem basovou linku a pak, když jsem si poslechl výsledek, navrhl použít Hammondovy varhanní pedály. Ležel jsem na podlaze a pěstí tloukl do pedálů v double tempu druhý basový riff,“ vzpomíná Bill Wyman v biografické Stone Alone. Paint It, Black otevírala americkou verzi Aftermath. U prvních vydání se objevil název skladby s překlepem, Paint It, Black, proto se držíme původního zápisu. Mick Jagger ji kdysi v dobrém rozmaru označil za píseň na židovskou svatbu, Keith Richards o něco vážněji připustil: „Šlo o jiný styl než všechno, co jsem dělal předtím. Možná se ve mně probudil Žid, anebo jsem něco takového slyšel od dědečka.“ Úspěch byl veliký, UK/US #1!
Skladby pro Aftermath a přidružené singly se nahrávaly v prosinci pětašedesátého a šestého až devátého března šedesát šest v hollywoodských studiích RCA v produkci Andrewa Loog Oldhama, koho jiného, a se zvukařem Davem Hassingem u pultu, v pauzách mezi koncertními šňůrami. K dispozici byl dostatek času a údajně i Andrewův vojenský režim bez opušťáku, po ruce pak zkušení studioví muzikanti i různé exotické nástroje, například sitár, apalačský dulcimer, marimba, cembalo, shromážděné převážně Brianem Jonesem, jenž si na všechny i zahrál. Mezitím Beatles vydali v prosinci Rubber Soul, kde definitivně vykročili ze stínu jé, jé, jé. Pro Rolling Stones šlo o další výzvu, ostatně Aftermath je někdy označováno za jeho ekvivalent.
Aftermath je na rozdíl od jednostrunných přímočarých rhythm & bluesových předchůdců pestrobarevné svými náladami, aranžemi i tématy. Najdeme na něm mimo jiné hymnický pop (Out Of Time, Take It Or Leave It), syrové garážové blues (High And Dry, Doncha Bother Me), lehce ironicky milostnou Lady Jane i propracované těžké kusy jako Under My Thumb, Think, Goin’ Home. Posledně jmenovaná je výsledkem prosincového studiového jamu, legenda praví že nočního mejdanu, kdy prostě nezaznělo stop, a kapela hrála dál a dál, a Charlieho musel v jednu chvíli probudit z polospánku kabát, co po něm hodil Keith. Nahrávání se účastnili také Ian Stewart na klavír a Jack Nitzsche s tamburínou a rumba koulemi, oba se podíleli i na dalších písních, Ian střídal klavír a varhany, Jack hrál mj. na dvanáctistrunu, klavír, varhany, cembalo. Je potřeba poznamenat, že jednotlivé zdroje, i z řad účastnících se muzikantů, uvádějí u některých nástrojů různá jména.
Anglická čtrnáctiskladbová verze Aftermath se doma usídlila osm týdnů na vrcholu žebříčku, americká, jedenáctipoložková, vydaná druhého července, byla za Atlantikem stříbrná. Prodalo se dohromady více než milion kusů.
Dobové recenze nebyly zdaleka vždy příznivé, „Cosi z brutální energie raných Stones se vytratilo, a nahradil ji víc než nádech trpkého cynismu,“ napsala například Lilian Roxon. Dnes je Aftermath všeobecně uznáváno jako přelomové album v kariéře Rolling Stones.
Brian Jones bohužel víc a víc ztrácel půdu pod nohama. Z technicky nejlepšího a nejnápaditějšího muzikanta sestavy se postupně propadal do role přicmrndávače se stále řidšími světlými chvilkami, Keith Richards jej dokonce nazval mrtvou přítěží a ve své autobiografii si postěžoval, kolik že kytarových partů musel navrstvit sám. Symbolickým momentem bylo, když v březnu šestašedesátého, tedy při Aftermath session, sebou Brian seknul na kytaru zapojenou do zesilovače, zůstal ležet, a otravný brum uťalo až vytažení kabelu. „Jako by někdo vypnul Briana jednou provždy,“ napsal Andrew Oldham ve svých pamětech.
Příčiny propadu byly dvě, drogy a neschopnost psát písničky na úrovni rozjíždějící se dvojice Jagger-Richards. Namísto doprovodné kytaře se Brian začal víc a víc věnovat různorodým nástrojům. Byl rozeným multiinstrumentalistou, co vzal do ruky, na to byl schopen po chvíli zahrát. Keith Richards to i po letech oceňuje: „Co se týče studiového nahrávání, byl Brian pořád fantastický, protože byl opravdu všestranný. Chci tím říct, že prostě přinesl marimbu – proto je na Under My Thumb marimba –, nebo dulcimer, sitár… svým způsobem se přestal zajímat o kytaru. Ale současně přidal ty jiné barevné odstíny, jiné nástroje a nové nápady. Byl to neuvěřitelně vynalézavý hudebník.“ Bill Wyman je ve svých vzpomínkách o poznání kritičtější: „Brian byl mimo. Přestal i zpívat doprovodné vokály, což dřív dělával. Byl naprosto zmatený ze své úlohy ve skupině, takže čím méně hrál, tím víc nasával. Pak už to nezvládal a během dvou, tří let to s ním šlo od pěti k nule. Bylo strašně těžké to nějak překonat a brát ho pořád jako kámoše. Atmosféra byla divná, taková napjatá. Dřív jsem to byl já, kdo byl terčem pro ty různé vtípky a sarkastické poznámky. Což se mi samozřejmě moc nelíbilo. Jenže pak se tím neoblíbeným stal Brian. Byl záměrně psychicky deptán a odsuzován do podřadné role – a taky se tak cítil.“
Již zmíněný sitár pro sebe Brian objevil u George Harrisona, jenž jej použil v Norwegian Wood. Svůj si koupil na Fidži při zastávce z australského turné. Navenek se s Brianem nic nedělo, ba naopak, vymetal mejdany, a kdekoliv se objevil s tehdy ještě svou Anitou Pallenberg, budil svými kostýmními kreacemi a extravagancemi pozdvižení. Pro média byl stále ikonický – plavý zářivý páv, rozevlátý bohém s pérem za širokým kloboukem i ve střehu pod poklopcem.
Vztah Briana a Anity byl plný všeho možného i nemožného, včetně drog a násilí, zejména poté, co s k němu uhrančivá kráska nastěhovala do jeho nové řadovky v Elm Park Lane v Chelsea. Když Jones naučil na LSD i Richardse, a nastěhoval si ho domů, bylo zaděláno na semtexovou švédskou trojku.
Stu (Ian Stewart), zakládající nejstarší (ročník 1938) člen skupiny, poté její věrný doprovázeč, byl vůči Brianovým výstřelkům nekompromisně tvrdý: „Brian dočista zhloupnul. Je to hanba. Jakmile okusil peněz a úspěchu, zblbnul.“
Brian sám sebe viděl jako někoho, kdo prochází obdobím nejistoty: „Rád bych skládal, ale chybí mi sebedůvěra a potřeboval bych dodat odvahy.“ Šlo o nevyslyšené volání o pomoc? Těžko říci, zrovna tak jako kudy by se odvíjely cesty Rolling Stones s Brianem Jonesem v plné síle. Škoda ho.
KALEIDOSKOPICKÉ STŘÍPKY
Autentické dobové rozhovory jsou cenným zdrojem při dotváření věrohodného dobového obrazu. Bill Wyman připomíná ve své knize Stone Alone vzájemné charakteristiky členů kapely: „Brian mě nazval ,Rolling Stonem, kterého nikdo nezná‘ a řekl o mně: […] ,Je starší než my a stálejší. Takový praktičtější. […] Je akurátní, pokud jde o peníze a je ve všem důkladný‘.“ Je faktem, že díky Billovi známe na libru přesně překvapivě neutěšené finanční poměry členů Rolling Stones v polovině šedesátek. Když Allen Klein halasil koncem září šedesát šest o odhadovaném zisku RS na rok 1967 (bez Británie) 20 milionech dolarů, jen odfrkl: „Klein nám údajně všem kabeloval, že příští rok budeme milionáři. Nevzpomínám si, že bych něco takového od něj dostal.“
Charlie označil Briana za nevyzpytatelného introverta, Keith pro změnu Charlieho za někoho přemýšlivého, u něhož ale kolikrát nevíte, zdali vás vůbec poslouchá. On sám pak vyšel v podání Micka jako nezničitelný motor Rolling Stones.
Mick Jagger zase v květnovém rozhovoru pro Melody Maker na sebe mj. prozradil, že nemá rád dlouhá světová turné a klidně by odehrál koncerty v Jižní Africe, zvlášť pro černé a bílé, protože by to podle něj bylo lepší než nevystoupit vůbec. Téma rasové segregace otevřel i připomínkou tehdejších poměrů v jižních státech USA, kde navzdory podmínkám ve smlouvě pořadatelé oddělují bílé a černé do samostatných sektorů. „Nemůžeme proti tomu nic dělat,“ postěžoval si. „Amerika je skvělá země, jen by tam nesměli být žádní lidé,“ provokoval při další otázce. „Vietnam Ameriku úplně změnil, rozdělil ji,“ pokračoval. Poukázal na mladé, kteří už automaticky nepřejímají všechny činy vládního establishmentu coby správné. A tvrdě ocejchoval Beach Boys: „Nenávidím je, mám rád a uznávám jen Briana Wilsona, byť jsou jeho texty neuvěřitelně naivní, ostatní jsou jen obyčejní hlupáci.“ „Bob Dylan je dobrý, ale příliš módní, aby zůstal populární jak je nyní,“ věštil Mick v šestašedesátém v jiném pelmelu témat. A zase se netrefil…
Co se týče odpískaného postapokalyptického filmu, kdy po atomovém útoku převezmou nadvládu nad Anglií mladí a naštvaní, čili tématu navenek jako stvořeného pro rebelské Rolling Stones, Mick poznamenal, že si umí představit Briana v roli drsana s puškou, zatímco Ringa ne. Narážel tím na filmové limity Beatles, dané jejich image hodných a veselých hochů.
Na otázku, zdali budou Rolling Stones existovat ještě za deset let, odpověděl, že je to velmi nepravděpodobné, a sebe vidí v budoucnu spíše coby herce, jenž občas natočí desku. Něco jako bigbítový Frank Sinatra, dalo by se říciJ Jak se věci mají doopravdy, víme i po více než půlstoletí všichni…
Jaromír Merhaut pro Rock History 1966
Komentáře
Okomentovat