WHITESNAKE: JE COVERDALE HAD? A KOLIK SKRÝVÁ BAREV?

Je i není, a rozhodně není jen běloskvoucí, ba ani černobílý, spíše duhový. Umí svým hlasem stále uštknout, jeho kariéra se v klikaté stopě vlní časoprostorem bezmála padesát let, je těžkou uchopitelný, vládne rozeklaným jazykem a z nepříjemných otázek zpravidla vyklouzne jako úhoř.

Na druhou stranu, své WHITESNAKE neměl často takříkajíc pod kontrolou, občas nechal do své muziky kecat firemní úředníky a také byl do značné míry odkázán na um i pracovitost ostatních spoluhráčů. Vděku se až na výjimky nedočkali.

Jak se vlastně z bluesrockové rozcuchané kapely v džínovině a vytahaných tričkách stala po deseti letech modla arén a větrákových hairmetalových videoklipů s modelkami ohnutými přes blatníky luxusních bouráků anebo doširoka rozhozenými na kapotě? Jak vnikla sexistická póza opakovaná do úmoru v dalších dekádách a svým způsobem udržovaná dodnes. Jak to, že face to face Lordovi, Paicemu, Pageovi byl Coverdale Jekyll a při jednání s vrstevníky a méně slovutnými Hyde? Zkusíme najít odpovědi, možná ale přidáme otázky.

Abychom neopakovali sami sebe, protože ve Sparku jsou WHITESNAKE i Coverdale dlouhá léta pravidelnými návštěvníky, hodně z Davidovy kariéry přeskočíme, ledasco méně známého naopak vytáhneme na světlo. Padni komu padni.

 

OD BLUES PO HEAVY. A KAM DÁL?

Přestože se Coverdaleova hudební kariéra odehrává v hájemství tvrdého rocku, má svůj vnitřní stylový vývoj, ilustrující měňavou pozici žánru, kdy se z přímých pokračovatelů odkazu starých bluesmanů a hardrockových klasiků postupně stali trendoví kovotepci s kalkulačkami za pasem a fukarem/kadeřníkem poblíž. Komentovaná diskografie bude mít proto dnes podobu procházky hudební krajinou.

BLUES (HARD) ROCK

První sólové desky Coverdalea po rozpadu DEEP PURPLE předurčily směrování WHITESNAKE jen částečně, přesto je lze přiřadit do jejich diskografie. „White Snake“ z února 1977 zaujme snahou o únik ze světa DEEP PURPLE, skladbu „Blindman“ byste klidně přiřadit na kteroukoliv desku BAD COMPANY, na desce řádí dechy Rona Asperyho i dívčiny ve sborech, bluesová nálada prostupuje celou deskou, Micky Moody slajduje po strunách s mistrovskou bravurou, skoro nic se Párplům nepodobá. Ani produkce Rogera není vodítkem. Zbývá hlas, a ten je natolik určující, že jej okamžitě identifikujete. A je po tajemství. „Northwinds“ (březen 1978) se až na absenci dechů nijak zásadně od debutu neliší. Avšak „Keep On Giving Me Love“ má v sobě něco z funky Bolinovy éry DEEP PURPLE, Roger Glover si k produkci přidává syntíky, jinak dominuje klasická bluesově rocková poloha, znovu opřená o boží Moodyho skluz. Jak kdosi trefně poznamenal, dokonalá antiteze k „1987“. „To, co si mnozí lidé neuvědomují," říká Neil Murray, „je fakt, že já, David, Micky a Bernie jsme byli vesměs formováni v letech 1966-67, kdy blues v Británii doslova vzkvétalo. Když jsem začal v roce 1974 hrát profesionálně v roce 1974, zaměřil jsem se na jazz-fusion. Pak však přišla příležitost připojit se k WHITESNAKE, a já se vrátil ke svým kořenům.“ Coverdale doplňuje: „Věřte tomu nebo ne, ale nebylo mým záměrem, aby začínající WHITESNAKE mířili tímto hudebním směrem,“ říká dnes Coverdale: „Kluci v kapele, mimo Mickyho, neměli na to, aby vytvořili vlastní hudební razítko. Vše se začalo rozvíjet, až když jsme spolu více koncertovali. Pamatuju si, že z počátku jsme museli vyplňovat čas na pódiu párplovskými skladbami. Micky a já jsme si v té době spolupráci užívali, byli jsme přátelé. On byl navíc můj místní hudební hrdina. Vždy jsem byl přesvědčen, že má velký potenciál a touží po tvrdé rockové, bluesové, melodické rockové kapele s duší! Úplný protiklad Ritchieho Blackmorea.“ Podle svých dalších slov Coverdale v podstatě ani neplánoval, že by doprovodná sestava, složená pro turné k jeho druhé sólovce, přerostla v legitimní band.

HARD ROCK

Nástupem Jona Lorda s charakteristickou vůní přepálených elektronek jeho hammondů se sound čerstvě de iure vzniknuvších WHITESNAKE  dostává na stejnou kolej jako DEEP PURPLE. Bez Ritchieho kudrlinek více vynikne blues (hard) rocková podstata skladeb i soundu. Album „Trouble“ tak na podzim 1978 položilo základ soundu, s nímž WHITESNAKE vystačili na celou dekádu. Stačí poslechnout úvodní „Také Me With You“ a titulní rozvláčný kus, abyste měli představu o rámci prvních dvou alb WHITESNAKE, protože ve stejném duchu se odehrává i následující „Lovehunter“ (1979). Stále to ale není úplně ono, kytary slajdují, netrylkují ani nehoní démony, strunné trio 3M (Moody-Marsden-Murray) udržuje ve hře blues, výrazu však pořád chybí jiskra, impuls, co by zvuk a výraz kapely odpálil do nejvyšších pater a reflektoval vývoj na rockové scéně, stačí poslechnout mdlý pokus o rychlovku „Mean Business“. Co ale dráždí dokonale je sexistický přebal Chrisa Achilleose s nahou dámou a hadem všude možně.

Po příchodu Iana Paiceho konečně rytmika dupe jak má a klávesy Pána varhan s dlouholetým parťákem po boku nabírají rozmach, a světem letí fámy o obnově DEEP PURPLE. WHITESNAKE se už nemusejí dívat na to, jak jim NWOBHM bere vítr z plachet i posluchače. Ostrovní i kontinentální davy už zobou z ruky.

Do osmé dekády nastupují WHITESNAKE v plné síle třetí (pátou) deskou „Ready An ’Willing“ (květen 1980), nahranou – tak jako několik dalších pecek – v hvězdné „PURPLE“ sestavě: David Coverdale – zpěv, Jon Lord – klávesy, Ian Paice – bicí, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara. Úvodní tóny úspěšné singlovky (UK TOP 20)„Fool For Your Loving“ okamžitě navodí pocity obnovených DEEP PURPLE, nadopovaných různotvarým kytarovým dvojzápřahem Made in Moody-Marsden. I Murray doslova ožil. WHITESNAKE se nikam neženou, nezávodí s mladými ostrovními kozlíky v rychlosti, dávají jim ale na frak v pocitu nezadržitelné síly, motorka vs tank. Co skladba, to klenot: pulsující masivní titulní skladba, soulově vzpínající se „Carry Your Load“, nová verze jímavky „Blindman“, honky tonk „Black And Blue“ – a uprostřed jako vrchol alba, košatý šestiminutový opus „Ain’t Gonna Cry“. Nádherné završení hardrockových sedmdesátek, jeden z absolutních studiových vrcholů WHITESNAKE. Živou podobu sexteta reprezentativně zachycuje dvojalbum „Live… In The Heart Of The City“, nahrané na koncertech v listopadu 1978 a červnu 1980.

HARD & HEAVY

Doba si však tvrdě žádala své, a jakkoliv sofistikované ohlížení se za zlatou blues hardrockovou minulostí už nemělo sílu vzdorovat popularitě přívalu rockových novot, prezentovaných nejenom tahouny NWOBHM: IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, SAXON, ale také Blackmoreovými RAINBOW, kteří hard & heavy nepřekonatelně propojili už v šestasedmdesátém na „Rising“.

První pokus o inovaci tak úplně muzikantky nevyšel, byť se LP „Come An’ Get It“ (1981) vyšplhalo až na stříbrnou pozici domácích tabulek, a bodovalo i jinde v Evropě. Plošší aranže a zaoblený sound posunutý do melodického pompézna cílily konkurenčně spíše na posluchače FOREIGNER než kupříkladu DEF LEPPARD. Kapele hrozilo, že bude „vyloučena“ z klubu rockerů tvrďáků. Žádnou velkou změnu nepřineslo ani páté (sedmé) album „Saints & Sinners“, vydané v listopadu 1982, když už ale WHITESNAKE byli jinou kapelou. Nicméně nahrávání, započatému v jedenaosmdesátém, se ještě účastnila celá stará parta 3M+3DP. Původní verze „Crying In The Rain“ a „Here I Go Again“ tak nabízejí zajímavé srovnání s podstatně slavnějšími o pět let mladšími.

Zásadním zlomem se stalo podepsání smlouvy s americkým labelem Geffen Reords. Kapele se tak konečně naplno otevřel obří trh a zároveň zavřela huba, mírně řečeno, Coverdale už nebyl absolutním pánem nad osudem svých WHITESNAKE, ten poháněla kola hudebního průmyslu. Důkazem budiž „Slide It In“, kdy původní verzi z roku 1984 na de facto příkaz Geffenu WHITESNAKE nejenže museli nechat zremixovat, ale došlo mimo jiné i k přehrání kytarových partů Johnem Sykesem a doplnění Lordových o syntíky jakéhosi Billa Cuoma. Zkrátka, leštilo se a leštilo, až i poslední hlína zmizela. Někomu se možná bude staré hard pojetí s americkým heavy tuningem jevit jako starý pes s raketou připnutou na prdeli, ale na druhou stranu, proti gustu žádný dišputát.

HEAVY MTV

Příchodem Cozyho Powella, Mela Galleye a především kytarového pyrotechnika Johna Sykese (THIN LIZZY) dochází k postupnému a nakonec definitivnímu posunu WHITESNAKE k heavy. Jinak řečeno, poamericku blýskaví WHITESNAKE si nechali blues jenom jako aranžérskou ingredienci pro občasné použití, viz třebas „Slow An’ Easy“ v US remixu, jenž oproti anglické verzi posadil celkový témbr „Slide It In“ o něco výše tím, že potlačil basovou složku na úkor kytar a bicích = víc huráJ

Po odchodu Lorda k obnoveným DEEP PURPLE (MK II) během turné a úspěchu americké verze se na kvarteto zredukovaní WHITESNAKE soustředí na vystupování v USA před QUIET RIOT a DIO.

Dostáváme se k druhému zlomovému albu WHITESNAKE, lapidárně nazvanému podle roku vydání „1987“. Tak jako předchůdce existuje v různých podobách, důvodem však už nebyla stylová dvojakost, nýbrž třeskuté vztahy v souboru. Například veleúspěšnou [US #1] „Here I Go Again“ máme nakonec ve třech verzích: již zmíněnou původní ze „Saints & Sinners“, albovou s Vandenbergem, Sykesem , Murrayem a Dunbarem, použitou též v donekonečna na MTV obehrávaném videoklipu, a pak singlovku/rádiovku s kytaristou Dannem Huffem, basákem Markem Andesem a bicmenem Dennym Carmassim, plus ponechanými hosty, Donem Aireym/Billem Cuomem na klávesy. Na singlové ’88 mix verzi „Give Me All Your Love“ namísto Sykese pro změnu sóluje Vivian Campbell. Samotné album se v americké a evropské liší pořadím, výběrem i počtem skladeb. Aby nebylo zmatků dost, je tu ještě pětiskladbové EP „1987 Versions“. Do detailů nemá smysl v komentované diskografii zabrušovat, guláš s pachutí. Podstatné je, že „1987“ dosáhlo v US a Novém Zélandu na stříbro, do desítky se umístilo doma v Anglii, v TOP 30 bodovalo všude na světě. Vrátíme se k němu ještě v boxu Johna Sykese a dalších Coverdaleových kytaristů.

ODE ZDI KE ZDI

Prokletí kytaristů, jak jinak nazvat situaci, kdy Vivian Campbell po turné k „1987“ opouští naštvaně sestavu, a pro zranění Adriana Vandenberga se musí ujmout všech kytarových partů na nové desce, „Slip Of The Tongue“ (1989), hvězdný universál Steve Vai. Ne že by utrpěla kvalita samotného hraní, ale chemie uvnitř souboru byla určitě přítomností náhradníka narušena a on se navíc trochu předváděl, to víte, u Zappy hrál jinou muzikantskou liguJ Základní sestavu tvořila vedle jmenovaných rytmika: Rudy Sarzo (baskytara) a Tommy Aldridge (bicí). Stabilním hostem byl opět Don Airey, některé klávesové party nahrál David Rosenthal. Nesourodé fanfárové album, blues téměř v nedohlednu. Nebýt Coverdalea, zaměnitelné s polovinou tehdejší heavy produkce.

Následovala pauza, vyplněná vydáním výběrovky „Greatest Hits“ (1994) a zrodem dvojice Jimmy Page & David Coverdale, po níž zůstalo skvělé album „Coverdale.Page“ (1993).

Návrat měl mít původně podobu Davidovy sólovky, nakonec se „Restless Heart“ (1997) stalo devátým studiovým albem WHITESNAKE. Kontinuitu zajistila účast Adriana Vandenberga, jednoho z mála Coverdaleových muzikantských přátel. Dennyho Carmassiho jsme mohli zaregistrovat na singlové verzi „Here I Go Again“, Guy Pratt (baskytara) a Brett Tuggle (klávesy) byli víceméně zaměnitelnými námezdníky. Vrazit AOR baladu hned na úvod, viz „Don’t Fade Away, to si může lajznout Elton John, ale ne někdo vystupující za rockového macho-tvrďáka. A tak deska bodovala jen ve Skandinávii, jinde po světě se motala kolem čtyřicítky, a v USA ani nevyšla.

... NAHORU A DOLŮ

Doba pokročila a na zásluhy se nehraje, a tak první 2K+ album WHITESNAKE, „Good To Be Bad“ (2008) už nechtěl vydat žádný americký label. Frustrující situace pro někoho zvyklého na plné tamější haly a arény. Přitom sestava WHITESNAKE nabyla na síle, a především jména jako Doug Aldrich, Reb Beach (oba kytara) a Chris Frazier (bicí) zajišťovala nefalšovaný hard&heavy fundament. Zásadním problémem bylo, že Davidovi vyschlo péro, autorské samozřejmě. Ani Dougova skladatelská výpomoc k ničemu nevedla. Samotný hutný sound tak nemohl už nic zachránit.

Naděje svitla, když se WHITESNAKE zanedlouho poté ujali Frontiers, svým způsobem charitativní láskyplný vydavatel, co hází záchranná lana leckterým pozapomenutým, na druhou stranu je ale mnohdy sráží stejno-zvukem a levnou produkcí na dálku. Jádro Coverdale-Aldrich-Beach doplnila na „Forevermore“ (2011) nová rytmika Michael Devin/Brian Tichy, kapela se svým soundem po letech trochu více rozkročila a vrátila do hry hard & heavy z éry před MTV, ovšem blues už jen v kašírované podobě. I proto si můžeme na závěr užít titulní variaci na „Schody do Kašmíru“.

Průser. Tak by se dal spláchnout pokus nazvaný „The Purple Album“. Coverdale v dnešní „formě“ má jakýs takýs smysl ve starých peckách na pódiu, ale proč proboha znovu ve studiu přemalovávat mistrná díla?! Zapomeňte, že ta deska existuje. A novinka „Flesh & Blood“? O té si přečtete v recenzi.

–

Záměrně jsem vynechal tuny různých kompilací a živáků, jimiž Coverdale vykrýval mezery v nové tvorbě.

 

KYTARISTA SEM, KYTARISTA TAM

S dvěma výjimkami, jimiž jsou ohebný Adrian Vandenberg a kosmicky hvězdný Steve Vai, nenechává Coverdale svých bývalých kytaristech niť suchou. Má ale smůlu. Oni nemlčí.

 

JOHN SYKES

Před časem poskytnul John Sykes, jenž svou žhavou kytarou akceleroval zámořskou heavy kariéru WHITESNAKE, rozhovor magazínu Rock Candy – a vybuchl granát, co do základů zacloumal majestátem nejslavnějšího alba WHITESNAKE, „1987“: „Když mi John Kalodner do telefonu potvrdil, že jsem byl vyhozen z WHITESNAKE, rozzuřený jsem vletěl do studia kde Coverdale točil vokály. Přísahám bohu, že přede mnou zdrhnul do auta, kde se zamknul. Jediné na co se zmohl bylo stažení okénka o čtvrt palce a blekotání ,To nebyla moje práce, to Geffen’. Samozřejmě, že kurva lhal, a taky jsem mu to řekl. Šlápl na plyn a ujížděl pryč. Skočil jsem do Corvetty přítelkyně a začal ho pronásledovat. Vážně jsem přemýšlel o tom, že to do něj zezadu napálím. Naštěstí mě zdravý rozum přinutil zpomalit a nechat ujet,“ zavzpomínal bez serepetiček John Sykes na své poslední setkání s Davidem Coverdaleem, a ve své litanii pokračuje: „Taky bych rád vyvrátil jeho tvrzení, že jsem si prý šel stěžovat na vedení firmy a přemlouval je k tomu, aby pro WHITESNAKE našli jiného zpěváka, ba že jsem se dokonce sám nabídnul! Taková hloupost, jak by někdo jiný mohl zpívat ve WHITESNAKE?! Je ale pravda, že ani poté, co jsme dokončili instrumentální základy, Coverdale nenazpíval ani notu. Stále se na něco vymlouval, jednou na počasí, podruhé na studio, pak na mikrofony! Upřímně si myslím, že trpěl nějakou psychickou poruchou, jeho hlas byl naprosto v pořádku, rozsvítilo se červené světlo – a šel do kopru. Dokonce jsme odjeli do tepla na Bahamy, k ničemu to nevedlo, tak zase zpět do Little Mountain, a pořád nebylo hotovo. Situaci zachránil až na můj popud povolaný Keith Olsen, ten s Davidem odjel do LA, a konečně jsme měli zpěv.“

„Přečetl jsem v úžasu věci, které David měl za ta léta říct. Například, že 95 procent kytarových nápadů na „1987“ je jeho.  Vždyť kytaru neuměl ani držet. Hodně toho, co slyšíte na albu, je velmi sofistikované a propracované, jiná kytarová úroveň než ta jeho začátečnická.  Anebo nedávno říkal, že jsme spolu mluvili o možné spolupráci mimo WHITESNAKE. To je čistá lež! Od té doby, co jsem ho honil po LA, jsem s ním neztratil ani slovo, a nemám zájem na tom cokoliv měnit, natožpak spolupracovat! Jsem stále nasraný kvůli tomu, jak s námi všemi zacházel!“

„Já byl ten, kdo Davidovi řekl, že se musíme zaměřit na dobytí Ameriky. Proto jsem hrál v americké verzi „Slide It In“ tak, abych oslovil americké fanoušky, a  Geffen byl ochoten do WHITESNAKE investovat.  Do té doby Coverdale neznamenal v USA nic,  já ale věřil, že bychom mohli dosáhnout velkých věcí a tak jsem Davida tlačil do soundu, jenž mohl udělat z WHITESNAKE v zámoří hvězdy. David zprvu neměl tušení, kam mířit.“

A přitom vše začalo tak krásně. Coverdale byl ze svého kytarového úlovku tak nadšený, že jej nechal ještě před výjezdem na turné přepracovat některé kytarové party na „Slide It In“. Sykese nelze zastavit: „Začali jsme na jaře 1985 pracovat na písních pro další album, pronajali si vilu v místě na jihu Francie, zvaném Le Rayol. Bylo to dobré místo pro nás dva, nic nás nerozptylovalo, a najednou jsem měl na kazetách spoustu riffů a nápadů na nové písně. Vybrané jsme dále rozvíjeli. Jedna z prvních písní, na které jsme pracovali, byla ,Still Of The Night’. Už jsem měl střední část, podobnou zeppelinovské ,No Quarter’, a tak celý pyšný jdu za mámou do kuchyně, abych jí to přehrál. Jen řekla: , „Velmi pěkné, miláčku. Dal by sis šálek čaje?’“

„Well, všichni víme, že se alba prodaly miliony. Bylo pro mě těžké dívat se na záběry a fotografie nové sestavy na pódiu, hrající hudbu, se kterou jsem byla tak úzce spojen, ale jiní tam stojí s platinovými disky a slaví úspěch. Žádný z nich se přitom na té nahrávce ani neobjevil, nechali si tleskat za mou práci!“

„Jsem velmi pyšný na to, co jsme spolu dělali. Měli jsme společnou vizi a věřil jsem, že to bude začátek skvělého vztahu mezi mnou a Davidem. Vím, že bychom spolu mohli dosáhnout mnohem více. Ale zatím se musím zabývat frustrací z faktu, že album ,1987’ je začátkem i koncem našeho vztahu."

VIVIAN CAMPBELL

Campbell nikdy s WHITESNAKE nenahrál album, a říká, že WHITESNAKE nejsou plnohodnotnou součástí jeho kariéry: „Nikdy jsem s nimi nenapsal žádné nové písně, jen jsem absolvoval po jejich boku jedno dlouhé, velmi dlouhé turné. A když došlo k tomu, abychom začali pracovat na nové nahrávce, z nějakého důvodu to prostě nefungovalo. David mi v podstatě řekl, že chce tvořit s Adrianem Vandenbergem, protože jsou dobří parťáci. A protože mě Adrian nechtěl v kapele, byla volba jasná. Nebylo to nic osobního, prostě nechtěl stát vedle jiného kytaristy, chtěl být sólovým kytaristou WHITESNAKE.“

Campbell pokračuje: „Zásadní Davidův problém je, že nemá koule na to, aby se ti díval do očí a říkal, co chce říct. A tak všechno řešil přes manažery a tak.“ Nakonec si podle Viviana vše vyříkali na společném turné DEF LEPPARD a WHITESNAKE v roce 2008, David se mu měl omluvit, takže ok.

BERNIE MARSDEN  / MICKY MOODY

Kytaristé, co svým zpěvavým dvojzápřahem, inspirovaným u ALLMAN BROTHERS, vtiskli WHITESNAKE tvář, kterou jsme si mohli nerušeně užívat až po „Saints & Sinners“, na jednu stranu berou své angažmá jako dobu plnou legrace, kdy parta anglických muzikantů spolu hrála fotbálek a na pódiu vláli ve flanelu i džínsách, na figury nehledě, kdy pro Coverdalea nebyl problém pomoci kolegům s nástroji – pak se ale zachmuří a povídají i jiné příběhy.

„Všechno bylo v pořádku až do ,Saints An 'Sinners’,“ vzpomíná Marsden, „V určitém okamžiku se ale David rozhodl, že prostě on bude králem WHITESNAKE.“ Micky Moody přidává, „Že jsem měl podle Davida ke konci větší zájem jít do hospody než do studia? No, jo, byl to můj způsob jak říci: ,Už se nudím. Mám toho dost.’,“ a přidává: „Stala se z něj namyšlená hvězda, musel jsem si s ním přes asistentku domlouvat schůzky! To jsem nesnášel, kam se poděl ten kluk, co mi před pár lety nosil pouzdro na kytaru?“

Od dalších přímých účastníků slyšíme totéž, Coverdale se při vyhazovu kolegů vždy zbaběle schoval za vedení firmy. Ian Paice, Bernie Marsden a Neil Murray se vše dověděli od nějaké kancelářské krysy. „David si dnes pamatuje jen co se mu hodí,“ stvrzuje Marsden.

Vinu nesvalují pouze na samotného Coverdalea, tomu podle nich zamotal hlavu již Sykesem zmíněný posel (autor?) špatných zpráv, John Kalodner, mocný muž A&M/Geffen. Byl to on, kdo tvrdě protláčel WHITESNAKEna americký hvězdný trh a zároveň odstraňoval této vizi z cesty všechno, co v jeho očích představovalo překážku. Doba si žádala štíhlé mačo maníky s lokýnkami až na půdu? Pryč s obtloustlými Kelty! Moody vzpomíná: „Kalodner se poprvé objevil na německém turné. Rozhlédnu se kolem pódia a on tam na boku zlověstně postával, okukoval nás a psal si poznámky. Okamžitě mi blesklo hlavou ,Asi půjdu brzy ze stage pryč a bude ze mě studiový session man’.“

Je ironií, že nový metalicky pokovený WHITESNAKE se při startu spoléhal na dvě recyklované skladby z dřívějších dob „Here I Go Again“ a „Fool For Your Loving“. Jediné plus vidí oba pamětníci v autorských tantiémách, co jim stále chodí. Micky Moody má jasno: „Na nové verzi ,Fool For Your Loving’ nejsou žádné emoce . Originál s Bernieho skvělou sólovou kytarou je mnohem lepší. “ Jsem téhož názoru.

ADRIAN VANDENBERG

Adrian nastoupil do WHITESNAKE v roce 1985 a zůstal jejich členem až do roku 1997. Jako jediný z ex je s Coverdaleem ve stálém kontaktu a občas se vzájemně navštíví na pódiu či ve studiu.

„Dříve nebo později podnikneme něco společně a užijeme si to – ať už je to něco akustického nebo bluesového, nebo vlastně cokoliv, má WHITESNAKE a já VANDENBERG MOONKINGS. Až přijde ten správný okamžik, budeme pít skvělé víno a spolu psát dobré písničky.“

STEVIE VAI

Vai nevzpomíná na svou výpomoc WHITESNAKE nijak ve zlém, „David byl neuvěřitelně velkorysý, ano, byl neuvěřitelně velkorysý. Na celé tour WHITESNAKE mi dal prostor, abych mohl zahrát pár svých sólových věcí. Ale moje instinkty mi říkaly, že je to kapela Davida Coverdaleho a bude procházet mnoha proměnami. WHITESNAKE se neustále proměňoval, ale David Coverdale je králem. Vždycky to tak bude ... on je WHITESNAKE.“ Coverdale si vzpomíná, jak jej oslnila Stevieho technika, jak ale zároveň cítil, že to není pro jeho WHITESNAKE to pravé ořechové…

–

Flesh & Blood

Věřím, že u jezera Tahoe vládne rodinná pohoda a slaví se velikonoce i Valentýn. Nic víc jsme se z posledních Davidových rozhovorů ostatně nedověděli, pokud tedy nepočítáme zmínku o starém jaguárovi a saku v novém klipu.
Promo opona padá, a před námi se škube vypulírovaný sedmašedesátník v předposledním tažení, obklopený rachotem doprovodného bandu, co sice hraje jak o dušu – ale použitelně jen pro fanouška WHITESNAKE druhé poloviny osmdesátek. I takový ale bude pracně lovit na dně močálu byť jen odlesky utopených démantů.
Na můj vkus dostávají na novince příliš prostoru obyčejné halekačky a refrénovky, které dokážou zmrvit jakýkoliv slibný pokus o klasiku, příkladem budiž „Hey You (You Make Me Rock)“ se SABB/LED rozjezdem, či „Flesh & Blood“ anebo heavy swingovka „Trouble Is Your Middle Name“. Když se kompozičně jakžtakž zadaří, o to více se odkryje současná Coverdalova hlasová bída. Přirozených momentů je pramálo, líbí se mi např. střední odlehčená poloha v „Gonna Be Alright“ anebo typické starocoverdalovské podání ve foreignerovsky nadýchnuté „When I Think Of You (Color Me Blue)“. Jakmile ale v jakékoliv pasáži dojde na forte anebo falzet/ječák, sype se z repráků jen drobenka. Nejhůř dopadly pokusy o balady a hymny, „Heart Of Stone“ je v podstatě odmluvená a „Well I Never“ rovněž zabíjí nedostatek kyslíku, navíc i doprovodné hulákání – kdeže jsou dřívější oblouky a skluzy. Nejlépe dopadla z „Flesh & Blood“ dumka „After All“. A závěrečný Kašmírek, „Sands Of Time“, už jen stvrzuje, že Coverdale 2019 už ani toho velblouda neuhlídá…

Jaromír Merhaut pro Spark 2019