NEW WAVE OF BRITISH HEAVY METAL (XI)

JE HEAVY METAL HUDBOU DĚLNICKÉ TŘÍDY?

ANI OMYLEM, DNES PATŘÍ VŠEM VĚRNÝM ZE SPOLEČENSTVA METALU

 

Bylo tomu tak vždy? Existuje typický metalista? Jsou města zaslíbená metalu? Co mají s metalem společného hároši a motorkáři? A co na metalisty vyštrachali sociologové?

Fenoménem heavy metalu je možno se zaobírat ze všech možných i nemožných úhlů. Naše celoroční série o NWOBHM se pomalu uzavírá. V dnešním předposledním pokračování se společně zamyslíme nad vícerými doprovodnými aspekty našeho oblíbeného žánru.

Metal zdaleka není monolitem, jakkoliv se tak může zvenčí jevit. Zastřešuje hudbu i fanoušky mnoha podob a barev. Těžko hledat – až na věrnost žánru – jakýkoliv pevný „metalický“ bod, na kterém by se shodli všichni z komunity.

Spouštěcím impulsem byla u většiny starších metalistů propuknuvší puberta, spojená mimo mnohé jiné i s mezigeneračním konfliktem. Jenže dnes chodí na metalové koncerty naprosto běžně celé rodiny, a otcovská výchova k rockové muzice začíná mnohdy již u batolat.

Co bylo před třicet roky vizuálně i tematicky šokující stylizací, je vedle dnešní rychlé a „díky“ internetu všudypřítomné reality čajíčkem. Co je pro jednoho metalistu tvrdé a rychlé, bude pro jiného vyměklé. Někteří vyznávají elegantní ekvilibristiku, další upřednostňují brutální výraz, zmalovaní i civilní, přesto všichni součástí jednoho kmene, stromu.

V dnešní povrchní a přelétavé době je Společenstvo Metalu jednou z mála jistot v hudebním chaosu.

 

TVRDÝ ÚDĚL TVRDÉ MUZIKY

Moderní řízná muzika byla v minulosti velkou částí takzvané slušné společnosti dehonestována coby hudba primitivů. Jazz, rokenrol, bigbít, hardrock, punk i metal by mohly vyprávět.  Je zvláštní, že jediný metal je dlouhodobě na indexu leckterých, jinak široce tolerantních, hudebních publicistů a intelektuálů. Ostatním jmenovaným žánrům moderní populární hudby se postupem času dostalo ocenění i zadostiučinění.

Černošská hudba to neměla v Americe rozhodně jednoduché, Ray Charles a tisíce dalších muzikantů věděli své o dlouhé cestě z ghett do mainstreamu. Z Elvise společně šíleli holčičky i jejich rodiče. Každý po svém. A co teprve, když rokec rozbalil Little Richard anebo Chuck Berry, to bylo řevu – na pódiu, pod ním, i na radnici. ROLLING STONES a další neučesaní bigbíti provokovali gentlemany a dámy jak se jen dalo. No, a BLACK SABBATH otevřeli podle usedlých maloměšťáků brány samému peklu. Dnes jsou všichni jmenovaní klasiky velkého světa zábavního byznysu, kapitolami v učebnicích, ozdobami hřbitovů i společenských akcí.

Zatímco ve svobodném světě šlo víceméně o souboj názorů a společensko-kulturní téma, v ČSSR jste kvůli „neoficiální“ muzice mohli ještě v osmdesátých letech snadno vyletět ze studií, ba se dostat i do vězení, potažmo postát před pouliční komisní soudružskou sběří. A nemuseli jste ani být disidenty, na problémy ve škole i práci stačilo zaškobrtnout na černé burze, mít džísku s peprnějšími metalovými motivy, natožpak na krku obrácený kříž, pentagram, či pod paží tiknout nějakou fošnu od WITCHFINDER GENERAL, DESTRUCTION, KREATOR, VENOM, DEATH, PESTILENCE, NAPALM DEATH…

V dnešní době jsou čistokrevní – po všech koutech republiky rozptýlení – metalisti jen tak trochu za prima exoty. Když se jich ale sejdou davy na Masteru, Zem se zatřese jak za starých bájných metalových časů…

 

KOVOVÉ EMOCE, TÉMATA, GARDERÓBY & PAČESY

Vnímání hudby se odehrává – metalisty nevyjímaje – v rovině emocí, rozumová centra mozku jsou při poslechu takříkajíc obcházena, mantrou hudebního všehomíra je (mělo by být!) líbí-nelíbí. Prožitek z uměleckého díla nás obohacuje, stává se součástí naší individuality, stimuluje tvořivost a představivost. Rozum se celého procesu zúčastní zprostředkovaně, silná emoce může mimo jiné vyvolat touhu po poznání, což se může postupně promítnout do našeho estetického vnímání, sloužícího coby pomyslná kladná zpětná vazba při rozhodování líbí-nelíbí.

Teenager v rozpuku puberty si navenek užívá svou oblíbenou hudbu zcela jinak, než usedlý senior. Přitom mohou oba vnímat totožnou muziku se stejnou hloubkou a intenzitou prožitku. Když takhle ležím po půlnoci na kanapi, lehce pohupujíce palcem u nohy při blaženém poslechu čtyřky URIAH HEEP, kolikrát si vybavím, co jsem v sedmnácti dokázal u téhle desky sám i s kamarády, kamarádkami, vyvádět.

Nesmíme ovšem zapomínat na texty, ty nesou zpravidla určité (ne)rozumové sdělení, tím se liší od samotné hudby. V této souvislosti si dovolím citovat z diplomové práce Lukáše Peterka „Životní styl a hodnotová orientace metalové subkultury“ (2012): „Analýzou textů metalových písní se v USA zabýval profesor Jeffrey Jensen Arnett na vzorku 115 písní 6i významných kapel. Dle jeho výzkumu je nejčastějším tématem textů násilí a nenávist.“ Arnett podle Peterky zmiňuje coby další nejčastější „metalická“ témata: úzkost, protest, drogy, nadpřirozeno, Satana.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina muzikantů vědomě pracuje i v těch nejožehavějších a nejbrutálnějších tématech s nadsázkou, proto bych z podobných analýz nic dalekosáhlého nevyvozoval. Jde o uměleckou licenci, tak jako u spisovatelů, malířů, filmařů…

Nemalé emoce vzbuzovalo vždycky mládežnické oblečení a účesy. Depešák, vekslák, metalák, punkáč – to byla základní mládežnická typologie v druhé polovině osmdesátých let. Jen málokdo se odvážil nevyhranit, neprojevit, jako Víťa. Co se týče headbangers, tak se musíme vrátit až do konce šedesátých let. Hippies se ověsili korálky, přidali volánky a třásně, zapustili vlasy do nekonečných délek. Motorkáři se zase nacpali do výšivkami zdobené džínoviny a černé kůže. V sedmdesátkové éře hardrocku přibyly zvony a platformy. Punkáči všechno zúžili a propíchali. Pro metalisty na pódiu se na nějakou dobu staly typickými pruhované, puntíkované, tygrované, až na obě kulky obtažené kalhoty a nábojové pásy s rezervními. Pod pódiem postupně vítězily pomalované džísky a okované křiváky nahoře, džíny a kožené gaťata dole. Vzorově oháknutí metalisti se tedy nejvíce podobali/podobají motorkářům.

Co se týče vlasů, tak tuzemským metalmanům sice již v 80s nehrozilo za dlouhé vlasy ostříhání anebo vyhánění z hospod, drobné šikaně se ale nevyhnuli. Fízlům k tomu stačila „ostříhaná“ fotka na občance. 

-

Obchodně technická vsuvka. Metal se vyvezl na vlně gigantických prodejů hudebních nosičů v osmdesátých letech, byť se poměrně dlouho držel formátu LP a MC. Cédéčka s metalem se začala masově šířit až v druhé polovině osmdesátek, výsledky však byly ohromující: mezi stovkou celosvětově nejprodávanějších alb dekády je jich více jak dvacet metalových, tvrdě rockových! Z dnešního pohledu neskutečné. Naproti tomu překvapivě rychle využil metal nástupu videa. Frontmani mohli konečně naplno celému světu předvést své větráky poháněné lokýnky, pevné úchopy ponožek srolovaných v rozkroku, i doprovodné hbité zákmity půlek.

FANOUŠCI VS SOCIOLOGOVÉ A PSYCHOLOGOVÉ

Co se stane, když se fanoušků heavy metalu zmocní sociologové a psychologové? Naserete se.

Christine Hall Hansen je odbornou asistentkou na katedře psychologie Oaklandské university. Ve své práci z roku 1991 se zaměřila na fanoušky heavy metalu a punku.  Podle anotace její studie zkoumala vztah hudebních preferencí a individuálních rozdílů v sociálním začlenění a osobnostních charakteristikách. Jedinci, kteří vyjádřili sympatie k heavy metalu měli údajně sklony k machiavellismu, na odiv vystavované mužnosti, a nižší potřebě vzdělání, než ostatní respondenti výzkumu. Měli také prý nadprůměrné sklony k okultismu a antisociálnímu chování. Punkeři podle studie vesměs odmítají autority, jsou náchylnější ke krádežím, či jiným trestným činům.

Deena Weinsten je profesorkou sociologie a autorkou několika zásadních a současně kontroverzních publikací, mj. „Heavy Metal: A Cultural Sociology“ (1991) a revidovaného vydání „Heavy Metal: The Music And Its Culture“ (2000). Ani ona se při definování typického metalového fanouška nevyhnula stereotypům, viz její: „běloch dělnické třídy, mezi dvanácti a dvaadvaceti lety."

Již zmíněný Lukáš Peterek cituje amerického hudebního kritika Roberta Duncana, co se vyblil, pardon, co popsal metal jako: „uhrovitou, proletářskou, hnilobnou, nekultivovanou, neintelektuální, chmurnou, bezútěšnou, děsivou, hnusnou a hloupou hudbu, která by se sotva dala nazvat hudbou, oslavující porážku a úpadek. Je to hudba vytvořená flákači s dlouhými vlasy a vizáží imbecilů, chodících ve vysokých botách, koženém oblečení s kovovými náramky na rukou určená pro flákače s dlouhými vlasy, vizáží imbecilů s bradkou, ve vysokých botách, koženém oblečení a kovovými náramky, v levných příliš velkých tričkách, na jejichž přední straně je natištěn komiksový výjev konce světa.“ Duncan je debil, víc netřeba dodávat. Dost už bylo psychologů a sociologů!

Fanoušci heavy metalu jsou mezi všemi ostatními fans výjimeční v mnoha ohledech: dokážou své hudbě obětovat mnohé z jiných požitků. Štědře utrácejí za originální hudební nosiče, audio aparatury, garderobu, přívěsky, vstupenky; drží Spark v pozici nejprodávanějšího hudebního magazínu v Česko-Slovensku, desítky tisíc z nich navštěvují pravidelně koncerty i festivaly, své kapely znají do mrtě, jejich kritikům nic neodpustí, někteří i na stará kolena udržují v plné parádě své metalu zasvěcené kutlochy – s plakáty na stěnách počínaje, regály plnými CD/LP konče.

-

Samozřejmě, že i psychopati a magoři poslouchají muziku. Někteří také heavy metal. Jinými slovy, neexistuje příčinná souvislost mezi hudbou a inteligencí, původem, postavením, povahou.

Ve Finsku nějací metalisti vraždili, to je pravda. Tak jako je pravda, že nejvíc vrahů nepochybně poslouchá popík a kouká na televizní seriály. V USA dohnali občanští aktivisti a pomatenci JUDAS i TWISTED dokonce až k soudu. A dostali po právu na frak!

MÍSTA METALU ZASLÍBENÁ? ZEMĚKOULE…

Birmingham, Sheffield, Newcastle? OK. Ponurý sever Evropy? Samozřejmě. Ostrava? Jakbysmet. Ale co Kalifornie, Brazílie, spořádaná německá města, Tokio? Jak tyto destinace zapadají do zažitého vzorce, že metalu se nejvíce daří v sousedství těžkého průmyslu. Nijak.

Symbolickou domovinou Staré i Nové vlny britského heavy metalu samozřejmě navždy zůstane hlavní město ostrovní Středozemě: průmyslový gigant Birmingham. Stačí uvést dvě jména: BLACK SABBATH a JUDAS PRIEST. Nikde jinde proto nemohl vzniknout muzejní projekt „Home of Metal“.

Při vší úctě k Brnu, Plzni a Praze, metalu nejvíce oddaným tuzemským městem byla v době nástupu NWOBHM černá Ostrava. Napadlo mě jedno zajímavé srovnání. V Anglii se úspěch metalu v průmyslových centrech připisoval mimo jiné i ekonomické frustraci dělnické mládeže, vysoké míře její nezaměstnanosti. Zdánlivě má takový názor logiku. Stačí si ale uvědomit, že ostravští horníci patřili, co se peněz týče, k republikové šlechtě – a celá „ekonomická“ konstrukce dostává trhlinu. Mladý britský horník, hutník, strojař, měl samozřejmě s moravským kolegou mnoho společného, ovšem míru spokojenosti, společenský status a relativní kupní sílu rozhodně ne.

Wiki teze typu: „Explozi nových kapel a nových hudebních stylů pocházejících z Velké Británie na konci 70. let považuje většina pozorovatelů za důsledek hospodářské krize, jež postihla zemi za vlády Margaret Thatcherové. Masa mladých lidí, zbavených vyhlídek na práci v továrnách, hledala způsoby jak vydělávat peníze v hudebním průmyslu.“, nemohou obstát při bližším zkoumání. Nesedí počty, ani elementární ekonomická logika. Stačí se zamyslet nad tím, z kolika nezaměstnaných se asi tak mohli stát aktivní (profesionální!) muzikanti, a jaká byla kupní síla cílové skupiny = oněch zbyvších nezaměstnaných, nemuzikantů.

I kdyby někdo statisticky prokázal, že celosvětové vzedmutí heavy metalu v první polovině osmdesátých let odstartovali především angličtí dělníci a nezaměstnaní, tak v současnosti najdeme heavy metalové komunity kdekoliv na planetě. Jejich členy jsou ministři, filharmonici, manažeři, dělníci od pásů, ajťáci, studenti, důchodci… kdokoliv.

-

V dobách největšího metalového boomu se k tvrdé muzice hlásila kdejaká náplava. Být metalistou dnes, znamená být tvrdohlavý, svojský a přitom pospolitý, družný. Buďte na své členství ve Společenstvu Metalu hrdi.

 

Jaromír Merhaut pro Spark 2015