Rush

PÁNI SVÉHO ČASU

Čas je neúprosný, každému vyměřuje stejně. Kdo příliš podlehne jeho diktátu a stane se otrokem Hodináře, škodí sám sobě i blízkým okolo. Nenechte Hodináře, aby za vás stále rozhodoval, vymaňte se z jeho obručí. Čas sice každému odtikává stejně, dá se ale prožít různě, nejlépe radostně a svobodně… Rush to dokázali. Na prahu seniorského věku, avšak s mladistvým elánem v paži i hlavě, vydali svobodomyslné a radostné album. Zkuste něco podobného udělat pro sebe.

OD PRVNÍHO ZOUBKU PO VÝSTAVNÍ CIFERNÍK
Rush se během let stali rockovou institucí. Ze stejných důvodů je mnozí zbožňují, jiní zatracují. Především pilovitý ječák Geddyho Leea polarizuje fanoušky a odpůrce. Občas se do diskusního kotle přidají polínka jako Peartova obří dokolečka-dokola sestava bicích, jeho lopaťácky neuchopitelná fantasy lyrika a okázalá koncepčnost alb, vyúsťující dříve v až mnohadílné zbytnělé svity, i když ty nejsou ve světě tvrdého art-prog-rocku až tak neobvyklé. Část rockerů iritují pro Rush typické neustálé změny taktu, rytmické zlomy a přechody, na odiv vystavovaná instrumentální virtuozita a nápaditost. Zkrátka, pro někoho jsou Rush příliš velkým soustem, asi tak.
Black Sabbath před více než čtyřiceti roky definovali podstatu doom metalu. Rush rovněž pradávno vymysleli a vydali podrobné návody pro Dream Theater a desítky dalších progmetalových vyzobávačů. Celý tento subžánr by bez Rush neměl pevný srovnávací bod, etalon, a jen by bezcílně a zmatečně poletoval nad širými pláněmi.

Rush se zrodili v osmašedesátém na předměstí Toronta. Ještě neměli ani jméno, když byl původní baskytarista Jeff Jones po pár týdnech zkoušení v září nahrazen Geddym Leem. Pak přišel Johnův brácha s nápadem na jméno Rush. Tak jako mnoho jiných začínajících rockerů začalo trio Lifeson – Rutsey – Lee repertoárem i nápodobami svých vzorů, což v jejich případě byli hlavně Cream, Jimi Hendrix a Led Zeppelin. V lednu 1969 se ke skupině připojuje svými klávesami Lindy Young, a nová sestava mění název na Hadrian. Po pár měsících, v květnu 1969, odchází Geddy Lee (zaskočí za něj Joe Perna) a zakládá Ogilvie, změněné zanedlouho na Judd. Přetáhne od Rush Younga, a pak se všechno sesype. Ještě na podzim se dává znovu dohromady trojice Alex Lifeson, John Rutsey a Geddy Lee, Rush pokračují. V únoru 1971 sestavu na tři měsíce doplňuje druhý kytarista Mitch Bossi.
 
V roce 1973 Rush nahrávají v produkci Dave Stocka několik skladeb, z nichž ve vlastní režii a na své značce Moon Records vydávají svůj první singl: Not Fade Away, převzatou z repertoáru Buddyho Hollyho, na druhé straně doplněnou vlastní You Can’t Fight It (Lee/Rutsey). Kapela SP rozdávala de facto zadarmo, za necelý kanadský dolar.
S prvním bezejmenným albem skupině vypomáhal ještě jejich první manažer, Ray Danniels, a pro budoucnost velmi zásadní Terry Brown, původně zvukař. Napoprvé bylo LP Rush vylisováno 3500 kusů. Dokud z něj do playlistu clevelandské rozhlasové stanice WMMS DJ Donna Harper nezařadila Working Man, nic se kolem LP nedělo. Věci dostaly spád. Zrodilo se nejenom velké přátelství mezi ní a skupinou, ale hlavně: Rush se konečně dostali do širšího povědomí. V téže době skupinu opouští John Rutsey, a na bubenickou stoličku po konkurzu usedá Neil Peart. Dva zásadní momenty se protnuly v jediném okamžiku. Někdo z Mercury slyšel Rush v rádiu, a protože doba byla rychlá, byl debut za pár týdnů v celosvětové distribuci. Kapela vyjíždí na první americké turné, první velký koncert Rush – po boku Manfred Mann’s Earth Band a Uriah Heep – se odehrál před desetitisícovkou návštěvníků v Civic Arena v Pittsburghu.

Dál už je to hodně známá story, proto jen stroze, bodově. V roce 1975 vychází druhé album Fly By Night. V krátkém sledu pak další a další: Caress Of Steel (1975) a zlomové 2112 (1976), které přitáhlo pozornost spousty Evropanů i nás z Východu za zdí, protože bylo po dlouhé době novinkou v duchu rozkvětu hardrocku a artrocku počátku sedmdesátých let. Ranou éru skvěle zachycuje koncertní dvojalbum All The World’s A Stage (1976).
Farewell To Kings (1977) nahrávali Rush pod vedením Terryho Browna ve Walesu a mixovali v Londýně. Closer To The Heart se stala erbovní písní Rush. Páté studiové album bylo prvním, které se dostalo do UK/US Top 40. Postupný příklon k sevřenějším písničkovým formám na úkor rozsáhlých kompozic pokračoval každým dalším LP v řadě (viz samostatný box): Hemispheres (1978), Permanent Waves (1980) a dalším vrcholovým Moving Pictures (1981) s Tomem Sawyerem. Odměnou za kompromis – zatím beze ztráty květinky – byla masivní popularita, Rush v žebříčcích atakovali medailové pozice. Pomyslnou druhou vývojovou etapu opět uzavírá živák Exit… Stage Left (1982). Je považován za jeden z nejlepších v dějinách rocku.
Syntezátory se v osmdesátkách zmocnily světa rocku i Rush. Počínaje Signals (1982), po němž končí spolupráce s Terrym Brownem, přes Grace Under Pressure (1984), Power Windows (1985) a konče Hold Your File (1987), jsou všechna LP/CD infikována synthie virózou. A Show Of Hands (1989) ale dokazuje, že na koncertech bylo vše trochu jinak, zejména díky nadupané rytmice.

Z pohledu rockera šťastná třináctka Presto (1989), první ze dvou desek Rush produkovaných universálním Rupertem Hineem, a hned za ní, pěkně v zákrytu, série tří lepších a ještě lepších alb: Roll The Bones (1991), Counterparts (1993) a Test For Echo (1996). Obvyklá etapová koncertní tečka nesla název Different Stages (1998) a na třech discích umožňovala porovnat pódiový sound Rush z let 1997 (CD1/2) a 1978 (CD3).
Pětiletou pauzu, způsobenou tragédií v rodině Neila Pearta, ukončilo album Vapor Trails (2002), následované o rok později DVD/CD záznamem koncertu na stadionu Maracanã Rush In Rio. Příjemnou odbočkou, i když zvukově nepovedenou, bylo cover album Feedback (2004). Překvapivě agresivní studiový sound pokračoval i na Snakes & Arrows (2007), a Rush se stali nechtěnými aktéry Loudness War. Snakes & Arrows Live (2008) názvem deklaruje, o jaké koncertní záznamy jde.

Letošní Clockwork Angels, devatenácté, třicáté, třicáté první (záleží na tom, jak alba počítáte a dělíte) vrací Rush na samý umělecký vrchol. Mnohé napovědělo turné Time Machine, zachycené na Time Machine 2011: Live In Cleveland.
Rush celosvětově prodali celkem na 40 milionů alb, a získali po Beatles a Rolling Stones třetí největší počet (24) po sobě jdoucích zlatých a platinových alb vydaných rockovou kapelou v USA. Jejich turné z posledních let patří svými tržbami v řádu desítek milionu USD mezi světově nejvýdělečnější. Členové Rush však nekřečkují, jsou známi i jako filantropové, detailní výpis by vydal na celou stranu, tak jako seznam všech hudebních ocenění. Zájemci oba snadno najdou na anglické Wikipedii.
 
IMPULSY A KROKY STROJE

„Chtěli jsme být současně odvážní a strozí,“ říká v jednom z mnoha letošních rozhovorů k Clockwork Angels  kytarista Alex Lifeson. „Cílem bylo zdůraznit zvuk tříčlenné kapely, nahrát tvrdou rockovou desku v klasickém slova smyslu. Snažil jsem se nepodlehnout pokušení vrstvit kytary a provádět s nimi aranžérská kouzla a další zbytečnosti. Žádných šest stop s kytarami, žádné prolínání doprovodů a sól – jen to nejpůsobivější, nejvíc podstatou rockové. Jsem rád, že to opravdu vyšlo tak, jak jsme očekávali a doufali. Je to koncepční nahrávka, vznikala postupně, nikam jsme se nehnali. Všechna naše alba jsou svým způsobem tematická, toto je ale současně přímější. Snažili jsme se, aby písničky obstály samy o sobě, šly poslouchat nezávisle na příběhu, a přitom by při s ostatními tvořily koncepční celek. Přiznejme si to, vrcholem všech písní je melodický, zapamatovatelný a zpívatelný refrén, a to se nám – myslím – u Clockwork Angels povedlo.“
 
Cenami Grammy ověnčený producent Nick Raskulinecz, jenž spolupracoval mimo jiné s Foo Fighters, Alice In Chains, Deftones a Evanescence, přiznává, že ze spolupráce s Rush má vždy největší trému. Ví, že mnohaletí fanoušci kapely neprominou nikomu zvenčí nic, a že poslední album Snakes & Arrows, na kterém se rovněž podílel, vyvolalo mezi nimi kontroverzní reakce.
Samotné fungování s Rush je prý ovšem pohodové, po dlouhé pracovní noci si klidně spolu sednou, někdo něco nadhodí, třebas: pojďme si povídat o roce 1977, a pár hodin je veselo.
Z jeho vyprávění se dá lépe pochopit příběh nového alba Rush.
Historie Clockwork Angels začala před třemi lety v nashvillském studiu Blackbird. V druhé etapě, odehrávající se již v Torontu, se k týmu připojil bubeník a textař Neil Peart.

Oproti Snakes & Arrows, kdy se Nick přidal až v druhé fázi projektu, u Clockwork Angels stál po boku tria od samého počátku. Zkraje dění ještě nebyl ve hře koncept, a Nick chtěl především slyšet bezuzdné Rush, žádné spekulování a kalkuly, jen z emocí vyvěrající muziku bez jakýchkoliv tabu. To byl bod Nula.
Geddy a Alex měli v té době jen hrubé náčrty několika skladeb, které se staly základem pro raná dema, rozpracovávaná v dalších měsících, kdy Rush byli na turné, Nickem. Jak zdůrazňuje, každá nová skladba se zrodila ze session s použitím computeru namísto bicích. Polovina vznikla ve svých základech průběžně v letech 2008 až 2010. Druhá spontánně během čtrnácti dnů ve studiu, už jako součást mezitím vzniknuvšího konceptu: Carnies, Wish Them Well, Headlong Flight, Seven Cities Of Gold, BU2B2.
Nahrávalo se všemi možnými způsoby, naživo celá kapela, i paralelně individuálně na jednotlivých nástrojových stopách.
Zásadním momentem bylo, když do studia nakráčel Neil, a slovy „It’s done. I finished it.“ oznámil dokončení kontur příběhu. Příštích dvacet minut s nadšením všem přítomným popisoval zápletky a své představy o jejich zakomponování do alba. „Škoda, že jsme jej tehdy nenahráli a neumístili na YouTube J“ poznamenává s úsměvem Nick. Bod zlomu.
Samozřejmě, že byly i chvíle, kdy musel – navzdory tomu, že je velký příznivec Rush, ba dokonce osobní přítel Alexe, Geddyho i Leea – profesně zasáhnout a požadovat přetočení některých partů.

Co se týče nástrojů, ani u nich se žádná revoluce nekonala. Neil prostřídal dva „běžné“ megakity, Alex jako obvykle těžil ze sbírky nástrojů, do níž přibylo pár signovaných gibsonek. K tomu sada marshallů, krabiček a doplňků značek jako Voxes, Hughes & Kettners, Bogners. Geddy má stále rád ampy Orange, a u toho zůstalo. Na jednu větší změnu si ale Nick Raskulinecz vzpomíná, posilou se stal tří pedálový Moog Taurus 3. Doposud kapela dlouhá léta používala T-1.
„Při nahrávání já posuzuji jejich práci, při míchání je tomu naopak. Rád mixuju rychle, protože to má náboj, člověk není unavený, zahlušený. Některé skladby při něm dostaly doslova novou tvář, například bluesová střední část titulní skladby, anebo závěrečná pasáž Seven Cities Of Gold. Chtěl jsem, aby Rush toto album milovali, aby vnímali, tak jako já, že je to jedna z jejich nejlepších nahrávek. Snažil jsem se být jedním z Rush.
Myslím, že jsme společně udělali skvělé album. Doufám, že to tak budou cítit i všichni fanoušci, a že výtky směrem k příliš hlasitému masteringu tentokráte nezazní. Clockwork Angels mi soundem, syrovostí i sálající životností připomíná živák All The World’s A Stage,“ – uzavírá producent Nick Raskulinecz.
 
KORUNKA A TIKOT

Americký spisovatel Kevin J. Anderson, slavný svými průvodními romány k Hvězdným válkám, Duně i seriálu Akta X, je rovněž dlouholetým fanouškem Rush. Na Clockwork Angels se podílel od chvíle, kdy Neilu Peartovi snesly múzy téma. Sám Anderson uvádí: „Pracoval jsem spolu s Neilem na rozvinutí epického příběhu, stejně jako Hugh Syme, jehož obrazy vyplňují booklet. Mladý muž ve snaze následovat své sny je lapen grandiózními silami řádu a chaosu. Cestuje mnoha pestrými světy steampunku, alchymie a exotických karnevalů, potuluje se ztracenými městy, potkává piráty, anarchisty, utkává se s Hodinářem, který pod praporem řádu a přesnosti hlídá každou sekundu života všech. Chcete-li ochutnat, poslechněte si první dvě skladby, Caravan a BU2B – a získáte základní představu.“ Podle posledních zpráv Kevin J. Anderson dokončil novelu, která ze stejnojmenného alba Clockwork Angels vychází.
 
Rád bych se pár větami zastavil u zvuku. Clockwork Angels je návratem k méně přeplněnému rockového soundu. V promo materiálech se dokonce objevil odstavec, hovořící o tom, že novinka byla masterována speciálně pro  iTunes tak, aby posluchačům i do pecek doručila hudbu s vysokou zvukovou věrností, v duchu záměru umělců, zvukařů, producentů. Když z výroku odmašlím marketing, zůstává něco jako „vlk se nažral, koza zůstala celá“. Všem zasvěceným je totiž jasné, že iTunes je jedním z katalyzátorů změn posluchačských návyků, vyvolaných ale již dříve zvyšující se hlasitostí pro zvýšení masážního účinku v rádiích.
Postoj kapely k probíhající „hlasitostní válce“ (Loudness War) je přitom jednoznačný. Alex Lifeson jasně deklaruje, že dynamika je pro kapelu takřka nejdůležitější věc, ale je to boj o každý bit. Album Vapor Trails (2002) bylo dynamicky slisované tak, až se nedá celé vyslechnout v kuse. Má takové zkreslení, že je zralé na remix. Tehdejší technik se po nějakém čase přiznal, že opravdu záznam maximálně stláčel, co technika dovolila. „U Clockwork Angels jsme proto udělali několik zkušební mixů, než jsme vybrali vhodný kompromisní poměr mezi našimi představami a tlakem vnějších okolností,“ pokračuje Alex. Zásadní problém spatřuje v tom, že lidé dnes neposlouchají hudbu jednoho umělce odděleně a v celku, jako v dobách kralování LP. „Naládují do svého iPodu, tabletu, iPadu, smartphonu tisíce písniček, které konzumují na přeskáčku, a vy musíte svou hudbu upravit úrovňově a dynamicky tak, aby byla srovnaná s ostatními, což v důsledcích zabíjí dynamiku, a tolik štve nás, muzikanty.“ Toliko Alex Lifeson na žhavé téma.

Širokou fandovskou diskusi vyvolalo i nedávné souhrnné vydání všech řadových alb ve třech boxech, které byly v promo materiálech představovány i jako audiofilská lahůdka s vysoce věrnými záznamy ve formátu 2ch 24/96 (vysvětlím v některém z příštích pokračování seriálu o hifi a zvuku) i 5.1 prostorovém zvuku.
Pomineme-li vadu některých titulů z boxů, svědčící o neexistující výstupní kontrole poslechem (špatné kusy byly reklamačně vyměněny), ukázalo se, že zvuková kvalita jednotlivých alb Rush je velice rozdílná, od chutné a pevné, jak kvalitní čerstvé rajče, po protlakovou hnůjpastu.
 
TĚLA A DUŠE HODINÁŘŮ
V Peartových textech na Clockwork Angels stále rezonuje i smutek nad nezacelitelnými ztrátami jeho života, kdy v roce 1997 přišel vinou dopravní nehody o dceru Selenu, a o deset měsíců později i manželku Jacquelinu, která sice zemřela na rakovinu, její vůli bojovat ale podle Neila zlomila Selenina smrt. Na pohřbu své ženy Neil oznámil Geddymu a Alexovi svůj odchod z hudby. Ze svého žalu se ale naštěstí vyjezdil na motorce, křižuje Severní a Střední Ameriku. Paradoxně právě hudba mu vedle rodiny a přátel dnes nejvíc pomáhá v dalším životě.
 

The joy and pain that we receive
Each comes with its own cost
the price of what we’re winning
Is the same as what we’ve lost.
—      BU2B
 
All I know is sometimes you have to be wary
Of a miracle too good to be true
All I know is that sometimes the truth is contrary
Everything in life you thought you knew
All I know is that sometimes you have to be wary
‘Cause sometimes the target is you.
—      The Wreckers
 
Clockwork Angels je osobním příběhem, ne ale autobiografickým, zdůrazňuje neformální mluvčí Rush, Alex Lifeson. Více prožitků, lásky a nenávisti, méně fantazijních představ a Xanadu, tak by se dal charakterizovat posun v nových Peartových textech. Jak jsem již zmínil, příběh je o mytické cestě mladého hrdiny, jenž se vypravil do dálav, prochází ztracená města i přízračné krajiny, a na každém kroku bojuje se Zlem, metaforickým autokratickým vládcem Času, Hodinářem. Části příběhu spojující jednotlivé skladby jsou otištěny v brožuře alba, právě zde Peartovi vypomohl Kevin J. Anderson.

Co je možná nejpřesvědčivější na Clockwork Angels, je všudypřítomná tvůrčí energie, která kapelu, fungující v tomto složení čtyři desítky let, stále žene vpřed. „Asi spolu i zemřeme,“ poznamenává s nadsázkou Alex Lifeson. „Nemůžu mluvit za další kapely, jaké mají vnitřní vztahy, ale u většiny jde dnes spíše o obchodní než osobní partnerství. Za ta léta se i u Rush odehrála spousta konfliktů, vždy ale měly kořeny v osobních problémech, které nesouvisely se skupinou. Nejtěžší období pro nás všechny byl konec devadesátých let, po tragédiích, které zasáhly Neila. Vše jsme přestáli a jsme nejenom kolegové, ale i přátelé. Geddyho mám za svého nejbližšího člověka mimo rodinu,“ doplňuje.
 
Na prahu šedesátky je samozřejmě každé další turné fyzicky náročnější. Neil Peart již nějakou dobu trénuje tak, aby vydržel koncertní řeholi, přeci jenom se u bicích zdaleka nejvíc nadře. Nicméně Rush plánují trochu zvolnit tempo, mezi jednotlivými koncerty budou jednodenní pauzy na zotavenou, především Geddy si musí svůj hlas chránit víc než kdykoliv předtím.  V každém případě ale chtějí Rush koncertovat, dokud to půjde, i kdyby měli svá tour zkracovat. „Nechceme být studiovou kapelou,“ dí Lifeson.
 
Z každé věty Alexe Lifesona vyvěrá moudrost a nadhled, dané nejenom věkem a prožitky. Dalo by se říci, že Alex, potažmo Rush jsou pány svého Času i bez Andělů.
 

HODINÁŘI VLASTNÍMI SLOVY
Zkrácené komentáře Alexe Lifesona (AL) a Geddyho Leea (GL) k jednotlivým skladbám Clockwork Angels.

Caravan
AL: Skladba postavená na povedeném riffu a částečně bizarních klávesách. Vznikla před delší dobou, jen jsme se k ní vrátili a remixem upravili některé akcenty, aby zapadla mezi ostatní. Nic se nenahrávalo znovu.
GL: Caravan otevírá příběh mladíka, jenž si chtěl splnit velký sen a poznat svět. Skladbu jsme tehdy dávali dohromady s Alexem v našem sklepním studiu v Torontu. Měli jsme na ni tehdy jen dva týdny, do ohlášeného příjezdu Nicka Raskulinecze z Nashvillu.
 
BU2B
AL: Mám rád BU2B pro její tvrdost, odkazující na klasické blueshardrockové kousky Led Zeppelin. Je to jedna z mála skladeb, kde jsem vrstvil a kombinoval kytary (mj. ’59 Les Paul a Fender Telecaster). Ruchy jsem nahrál na balkoně hotelového pokoje v Los Angeles, zaujaly mě při mém preludování u otevřeného okna. Geddy na místě dotočil zpěvy, a bylo vymalováno. V podstatě, celé jádro skladby vzniklo během pár desítek minut v mém pokoji.
GL: Druhý díl prvotní skládačky příběhu.
 
Clockwork Angels
AL: Titulní kompozice vznikla z takového toho domácího žvýkání hudebních nápadů. Nahrál jsem Geddymu demo nápadu, co mi poletoval v hlavě, jemu se základní motiv zalíbil, tak jsme jej rozvinuli a doplnili. Líbí se mi energické brnkání ve verzích i jakoby zasněné úvody před nimi. Kontrastní bluesová mezihra a navazující stoupavé arpeggio mi přivádí pokaždé husí kůži. I závěrečná vokální harmonie s kázajícím Geddym je podle mne povedená.
GL: Alex nám rozeslal instrumentální podklady už se všemi vychytávkami: syntíky, kytarou i basovou linkou. Jen jsem se ho zeptal, jestli si můžu vyhrát s vokální melodickou linkou. „Jasně,“ a pak jsme se jen trochu přetahovali o celkové vyznění. Náš styl psaní je postaven na dynamických změnách taktů, melodických motivů, témat. Je to základní součást našeho vypravěčského muzikantství, a po dvaceti albech máme pocit, že to začíná být konečně onoJ
 
The Anarchist
AL: Další skladba napsaná před lety. Nová albová verze má navíc přidané další melodické linky. Jsou v ní patrny východní vlivy, všichni to tak cítíme, a moc se nám to líbí. Nick většinou své bubenické party cizeluje až do hotových základů, kdy ode mne dostává rytmické záchytné body. Tentokráte chtěl být přímo u zrodu skladby. Bylo to náročné, ale výsledek stál za to.
GL: Píseň z dřívějška, vznikla při velké jam session kolem smyčky automatického bubeníka. Refrén pochází z mého hledání basové linky, ke kterému Alex přidal pár akordů.
 
Carnies
AL: Od dob Jimiho Hendrixe a Robina Trovera miluju otevřené riffy a cool harmonie. V Carnies jsme se pokusili zachytit podobnou atmosféru, proto mohou leckteré momenty skladby, dá se říci, že i alba, něco připomínat. Mně samotnému se zdá, že jsme se v pěveckých linkách dostali až do šedesátých let, časů Beatles.
GL: Další výsledek jamování. Před pětatřiceti lety jsme si s Alexem řekli, že žádné naše společné improvizování nebude bez magnetofonu. Na jedné z takových nahrávek jsem pak objevil dva motivy, rychlý skončil na Headlong Flight, z druhého se stal úvodní riff Carnies. Jamování je zkrátka výborná zásobárna nápadů, zvláště tehdy, kdy se nedaří skládat.

Halo Effect
AL: Píseň se zrodila v režijní místnosti, když jsem vzal kytaru a začal volně improvizovat. Najednou se připojil Geddy pár slovy, a ostatní již byla rutina. Současně lehká i těžká píseň o sladkostech i hořkostech lásky.
GL: Experiment světel a stínů, tak by se dala popsat skladba
 
Seven Cities Of Gold
AL: Po týdnu planého pití kávy a na(za)hazování témat, jsme se konečně ocitli na prahu stavu, kterému říkáme „dobrých šest minut“.  A najednou vylétla na svět nová píseň.  Ta skladba je trochu „filmová“, vnímáte hluk a číhající nebezpečí, když Neil vtrhne na scénu, a my s Geddym se přidáme riffem, jste ve městě se všemi jeho vzrušujícími možnostmi i hrozbami. Na cestu za humna vás doprovází má ječivá kytara.
GL: Zvláštní fúze military bicích, mého sedmdesátkového funky riffu, a Alexova předstírání, že je Robin TrowerJ
 
The Wreckers
AL: Další kontrastní píseň. Vznikla korespondenčně, když jsme si s Geddym vzájemně posílali své nápady. Stále nám neseděl text s cukernatým vyzněním instrumentálních podkladů, pak se najednou odněkud vyloupla tvrdá rychlá pasáž, a vše zapadlo do sebe.
GL: Pomohla náhoda, při nahrávání se porouchal záznamový počítač, a já v přestávce objevil ve studiu odloženou kytaru se zvláštním laděním, a nedalo mi to. Alex chytil mou basu a přidal se. Jakmile začal fungovat hardware, hned jsme si to nahráli. V prostřední rozbouřené části jsme se vrátili k soundu raných Rush.
 
Headlong Flight
AL: Začali jsme riffem, a pak jamovali a jamovali, musely to být celé hodiny, prostorem létala spousta zajímavých fragmentů. Při poslechu jsme vystříhali a seskládali ty nejzajímavější. Uvolněná atmosféra pudového muzicírování se přenesla i do nahrávky.
GL: Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb za poslední léta. Zrodila se z jarních session v roce 2011. Do této skladby jsme asi nejvíc promítli své vlastní muzikantské osudy, se všemi jeho dobrými i špatnými momenty, podobně jako hrdina našeho příběhu bychom vše udělali znovu stejně…

BU2B2
AL: Nedílná část příběhu, Neil na ní trval, dlouho jsme si nevěděli rady, jak na ní hudebně. Měli jsme jednotlivé části, ale ne klíč k nim. Až jednou pozdě večer se mi začalo dařit. Něco jsem zrytmizoval, přidal basy, a akustické kytary nahradil smyčci…
GL: vložením BU2B2 jsme hudbu podřídili příběhu…
 
Wish Them Well
AL: Až na čtvrtý pokus se nám podařilo trefit ta správná slova. Začínali jsme vždycky od nepopsaného listu papíru. Ve Wish Them Well miluju zvuk kytary. Je obrovský, klasický… nepřesně řečeno: marshallovský. Rich Chycki je skvělý zvukař.
GL: Díky našim „šesti minutám“ jsme k životu vzkřísili dvakrát odloženou skladbu, jejíž prapůvod sahá až někam do roku 2010. Snažil jsem se o co nejvíce melodickou píseň, samozřejmě rockově melodickou.
 
The Garden
AL: Zahrada je jednou z prvních věcí, které jsme dokončili. Geddy napsal základ, já se přidal. Cílem byla jednoduchost a upřímnost. Nickovi se zdál původní koncept příliš líbezný, samá akustika, klavír, smyčce. Chtěl přitvrdit.  Tak jsme upravili především střední část, kde si cením kytarové sólo. Závěrečný sbor podtrhnul vyznění celé skladby, desky.
GL: Tato skladba je autenticky uvolněná, krásná, jemná… zároveň jsme ji rozvinuli a vyzdobili.
 

ALBA

Rush (1974)
Zeppelin se nad debutem Rush vznáší od prvního Geddyho výjeku uuu-yee-uuu-yee. Led hráli v té době už dost jinak, protože první hardrocková tsunami, kterou vyvolali svým vpádem na scénu v osmašedesátém, už odezněla, a tvrdé kapely ve čtyřiasedmdesátém porůznu kličkovaly, hledajíce nové cestičky. Najednou se zpoza oceánu vynořila banda, hrající nekašírovaný hardrockový odzemek. Bylo to osvěžující, přestože mladí Rush zaostávali za LZ v mohutnosti soundu, a Geddyho jehla nemohla Robertovu vícebarevnému hlasu konkurovat.

Fly By Night (1975)
Příchod Neila Pearta zásadně změnil výrazový rejstřík tria. Po minutě Anthem máte pocit, že posloucháte jinou, dá se říci muzikantky dospělejší kapelu než na debutu. Poprvé uslyšíte typické rytmické přechody a barvitý, hutný a dynamický zvuk skupiny. I Geddy bodá ještě palčivěji. Budoucí ambice souboru naplno odhalila devítiminutová By-Tor & The Snow Dog. Rush se začínají vymaňovat z Led-ového krunýře, objevují pro sebe nové zvuky a kombinace, otevírají si naplno dveře k dalšímu uměleckému růstu.

Caress Of Steel (1975)
V dnes nemyslitelném sledu pár měsíců po dvojce vychází třetí album. Slyšitelně sebejistější kapela už tak mermomocí netlačí na pilu, začíná být elegantnější, sofistikovanější, pracuje s jemnými detaily, objevují se nápadité mezihry, některé postupy jsou na dohled artrocku. To vše bez kláves, ve třech. Albu vévodí dva monumenty, třídílná The Necromancer a The Fountain Of Lament, pokrývající svými šesti částmi a dvaceti minutami celou druhou stranu LP. Úchvatný dramatický opus, na hony vzdálený již trochu salonnímu projevu většiny tehdejších, poněkud vybouřených anglických art-classical legend. Neměly ve svých řadách Pearta, v tom to bylo. Zlomové album, nic už nebylo jako předtím. V té době se Rush dostali i do mého perimetru.

2112 (1976)
Opus magnum Rush. Je třeba si uvědomit, že se psal rok 1976, a právě v Anglii explodoval punk, co smetl z piedestalu všechno rockově ušlechtilé a netriviální. Přijít v tu chvíli s kládou à la 2112 vyžadovalo hodně odvahy od muzikantů i vydavatele, zvláště u kapely, co ještě naplno neprorazila. V Evropě by podobné album podle mne už nevyšlo.

A Farewell To Kings (1977)
První čtyři LP Rush byla i přes svou stupňující se kompoziční rozkošatělost zvukově syrová. A Farewell To Kings  je po této stránce průlomové, nástrojově doslova explosivní, počínaje syntíky různých druhů, přes celou škálu zvonů, cingrlátek, kotlů, až po dvanáctistruny. Xanadu, hrající všemi aranžérskými barvami, je ztělesněním nového rushovského soundu.

Hemispheres (1978)
Rush jakoby žili ve svém světě. Všude kolem punk a panika, a Kanaďané si v poklidu rozvíjejí svůj nový sound objevený na pátém albu. Hemispheres evolučně navazuje tam, kde skončila revoluční A Farewell To Kings. Albu dominuje celostranová kosmická „epopej“ Cygnus X-1 Book II: Hemispheres. Při vší vrstevnatosti zůstává studiový zvuk kapely pocitově průzvučný, možná je to absencí nepřetržitých klávesových ploch, kterými zejména anglické artrockové skupiny zahušťovaly svůj sound. Rush tak stále zůstávali spíše kovotepci než malíři olejomaleb.

Permanent Waves (1980)
Svět mas zaregistroval Rush až tímto albem. Permanent Waves se stalo prvním z řady megaúspěšných. Nepřineslo téměř žádný významný posun v soundu, objevilo se jen pár nových zvuků, chlapi si asi hráli s knoflíkama a hejblátkama syntíků. Hitová The Spirit Of The Radio je jen malou úlitbou marketingu, hutný riff, špetka funky, líbivý refrén a celková nekomplikovanost.

Moving Pictures (1981)
Sevřenější kompozice, akcentování zapamatovatelných melodií a rytmických přechodů, to je Moving Pictures, jedna z nejúspěšnějších desek Rush. Počátek osmdesátých let upozadil v hudbě kytaru, do popředí se dostávají na všech frontách syntíky, bez Moog Taurusu či čeho nedají ani Rush tón. Na rozdíl od mnoha jiných si udrželi kontinuitu, obecnému vkusu se podbídli jen do nezbytné míry, stále hrdě a vysoko mávali rockerským praporcem. Svádivé skladby a načančaný sound charakterizují osmou studiovou desku.

Signals (1982)
Huňaté klávesové tepichy a synthie-chóry v každé skladbě namísto kovářských hřebů, to se tehdy najednou děly věci. Rush začali být svazováni vlastním úspěchem, stávali se továrnou, živící víc a víc lidí. Velké peníze s sebou vždy přinášejí odpovědnost, natvrdo řečeno: vynucené kompromisy. Na druhou stranu Rush získali na dříve nebývalé eleganci.

Grace Under Pressure (1984)
Deska, u níž jsem měl pocit, že Peart přestal bubnovat a začal plácat, a že Lifesonovi někdo ukradl kytaru. Celkový sound kapely se posunul ještě víc do non-stop pompy. Přistřihlí, vymydlení, vyžehlení fešáci skvěle ladili se svou muzikouJ Skladbu nad pět minut je na Grace Under Pressure nutno hledat lupou, nad šest nechytačka. Kdyby nebylo Geddyho zpěvu, klidně bych si Kanaďany mohl poplést se začínajícím Bon Jovim.

Power Windows (1985)
Big Money – jak příhodný název pro kapelu, poskakující v barevných lesklých sáčkách a mrkváčích, jak veksláci před Tuzexem. Mimo Geddyho těžko hledat vazby se sedmdesátkovou hard-art klasikou. Cvičené ucho pozná, že jde o Rush, vše typické se ale odehrávalo v pozadí, druhém plánu, zahaleno v syntezátorovém oparu. Natlakovaná hráčská virtuozita zavřená ve zlaté kleci má sice také své kouzlo, ale přece jenom, jedna Asia mi stačila.

Hold Your Fire (1987)
Vybavuju si, jaký komerční ohlas měla tahle deska na burzách v Brně a Ostravě. Nestačil jsem ji roztáčet na kazety. Dnes Hold Your Fire vnímám tak, že Rush tehdy stále nepochopili, že je možné hrát tvrdě a přitom úspěšně. Ani nástup metalu všech odnoží je nepřinutil přitlačit ve studiu – nejenom na koncertech – na pilu. Celá poprocková deska se hebce vine jak nekonečná šála kolem krku, hlavy, dál a dál, až zadusí… Podlézání rockovému mainstreamu dospělo do stádia vyčerpání invence. Úlet typu Tai Shan na popularitě ani progresi nepřidal.

Presto (1989)
Konečně se trochu zablýsklo na lepší rockové časy. Rush se z větší části vrátili ke strunám a blánám. Jedničkám a nulám různých digitálních udělátek dopřáli jen podřadnou roli aranžérské cukrové polevy. V každém případě se do soundu Rush vrátil gruntovní rockerský fundament, a my nemuseli nábožně poslouchat jedničku Dream Theater, která sice původní Rush vykradla až na půdu, podobně jako krátce předtím Kingdom Come Led Zeppelin, na druhou stranu DT (i KC) dokázali, že o sofistikovanou tvrdou muziku je stále velký zájem, a nejenom mezi pamětníky.

Roll The Bones (1991)
Stvrzeno, byť jen částečně vytvrzeno. Znovuzrození rockeři Rush samozřejmě nemohli pokračovat tam, kde to zapíchli před deseti lety, ani se vrátit k dvacetiminutovým plochám, na to už nebyla doba, svět hudby se rozmělnil, a rock vyklidil většinu ze svých sedmdesátkových pozic. Roll The Bones je proto takovou light verzí starých dobrých Rush z druhé poloviny sedmdesátek. Namísto dunivých Led Zeppelin připomínali spíš znělé Styx, díky aspoň za to.

Counterparts (1993)
V přívalu zahlušeného grunge byly kapely, co nepodlehly panice, oázami klasického rockového soundu. Rush využili posunu posluchačských preferencí, a s plnou polní vytáhli do vyrovnaného souboje s Pearl Jam a jejich Vs. Byli zpět, tvrdí sebejistí chlapáci, co vědí a umějí. Omladině se nevysmívali, kdykoliv se jí ale postavili. Po dlouhé době album, které jsem přijal bez výhrad, a nad nímž se v dáli vznášel Olověný Doutník…

Test For Echo (1996)
Další vrcholové dospělácké album Rush. Trio se dostalo do stádia, kdy navenek hrálo přímočaře, až úsporně, a přitom jste z každého hmatu a úderu cítili, že jsou to muzikanti, kteří by zahráli cokoliv. Teprve při soustředěném poslechu se před vámi otevře pohádkový svět zvuků, fines, machrovinek, vrstev. Test For Echo si užijete na bigbíťácké party i o samotě u vína. O to větší škoda, že rozlet kapely na pár let přervaly již zmíněné tragické události.

Vapor Trails (2002)
Album zařízlé zpraseným zvukem. Přitom byl původní nápad slibný, projít staré sejšny, najít zapomenuté perly, a nahrát je takříkajíc naživo, agresivně, napumpovaně a bez syntíků.  Výsledek bohužel připomíná kalnou běsnící řeku, která boří a ničí, v tomto případě mýtus a sluch. Nerad bych to zakřiknul, album se prý dočká kompletního remixu, tedy nového seskládání z původních stop. Už teď se těším…

Feedback (EP) (2004)
Projekt, kterým Rush vzdali hold svým vzorům. Co skladba, to klasika od Eddieho Cochrana, Yardbirds, Buffalo Springfield, Who, Love, Cream…  Kapela parádně trefila poměr mezi úctou k originálu a svým typickým soundem. Radost poslouchat takové upřímné vyznání, jakkoliv samozřejmě mám rád a ctím především původní verze.

Snakes & Arrows (2007)
Kdyby Snakes & Arrows odhalilo svou krásu naplno, neboli někdo jasnozřivý prořezal křovácký sound jako sadař přebujelý strom, ocitlo by se po boku nejlepších památných rushovských opusů. I přes všechny výtky jsou Rush stále stylotvorní Mistři, úplně jiná váhová kategorie než Sniví Divadelníci a jim podobní, cupitající cestičkami prošlapanými kdysi dávno kanadským triem. Rush jsou do mrtě původní, u nich nemusím každých třicet vteřin bystřit, odkud že ta která notička a nápad byly uzmuty.

Clockwork Angels (2012)

Přiznám se, že nad Rush jsem už tak nějak začal lámat hůl, alba poslední dekády stále více zahlušovali, vytrácela se z nich hravost a dynamika.

Clockwork Angels je podle mne návratem k jejich nejlepším tradicím. Ani tak to ale není pro nepřipraveného fandu procházka růžovým sadem. Teprve když proniknete hřmotně dunivým pancířem, obklopující jako ochranný val především první třetinu desky, zjeví se před vámi mnohovrstvost hudby Rush v celé své kráse a podmanivosti. Kapela tím jakoby chránila svou muziku před povrchními konzumenty, neservíruje ji lenochům na stříbrných podnosech, naopak, vzývá své fanoušky k aktivní spoluúčasti a soustředěnému poslechu. Vstřícným krokem „přírody“ k masám se dá označit jen věkem zaoblenější, nížeji posazený hlas Geddyho Leea.

U novinky se v jeden uhrančivý celek pojí yessovská artistnost s hendrixovskou živelností. Úvodní Caravan je typická rushovská přívalovka, členitá tak, že ani na deset pokusů neodhalíte, co všechno dokáží tři muzikanti se svými nástroji. Rushovský Zeppelin BU2B byl spolu s otvírákem vydán na singlu již před dvěma lety. Nový materiál tak de facto začíná až titulní Clockwork Angels, která po téměř industriálním rachotu na přivítanou a kontrastní lyrické pasáži zaujme například neskutečnou Geddyho basovou figurou, připomínající mi desetkrát zrychlenou One Of These Days z Meddle. Skladba se přelévá dál a dál z nálady do nálady, představivost nestíhá. Nejambicióznější kompozice LP. Ani následná The Anarchist není žádná chudobka jednostrunka, zdobí ji vedle klouzavých orientálních názvuků kaskády rytmických přechodů a spousta dalších vychytávek. Carnies přidusá na scénu po sabbatovsku, Alex Lifeson vytáhnul z rukávu riff jak bejk utržený z řetězu, a navrch přidal parádní zpěvné sólo. Závěrečná zdivočelá pasáž je hráčskou výzvou všem snaživým následníkům. Trocha oddechu přijde vhod, zvonivě poloakustická Hallo Effect by se pěkně vyjímala i na zeppelínovské trojce. Seven Cities Of Gold – opět je co nastokrát objevovat při každé repríze, opět basové názvuky na Meddle – aby nedošlo k mýlce, je to jen takové mžikové déjà vu, nic víc, na rozdíl od podprahově prosakujících Led Zeppelin, což ale k Rush patřilo od počátku věků. The Wreckers – zvonivý Lifeson, pohodářsky usazení Lee i Peart, chytlavá melodika prostupující celou skladbou, přiměřeně gradované finále… a zrodila se Rush-AOR rádiovka, jakou bych si uměl představit v playlistu každé trochu rockovější stanice. Zpět do hájemství gurmánských prožitků pro zasvěcené, v Headlong Fight převládá syrová dusárna a řežba, je ale samozřejmě prokládaná parádními kytarovými i rytmickými laufy, tak typickými pro světové kanadské trio. Po reprízovsuvce BU2B2 následuje jediná trochu nevýrazná skladba: Wish Them Well, i u ní se ale dějí v podpalubí věci… Na samý závěr stvořili Rush doslova zahradu hudebních rozkoší –  The Garden.  Síla i něha, preciznost i emoce, všechno… pro mne vrchol vrcholového alba. Clockwork Angels v mých očích navrátilo Rush na samý piedestal rockové scény. Druhá kanadská pětka pro tento měsíc…

Jen malý dovětek. Clockwork Angels se podle slov spisovatele Kevina J. Andersona stala základem pro společně s rushovským textařem Neilem Peartem připravovanou novelu, která by měla rozvinout a ukotvit na albu naznačený příběh o putování mladého muže, jenž se ocitnul uprostřed boje řádu a chaosu.

–

Fakt maratón, připomenout si v jednom zátahu všechny studiovky jedné z nejzásadnějších rockových kapel. Jako bonus jsem ale o to ostřeji vnímal posuny mezi jednotlivými alby, vývoj Rush jsem měl před sebou jako na dlani: od syrové nápodoby Led Zeppelin přes postupné obohacování soundu o vlastní prvky, v hardrocku nebývalé kompoziční rozmáchnutí se až na samou mez mezi hardrockem a artrockem, postupné cizelování, první úlitby trendům, ztráty tváře, až po pozvolný návrat ke kořenům, krátkému podlehnutí hlukomalbě, a letošnímu opětovnému vzepjetí se na samý umělecký vrchol.
 
 
ID CARD
 

Neil Peart (* 12. září 1952)
Při vší úctě k Alexovi a Geddymu, rozdíl mezi Rush a zbytkem rockového světa je Neil Peart, bubnující básník a prozaik. Jeho hra i 360stupňová souprava se staly kultem. Není jen technicky prvotřídním muzikantem, svou hrou, stylem a soundem posunul hranice, a navázal tak v přímé linii na průkopníky mohutného bubnování: Buddyho Riche a Vinnieho Appice. Troufám si napsat, že v mnoha ohledech překonal své vzory, Keithe Moona, Gingera Bakera a Johna Bonhama. A přitom se stále učí novým věcem, zejména z oblasti jazzu, například pod vedením Freddieho Grubera nebo Petera Erskinea.
Narodil se jako Neil Ellwood Peart, vyrůstal v Port Dalhousie, na dohled jezera Ontario. Je nejstarším ze čtyř sourozenců. K oťukávání všeho okolo měl sklony již v útlém dětství, první soupravu dostal k 14. narozeninám. Jako teenager prošel pár místními kapelami, například St. Catharines Hush, až se v roce 1974 připojil k Rush. Ještě předtím se v Londýně seznámil s objektivismem Ayn Randové, novátorským filosofickým směrem, který – zjednodušeně napsáno – velebí racio, a člověka vnímá jako strůjce vlastního charakteru a morálního profilu. Odkazy na objektivismus a práce Ayn lze vystopovat ve vícero raných Peartových textech, mimo jiné v 2112. Mezi jeho další oblíbená témata patří sci-fi, fantasy, mytologie, nevyhýbá se problémům běžného života, nebojí se psát o terorismu a holocaustu. Je zastáncem tzv. světského humanismu, a má blízko k liberálním názorům.
Z nezměrného hoře, kdy během roku přišel o dceru i manželku, se vypsal v Ghost Rider: Travels On The Healing Road, cestopisu z jeho „léčivé“ cesty na motorce od Kanady po Mexiko a Belize. Cestování je jeho vášní, navštívil spoustu zemí světa, o své zážitky se zpravidla podělil ve svých knihách.
Dnes po většinu roku žije se svou druhou ženou, fotografkou Carrie Nuttall, a malou dcerou Olivií Louisou, v Santa Monice v Kalifornii.

Alex Lifeson (* 27.8.1953)
Potomek čerstvých srbských přistěhovalců Aleksandar Živojinović (v angličtině Alex Lifeson) se narodil Nenadovi a Melanii v tehdy ještě hornickém městečku Fernie, obklopeném pohořími Rocky Mountains. Vyrůstal ale na předměstí Toronta.
K první kytaře se dostal jako jedenáctiletý, první elektrickou dostal o rok později, a dokázal na ni hrát celé hodiny. Ve svých patnácti letech potkal Geddyho, třetím do party byl jeho spolužák ze základky John Rutsey. Zrodili se Rush. Svůj creamovský bluesrock zdokonalovali v torontských klubech, svůj vlastní styl a sound získávali postupně, nic neuspěchávali. Ač podstatou rocker, nepohrdl Alex v té době ani lekcemi klasické kytary, ve volných chvílích vypomáhal otci, instalatérovi; živil totiž přítelkyni, svou pozdější ženu a prvorozeného syna.
Za své vzory Lifeson většinou označuje Jimiho Hendrixe, Petea Townshenda, Jeffa Becka, Jimmyho Page, Stevea Hacketta. Jako hráč prošel obdobími klasických gibsonů i fenderů, ale i syntezátorových Rolandů, většinou však na deskách používal současně nástroje různých značek, své i vypůjčené.
Jeho kytarová hra je universální, všeobjímající, hraje prsty i hlavou, nicméně vedle geniálních souputníků Geddyho a Neila se při povrchním poslechu trochu ztrácí. Mezi kolegy a znalci má nezpochybnitelný světový kredit.
Je stále ženatý a má dva dospělé syny, Justina (1970) a Adriana (1977). Mezi jeho mimohudební záliby patří létání (je vlastníkem pilotního průkazu) a vaření, jak potvrzují Geddy i Neil.

Geddy Lee (* 29.7.1953)
Gary Lee se narodil 29. července 1953 v North Yorku (Ontario) v rodině polských židů Morrise a Marie Weinribových, kteří přišli do Kanady z Polska po druhé světové válce.
Je označován za génia baskytary. Kdesi jsem četl, že jeho hra je nelidsky chladná a úskočná. Kolekce přepisů RUSH: Bass Anthology je biblí talentovaných baskytaristů. Jako primární vzor jej uvádějí desítky mladších kolegů, mimo jiné John Myung z Dream Theater, Steve Harris (Iron Maiden), Les Claypool (Primus)… Má asi největší sbírku různých hráčských ocenění na světěJ
Za tajemství jeho zvuku by se kdejací muzikanti upsali ďáblu. Výčet všech jeho nástrojů, zesilovačů, krabiček, jejich ladění a nastavení by byl nekonečný. S Geddyho stratosférickou vokální pilou je to podobné jako u kdysi ještě pronikavějšího Davida Surkampa z Pavlov’s Dog: spolehlivě rozdělí rockery do dvou „nesmiřitelných“ táborů. Já mám výškaře rád.
Geddy Lee je vrchní pódiový pouštěč všech samplů, kterými dosahují Rush i naživo studiového zvuku. Neumím si představit, jak to všechno stíhá.
Od roku 1976 žije v manželství s Nancy, mají syna Juliana a dcera Kylu.Vlastní sbírku vín, pěstuje turistiku i jízdu na kole, má rád baseball.
 
-
John Rutsey (*14.5.1953 – † 11.5.2008),
Lifesonův kamarád od dětství, zakládající člen Rush, pojmenovaných na návrh jeho bratra. Bubnoval na prvním albu. Ze skupiny odešel v roce 1974 pro rozdílný názor na další směřování i z důvodu silné cukrovky, na jejíž následky před čtyřmi lety zemřel.
 
Jeff Jones (*1954?)
Baskytarista a zpěvák, působící krátce v první verzi Rush, do příchodu Geddyho v září 1968. Nejznámější je jeho pozdější účinkování ve skupinách Ocean a Red River.
 
RUSH VS DREAM THEATER

Rush nemají příliš následovníků ani epigonů. Z jednoduchého důvodu, jejich hra je příliš komplikovaná.
Nejznámějšími rushovskými učedníky jsou Dream Theater. Svých mistrů – ke kterým se základní trio Myung, Portnoy a Petrucci hlásí, však také začínalo jako rushovský cover band – nikdy nedorostli.
Dream Theater především nejsou schopni napsat dobrou písničku, jejich melodie jsou jen slabé odvary třetího nálevu. Dreamtheaterovskou kompoziční hlušinu nezachrání sebedelší bombastické natahovačky ani otrocky „po-čínsku“ nadrilovaná a nepůvodní technika.
Jako hráči jsou navíc členové Dream Theater oproti Alexovi, ale zejména Geddymu a Neilovi, neinvenční, nestylotvorní. Co by asi tak Portnoy hrál bez Pearta, anebo John Myung bez Geddyho? Neumím si představit. Jen tak mimochodem, Geddy Lee vydá na pódiu hned za tři Divadelníky, jejichž veškerý přínos k základní rushovské formuli je v drobných nuancích a finesách. To je sakra málo na skupinu, kterou leckteří mladší progmetalisté řadí na samý vrchol, viz výsledky jakési ankety magazínu Rolling Stone o nejoblíbenější progrockové album, kdy Dream Theater trapně vyzývali na svých stránkách fanoušky, ať pro ně hlasují, a pak se jako děcka radovali, že měli v první desítce šest alb, a současně fakansky rozčilovali, že RS všechna – až na jedno – ze švindl pořadí vyházel.
I já byl v osmadevadesátém nadšen z When Dream And Day Unite, podobně jako z debutů Marillion a Kingdom Come. Bral jsem ta alba jako pocty a důkazy, že rock šedesátých a sedmdesátých let je ve své podstatě nepřekonatelný. Fishovci se dál rozvíjeli, Wolfíci postupně zašli na úbytě, a Dream Theater se umělecky potácí při dalších a dalších pokusech stvořit velkou hudbu, případně se lopotí při snaze vylepšit dokonalé, viz jejich verze Temné strany měsíce a další…
Rush jsou a budou Mistry, Dream Theater věčnými učedníky.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012

DISKOGRAFIE

Studiová alba:

Rush (1974)

Fly By Night (1975)

Caress of Steel (1975)

2112 (1976)

A Farewell To Kings (1977)

Hemispheres (1978)

Permanent Waves (1980)

Moving Pictures (1981)

Signals (1982)

Grace Under Pressure (1984)

Power Windows (1985)

Hold Your Fire (1987)

Presto (1989)

Roll the Bones (1991)

Counterparts (1993)

Test For Echo (1996)

Vapor Trails (2002)

Feedback (2004)

Snakes & Arrows (2007)

Clockwork Angels (2012)

Koncertní alba:

All The World’s a Stage (1976)

Exit...Stage Left (1981) (+ jako video)

A Show Of Hands (1989) (+ jako video)

Different Stages (1998)

Rush In Rio (2003) (i jako video)

R30: 30th Anniversary World Tour (2005) (+ jako video)

Grace Under Pressure Tour (2006) (1984 jako video)

Snakes & Arrows Live (2008) (+ jako video)

Time Machine 2011: Live In Cleveland (2011) (+ jako video)

Kompilace:

Archives (1978)

Rush Through Time (1981)

Chronicles (1990) (i jako video)

Retrospective I (1997)

Retrospective II (1997)

The Spirit of Radio: Greatest Hits 1974–1987 (2003)

Gold (2006)

Retrospective III: 1989-2008 (2009)

Working Men (2009)

Time Stand Still: The Collection (2010)

Icon (2011)

Video:

Through the Camera Eye (1985)

Rush Replay X3 (2006)

Internet: www.rush.com