SÍLA STARÝCH HAMMNONDŮ VANILLA FUDGE

Rocková historie je opravdu bezednou studnicí příběhů a uměleckých výkonů. Vyznat se v onom hemžení lidských osudů, propletenci příčin a následků, množství měňavkových termínů a přívlastků, názvů desítek subžánrů, všech těch pojmů a dojmů, je takřka nadlidský úkon.

Historická studna Sparku by měla z těchto hlubin vynášet na světlo to nejlepší, nejzajímavější a nejzásadnější.

Počátkem druhé poloviny šedesátých se z rokenrolu, blues, bigbeatu a dalších ingrediencí zrodil rock, tak jak jej dodnes známe v tisíci podobách. Během několika málo let byly definovány základní vzorce, ze kterých dodnes celý žánr žije. Všichni muzikanti z oblasti rocku i metalu se s tímto čtyřicet let starým dědictvím musí chtě nechtě poměřovat.

Hudební věda možná časem objasní, jak mohlo dojít v tak krátkém časovém úseku, na tolika místech světa a u tolika muzikantů současně, k oné úžasné kulminaci tvůrčího vzepjetí.

V jednom historickém okamžiku u mládeže rezonovala ekonomická prosperita, technická, sexuální i hudební revoluce. A drogy. Věci před pár lety nemyslitelné se najednou staly naprosto běžnými, stačí si promítnout pár záběrů, filmů z konce padesátých let, počátku a druhé poloviny sixties. Tabu a hranice padaly ne mezigeneračně, ale doslova každý rok, měsíc, den, hodinu, minutu.

40 let po této všeobjímající i hudební revoluci je mnohé těmi staršími zapomenuto, či zkresleno, a mladšími nepoznáno. Všem těm by mohly být sparkovské vnory do historické studny osvěžením, zábavou i poznáním příčin a následků.

Zejména mladí zvídaví čtenáři snad uvítají možnost poznat opravdové kořeny své oblíbené muziky. A je celkem jedno, který rockový, potažmo metalový žánr do sebe nejraději valí. Každý má svou historii, každý lze vysledovat proti toku času až tam, do doby velkého rockového třesku, do těch několika roků soustředěných kolem šestašedesátého a sedmašedesátého.

Dnes vzpomeneme skupinu, která stála u zrodu tvrdého rocku a je jedním z několika jeho nejstarších pilířů. 

DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, URIAH HEEP, LED ZEPPELIN byli z chronologického pohledu až druhou hardrockovou vlnou, stavějící na odkazu skupin jako CREAM, WHO, JIMI HENDRIX EXPERIENCE a VANILLA FUDGE.

Zjednodušeně a nadsázkou řečeno: CREAM přetavili blues, WHO spustili rebelii, JIMI přidal eruptivní kytaru a VANILLA FUDGE rytmickou tíhu a majestát hammondů.

VANILLA FUDGE

Širší rockovou obcí neprávem pozapomenutá skupina je jednou z naprosto zásadních pro celou oblast hard & heavy. VANILLA FUDGE dokázali dát rocku sílu a mohutnost pomocí geniálně jednoduchého receptu, kdy původní převzaté skladby byly zpomaleny na samou mez únosnosti a nadopovány zvukem hammondů co se jen vešlo. Prostorem se nesly bohaté pseudogospelové vokální harmonie, a vše bylo nadoraz ohuleno. Účinné, úchvatné, průkopnické.

Bez VANILLA FUDGE by kupříkladu nebyli DEEP PURPLE, ani URIAH HEEP. Anebo by hráli úplně jinak.

Začátky

Kořeny VANILLA FUDGE lze vystopovat až do roku 1965, kdy na Long Island (NY) vznikla (z doprovodného bandu Ricka Martina) blue-eyed soulová skupina ELECTRIC PIGEONS, hrající převzaté písničky. Tvořili ji: klávesák Mark Stein, basák Tim Bogert a bicmen Joey Brennan.

Kapela si brzy zkracuje jméno na PIGEONS, přibírá exmariňáka, kytaristu Vince Martella a vystupuje zejména ve východo-newyorských klubech. I jako námezdní doprovodná skupina. Po vystoupení v The Action House se ji ujímá majitel baru Phil Basille.

Počátkem roku 1966 nahrává tato sestava osm demozáznamů, vydaných po letech pod hlavičkou MARK STEIN & THE PIGEONS a názvem „While the Whole World Was Eating Vanilla Fudge“.

V té době se při svých toulkách klubovou scénou PIGEONS seznamují s kapelou THE VAGRANTS, ve které působí medvědí kytarista Leslie West (později MOUNTAIN). Velmi se jim zamlouvá Westův hlasitý a destruktivní přístup k přebíranému materiálu. V té době dochází k výměně na postu bubeníka, přichází technicky zdatný Carmine Appice, jeho ojedinělý feeling a úderný styl hromové síly předběhl dobu, i Bonhama.

Počátkem roku 1967 manažér skupiny Basille přesvědčil producenta Georgea "Shadow" Mortona, známého spoluprácí s melodramatickou dívčí popfolkovou skupinou SHANGRI-LAS, aby navštívil jejich koncert. Když impresário slyšel tvrdou a těžkou verzi „You Keep Me Hangin' On“ od dívčí vokální skupiny (!) THE SUPREMES s Dianou Rossovou, bylo vymalováno. U firmy Atco (Atlantic) domluvil nahrání singlu, po zkouškách dokonce celého alba. Podmínkou smlouvy z jara 67´ byla změna názvu, mládenci se shodli na VANILLA FUDGE, prý podle chuti své oblíbené zmrzliny.

Vládci drtivých hammondů i líbezných zpěvů

Album „Vanilla Fudge“ (2/6/67) obsahovalo jen převzaté skladby, ale v neskutečném provedení! V ingoty byly – jak ve Skřiváncích na niti – překovány: „People Get Ready“ Curtise Mayfielda, „She's Not There“ Roda Argenta, „Bang Bang“ dvojice Sonny And Cher i beatlesovské výstavní kusy „Eleanor Rigby“ a „Ticket To Ride“.

Světácky se ptám: „Kde by byli raní DEEP PURPLE, kdyby nebyli bývali byli VANILLA FUDGE?!“ Sám si odpovím: „v prdeli“ :-)

Člověk si dějinný význam některých desek pořádně uvědomí, až když si je zasadí do dobového kontextu.

Proto, když vás obklopí těžké tóny hammondů, vrstvené chóry a hradba bicích, musíte si uvědomit, že se píše léto 1967, všude kolem se motají a kvílí zhulení hippíci s květinkami, vzniká jedna přelomová deska za druhou, a mezi nimi ční tato neskutečná tíha, zahraná partou ušatých ulíznutých klučíků, tlemících se na rubu přebalu.

Debut VANILLA FUDGE je omamný jako gospelem a varhanami doprovázená kázání v černošských kostelech, řekl bych dokonce, že ta podobnost nebude náhodná.

Párpli ani Uriáši v té době ještě neexistují, ale jejich budoucí členové už jistě pozorně poslouchají u svých gramofonů, a nepochybně jsou uhranuti. I v dobách své největší slávy se totiž hlásí k VANILLA FUDGE jako ke svým největším vzorům. Nakonec, stačí si poslechnout jedinou věc, „You Keep Me Hanging On“, tam je všechno, stačilo jen se shýbnout a nabrat si inspiraci plnými hrstmi.

Jedna z nejzásadnějších rockových desek.

Lp se propracovalo v USA na 6. pozici, „You Keep Me Hangin' On“ skončila na 67. příčce, s ní se VANILLA FUDGE objevili v slavné televizní Ed Sullivan Show. Předtím mládenci absolvovali ve svém pickupu promo turné, v prosinci hráli s YARDBIRDS, ve Fillmore East vystoupili se STEVE MILLER BBANDEM a začali připravovat ambiciózní druhé album.

“The Beat Goes On“ (únor 1968) bylo experimentální, přímo úletové „dílo“. Byla to de facto koláž zvuků, projevů politiků (Chamberlain, Churchill, Roosevelt, Kennedy), útržků skladeb, od Mozarta a Beethovena, přes Elvise, až po Beatles, či Bona. Přesto se tato blamáž propracovala na sedmnáctou příčku. V té době bylo asi možné všechno :-)

"Práce s Shadowem Mortonem byla děsivá" - Mark Stein, "album které zabilo kapelu" - Tim Bogert, "čistej trip" přidává Carmine Appice, "šli jsme do toho, protože jsme věřili Mortonovi" - doplňuje Vincent Martell. Tak koncem roku 98´ hovořili o „The Beat Goes On“, jedné z nejbláznivějších desek sami členové VANILLA FUDGE.

Po turné napříč USA, Kanadou i Evropou, vystoupeních v tv pořadech (Beat Club, Wonderama), skupina rychle nahrává třetí desku „Renaissance“. První kde již vládne vlastní materiál. Spolu s výjimečným debutem je považována za nejlepší.

Pár mých dotekových dojmů z notýsku:

"The Sky Cried - When I Was A Boy" - mohutné klokotavé varhanní intro, mesiášsky naléhavý zpěv, Stein leží na hammondech a současně drásá své nitro, pokládá se do svého zpěvu způsobem, jaký jsem u zpěvákům vždy obdivoval, tak nějak s „věrohodným, prožitým patosem“ dal Gillan svého Ježíše.
"Thoughts" – opět lkavá patetická píseň, ale ukázněná, sevřená, s „uriášovskými“ chóry i podobně preludovanými klávesami. Umím si představit, jak si při „Thoughts“ omámený Mick Box pro sebe přemítal: takhle bych chtěl aby někdy zněla moje kapela ...
"Paradise" - uriah-sbory, mohutná zeď  akordů kláves i strun, bohatýrský hymnický nápěv.

"That's What Makes A Man" – mohutný classicalrockový nástup, Steinův hebký naléhavý zpěv, uriáši (jak jinak) v pozadí, fanfárové figury kláves, připomínající Emersona, švihem roztínající melancholii.
"The Spell That Comes After" – mnišské vícehlasy přivedou na scénu klasickou bluesovku, hranou ovšem chrámově, jak se na VANILLA FUDGE sluší a patří.
"Faceless People" – něžné intro na které padne stín a úder riffu, střídají se kytarové výšivky i fuzzy, táhlý nápěv, creamovská tesknivka s přidanými varhanami.
"Season of the Witch" - vrcholem alba je pro mne tato předělávka Donovanovy písně ... opět průzkumnická předehra kostelních varhan, brookerovsky posazený Steinův zpěv, cooperovsky teatrální recitativy (píše se rok 68).
"All In Your Mind" (cd bonusovka) – jednodušší sixties „usilovka“ – jak z nějakého dobového beat festivalu - s výrazným až křičeným zpěvem, recitativem a se zvláštním kytarovým drnčivým efektem, co zní jak urvaná struna.
"Look of Love" (taktéž přidaná na cédé) – jemná ťahavá zpívanka a´la „beatfest68“

"Where Is My Mind" – to je prostě Jimi Hendrix s varhanama :-)

Vrcholové tvůrčí vzepjetí VANILLA FUDGE. Skupina se v rámci svého vlastního unikátního soundu rozmáchla k vlastní tvorbě i novým zvukům. Album „Renaissance“ je důkazem, že tehdy se rock jako žánr vyvíjel doslova před očima. Každé album té doby, jakkoliv úspěšné, neúspěšné, vyzařuje zvláštní fluidum.

„Renaissance“ je vedle debutu další deska VF, kterou by si měl každý dnešní mladý vyznavač rocku & metalu povinně vyslechnout. Z této prahmoty se kdysi dávno kovaly první kovové meče, s jejichž více či méně zdařilými nápodobami se dnes ohání kde kdo.

VANILLA FUDGE absolvují turné, předskakují Jimi Hendrixovi, CREAM i LED ZEPPELIN (při jejich prvním americkém turné, ještě pod názvem New Yardbirds!) V listopadu vydávají singl s Donovanovou „Season of the Witch“.

Z kraje devětašedesátého vychází expanzivní, symfonicky rozmáchlé elpé „Near the Beginning“, první bez produkčního dohledu Mortona.

Kuk co můj notes:

„Shotgun“ (od Jr. Walker & the All Stars) - rozbouřené peřeje hammondů, skvělý základní riff, divoká předváděčková mezihra, žhavý závěr jak u „Sympathy for the Devil“ hraný ale pocreamovsku.

"Some Velvet Morning (původně Nancy & Lee) – těžký valcířský riff se mávnutím kouzelného proutku promění v hedvábnou šálu líbezných vícehasých vokálů ...

"Where Is Happiness" - líná lehce disharmonická psychedelie, průniky zvuků, ironbutterflyovsky rezonující varhany, kvílivá kytara, pár brejků na bicí.

"Break Song“ – naživo nahraný opus, pekelný kakofonický buster, šílencův sound a´la Iron Butterfly, dvacetiminutová koláž fuzzy kytary, překvapivě nenápaditých varhanních sól, post creamovského blues, předváděček bicích a basy. Chybí mi elegance, pointa, kontrast, síla. Možná jen nejsem naladěn.

Bonusovka „Look Of Long“ – snová sixties zpívánka.

Vzhledem k roku vydání (1969) je poprvé znát stagnace. VANILLA FUDGE přes veškerou nabubřelost soundu začínají ztrácet tah na branku, jejich učedníci a tovaryši je dostihují, ba předbíhají.

Znovu vystupují u Eda Sullivana, se skladbou „Shotgun“. Známá je historka z té doby, jak si Bogert a Appice zajamovali s Jeffem Beckem několik skladeb v bluesrockovém duchu CREAM a položili tak základ budoucí spolupráce.

VANILLA FUDGE, jsouce unaveni kolotočem album – turné – album – turné, se domlouvají, že jejich evropské turné ´69 bude jejich posledním. Ještě vychází Lp „Rock & Roll“, a začátkem roku 1970 se VF opravdu rozcházejí. Last koncert se uskutečnil stylově 14.března v klubu Action House, kde před pár lety nastartovali svou kariéru. Kruh se uzavřel.

Jak mi zní „Rock & Roll“?

„Need Love" – rozparáděný hard´n´blues rock.
"Lord In the Country" - muzikálovka a´la Hair
"I Can't Make It Alone" (původně P.J. Proby) - klasický cover made in vanillafudge, zprvu vláčně ztěžklý, pak vybičovaný do extáze.
"Street Walking Woman" - další rozvláčná valivá bluesovka, z dnešního pohledu takový sixties náběh na hardrock, v popředí zkreslená kytara, ve finále rozjeté žhavé boogie.
"Church Bells Of St. Martins" - úvodní slavnostní fanfáry, tak trochu hammilovsky nahořklý Stein, slavnostní chrámový end se zvony, jak název káže.
"The Windmills of Your Mind" – jeden z erbovních kusů VANILLA FUDGE, varhanními pedály ztěžkle zpomalený a kazatelsky patetický.
"If You Gotta Make A Fool Of Somebody“ - soulová píseň Jamese Raye, která v provedení VANILLA FUDGE rozjasní a rozezpívá závěr jejich posledního klasického alba.

Šedesátý devátý, to byla doba těsně před druhou rockovou erupcí, kdy kapely inspirované právě novátory typu VANILLA FUDGE doslova explodovaly a prolomily další bariéry, viz „In Rock“ od DEEP PURPLE, či jednička URIAH HEEP, ať se držíme linie dnešní studny.

VANILLA FUDGE naplnili svou historickou úlohu a přenechali otěže vývoje žánru dalším.

Rozchody, návraty, dozvuky ...

Co bylo dál. Bogert a Appice nejprve formují hardrockové CACTUS, později se dávají dohromady s Jeffem Beckem, vzniká BECK, BOGERT & APPICE. Appice hostuje na vícero albech, například Roda Stewarta. Mark Stein po rozpadu účinkuje v ROCK WARS, objevuje se v sestavě TOMMY BOLIN BANDU, účinkuje na albu „Private Eyes“. Hraje s Alice Cooperem na Welcome To My Nightmare tour v Austrálii a Novém Zélandu. Spolupracuje s Dave Masonem i Michaelem Jacksonem („Save Me“). Vince Martell působí v lokální NY skupině GOOD RATS.

VANILLA FUDGE se v klasické sestavě dávají dohromady v roce 1982, vydávají výběrovku a o dva roky později šílenou, době hrůzně poplatnou studiovku „Mystery“. Od té doby spolupracují příležitostně, koncertně.

„Mystery“ je kulturní šok. Albu vládnou plácavé „ozvěnové“ osmdesátkové bicí, unylé balady a´la Richard Marx, či Michael Bolton, mainstreamové juchajdy a pucpucky, mučivé syntíky. Pel originality je ten tam, chuť Vanilky jakbysmet. „Mystery“ je z pohledu sedmdesátkového rockera takřka neposlouchatelná deska. Ten kdo zná náladu 80.let tak ví, jak se tehdejší klasický rock trápil, našlápnuto měl pouze metal, všichni ostatní – i klasici - sladili, syntíkovali, echovali ... VANILLA FUDGE nevyjímaje. Jiná hudba jiné kapely z jiného světa. Jedině ke studijním účelům.

Po památném květnovém koncertu u příležitosti 40. výročí firmy Atlantic , kdy mezi nadšenými diváky v Madison Square Garden byli i Phil Collins a Robet Plant, nahradil Marka Steina u kláves Bill Pascali. Tím nadlouho končí klasická éra VANILLA FUDGE.

–

Kapela v nové sestavě vydává, mimo občasných live záznamů, pro tvrdé fanouškovské jádro i nové předělávky skladeb, které doprovázely historii skupiny, viz například: „Vanilla Fudge“ (2001), „The Return 2002“, „The Return 2003“, „Then And Now“ (2004). Sběratele upozorňuji, že se jedná o takřka totožné kompilace se dvěmi třemi změnami a pár novými covery, například:

"Ain't That Peculiar" – dobrá, cválavá předělávka Marvina Gaye, "Tearin' Up My Heart" od 'N Sync -  jak za starých časů, k nepoznání do hammondů převtělená skladba, "I Want It That Way" - když se umí, tak do skvělého zážitku lze přearanžovat jakkoliv “pokleslý” song. Že se dá z bojbandu Backstreet Boys vytřískat melodická hardrocková bluesovka bych nevěřil :-) Navenek zdařilá nápodoba původních VANILLA FUDGE, bez Steina u kláves je to ale jak URIAH HEEP bez Hensleye, vanilková lízaná přes sklo.

V roce 2005 se k americkému turné překvapivě schází původní čtveřice. Po dvou letech vydali VANILLA FUDGE v nejslavnější sestavě poctu LED ZEPPELIN, nazvanou „Out Through the in Door“.

Zvláštní poslouchaná. Nedotknutelné ikony překopané vrstevníky a souputníky, nikoliv nějakými mladými, žhavými, vykurzovanými muzikanty. Nejvíc si asi nahrávání užíval Appice, ostatní to měli těžší, Stein se musel vypořádat s Plantem a nacpat do zepelínů hammondy. VANILLA FUDGE se na střídačku drží i nedrží předlohy. Za nejlepší kus považuju monumentální provedení „Dazed And Confused“. Příjemné milé retro pro veteránské fanoušky.

Více o současném dění najdete na www.vanillafudge.com .

VANILLA FUDGE navždy zůstanou kapelou, bez které by se hardrock i metal vyvíjel jinak.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 1/2008)