MAGNUM: EVROPSKÁ ŠLECHTA UROZENÉHO ROCKU

Kdybych měl ukázat na nejvýznamnější evropskou pomprockovou kapelu, která dokázala původní importovaný americký styl a sound  přetvořit ve vlastní nezaměnitelný tvar – byli by to MAGNUM.

Poznáte je kdykoliv na ně narazíte. V rádiu (u nás výjimečně), bedně (satelit to jistí), na hardisku (většinou, že), anebo rovnou při poslechu kterékoliv z hromady jejich desek, placek. A to přesto, že výrazové prostředky MAGNUM jsou daleko pestřejší, než se většina povrchních nezasvěcených rockerů může domnívat. Bob Catley je ale jen jeden a to je ten MAGNUM maják.

Melodický rock svou přirozenou líbivostí často balancuje na hraně kýče a podbízivosti, spousta kapel tohoto ranku se doslova uplácala a rozpustila ve vlastním cukerínu, v podstatě se přesunula z rocku do popu. A žádné přívlastky typu pop metal nemohly zkušenější beáťáky zmást.

MAGNUM se sice také několikrát za svou kariéru ocitli docela blízko cukrovaru, ale zejména Bob svým nosatým zpěvem udržel rockerskou lajnu.

Nebudu opakovat podrobnou biografii kapely, ve Sparku už vyšla, jenom připomenu pár momentů z období po reunionu v roce 2002, kdy se MAGNUM vrátili skvělým albem Breath Of Life. Ve spojitosti s ním se nejde ubránit frázi, vrátili se ke kořenům, já bych dodal, že poučeně – na bytelnou rockovou podsadu postavili své krásnohraní a zpívání.

Jádro obnovené kapely stále tvoří nerozlučná dvojice Clarkin-Catley, na jejich postech si prostě nelze nikoho jiného ani představit. Do základní sestavy se vrátil i třetí pilíř MAGNUM, klávesák Mark Stanway, který byl u všech velkých úspěchů. Pevnou součástí reunionové sestavy je i basák Al Barrow, u bicích se střídá Harry James, Jimmy Copley, a zpět, sem tam vypomůže námezdník anebo Tony osobně, či mašinkou.

MAGNUM se vrátili k plnohodnotné existenci, což nebývá u reunionů až tak zvykem. Pravidelně (2002, 2004, 2007) nahrávají alba, v mezičasech koncertují, a extra pilníci, např. Bob Catley si dávají nášup hostováním a sólováním.

V říjnu minulého roku uspořádali MAGNUM benefici pro svého prvního bicmena Kexe Gorina, jenž bohužel zakrátko poté podlehnul zákeřné nemoci (viz osobní okénko).

Letos MAGNUM ještě odehrají turné, nezapomeňte přátelé, že navštíví Prahu (trochu se bojím toho, co se stane, až chlapi uvidí tu retro špeluňku, Bobovi kdosi nakukal, že se jedná o krásnou halu, já sem na sebe málem vylil kafe, když po synovi vyzvídal, jestli je tak krásná, jak se povídá). Po pauzičce se MAGNUM pustí se do dalšího nahrávání. Neúnavný Bob Catley vystoupí navíc na několika festlivalech a koncertech jako jeden z hostů kapely AVANTASIA a „operního“ projektu jejího šéfa.

Melody rock MAGNUM je natolik „lidsky“ přirozený, že tu bude stále, bez ohledu na to, jaká modní smršť se zrovna bude valit světem. Vlny přicházejí, odcházejí, skály – i ty elegantně vyhlazené - zůstávají. 

Bob Catley - Interview

I když se to – zejména na pohled - nezdá, Bob Catley je nedílnou součástí bohaté kroniky anglického amatérského sixties bigbítu, kdy coby mladý student hrál v kapelkách s bizarními názvy jako THE SMOKESTACKS, CAPITAL SYSTEMS, LIFE AND CLEARWATER. První profi ostruhy získával počátkem sedmdesátých let v PARADOX.

Malá poznámka na okraj. Stejně by stálo za detailní prozkoumání ono údajné úřední nařízení z počátku šedesátých let, které mělo mladé lidi odvést z ulic a přivést ke sportu, muzice. Všude se zakládaly školní kapely, organizovala vystoupení a soutěže. Stačí projít CV jakéhokoliv anglického muzikanta ze šedesátých a sedmdesátých let a najdete fotečky rozesmátých mládenců v sáčkách, porůznu opřených o nástroje, nebo podpírajících své pomalované dodávky.

Bob Catley je neuvěřitelně činorodý a pohodový, rozhovor s ním byl pro mě a syna Filipa osvěžujícím povídáním s muzikantem, který ač kdysi vyprodával Wembley a rád zavzpomíná na všechnu tu slávu, v sobě nenese stopu hořkosti nad dnešní překotnou dobou, která klasický rock vyhání divže ne do undergroundu. Jeho přirozená víra - v sebe sama, svou práci, MAGNUM, melodický rock i jeho publikum - vyzařovala a prosvěcovala to nedělní odpoledne i zoza zarušeného přenosu signálu z Londýna.

---

     foto: Radek Nejedlo

První otázka směřuje k vašemu nadcházejícímu květnovému turné, při kterém navštívíte i Prahu. Jak obvykle relaxuješ před turné – čteš, posloucháš hudbu, děláš nějaký sport, nebo jen tak odpočíváš?

Jak odpočívám před turné? Nacvičujeme novou show. Máme (staro)nového bubeníka, Harryho Jamese (poznámka mj. THUNDER), takže usilovně opakujeme. Vlastně ani není moc času pro odpočinek, je to spíš samá práce a práce, hlavně ono secvičování. Pokud chvilku času mám, tak se podívám třeba na film, nebo něco takového. Hudbu příliš neposlouchám, protože trávím hodně času hraním vlastní muziky. To by myslím zodpovědělo tvou otázku.

Jak jsi řekl, čeká nás velké turné, hrajeme v Praze v Retro Music Hall, 25. května. Před Prahou ještě krátce navštívíme Německo. Velice se těšíme na všechna místa, kde budeme hrát.

     foto: Radek Nejedlo

Druhá se také týká turné. Můžeme v Praze očekávat podobnou show jakou je ta z 2CD Wings of Heaven live?

Ano, přesně tak, naše show bude obsahovat většinu skladeb z Wings of Heaven, ale budou tam i nějaké skladby z jiných desek. Wings of Heavens live je rozdělena do dvou částí. Budeme mít tentokrát i předkapely. Takže skladby z Wings of Heaven, samozřejmě nejoblíbenější klasické skladby od MAGNUM, ty co mají fanoušci tak rádi, plus pár nových skladeb.

Díky, máme trochu zarušený příjem.

Jsem na svém mobilu doma a taky nemám moc dobrý signál.

Můžeme do historie? Na své stránce máš fotky SMOKESTACKS, CAPITAL SYSTEMS, LIFE AND CLEARWATER. Jsou to kouzelné fotky, vzpomínáš ještě někdy na ty dávné časy, své  bývalé spoluhráče, hudebníky kteří tě inspirovali, motivaci, která tě na tuhle cestu přivedla? (Bob Catley se pěkně nahlas rozesmál) Zdá se, že ano J 

No, jak říkáš, je to už velice dávno. První jméno které mi vyskočí je SMOKESTACKS. Je to tak dávno, že už si nepamatuju jména těch kluků. Vím, že jsme hrávali v mládežnických klubech a tanečních sálech, a nedostávali za to moc peněz, pokud teda vůbec nějaké. Popravdě na prvním koncertu - na který jsi vzpomínám – v obchodním centru v Birminghamu jsme hráli za čokoládové tyčinky J Tak to jsou moje vzpomínky na první kapelu. A to je všechno, co si tak vybavím ... jo taky ještě, že jsme mezi písničkama pořád uváděli jejich názvy ve stylu „a tahle písnička se jmenuje a takhle písnička se jmenuje“. Byli jsme tehdy všichni amatéři, občas to byla ostuda. No, ale časem se to zlepšilo, hráli jsme v lokálních klubech. Nějak v roce 1972 jsme hrávali v nočním klubu v Birminghamu, který se jmenuje Rum Runner a v té době jsme začali psát opravdu dobré skladby. Byli jsme najatí jako taneční kapela, postupem času jsme však hráli čím dál víc vlastních písní, kvůli tomu jsme nakonec byli odtamtud vyhozeni, protože se na ně nedalo tančit, hráli jsme heavy metal, rock, takže jsme z toho klubu museli vypadnout a předvádět se jinde. Začali jsme rozjíždět koncerty WHITESNAKE, DEF LEPPARD. A tak jsme získali svůj okruh fanoušků, že jsme dělali předskokany kapelám, které se staly slavné v osmdesátých letech, jako my. Taky jsme konečně začali nahrávat desky a tak to šlo dál a líp. No ale moje úplné začátky nebyly zas tak dobré, spíš stály za houby. A tak si ani ta jména spoluhráčů nepamatuju.

To je v pořádku, je to hodně dávno.

Ano, je to hodně dávno a já jsem navíc nikoho z nich od té doby neviděl, každý jsme si šli svou cestou? OK?

Omlouvám se za to, že se ještě jednou vracím k šedesátým létům, co podle tvého názoru způsobilo unikátní náladu, atmosféru, energii šedesátých let?

Energii šedesátých let? No to ti můžu říct přesně :-) Byla to doba, kdy každý začínal v nějaké kapele, moje generace byla taková, všichni kluci v mém věku. Viděli jsme to všude okolo sebe, v televizi, v klubech. Člověk si říkal, já chci být taky v kapele – aspoň pro mě byla tohle motivace. Chtěl jsem být na pódiu, jezdit na turné, prostě rock-n-rollový živnotní styl. Každý se chtěl vykašlat na civilní práci a namísto toho hrát v nějaké kapele, být kytarista, zpěvák nebo cokoliv. Šedesátá léta toho byla plná, byla to velmi vzrušující doba. Hrávali jsme na spoustě koncertů po Anglii. Měli jsme staré auto, dodávku Tranzit, která se pořád rozbíjela, nebo nám došel benzín, takže jsme často zůstali někde trčet třeba ve tři ráno v ledu a sněhu, seděli jsme venku jenom na vybavení a nemohli dál. No a v Německu jsem jednou málem přišel o život. Řidič dodávky usnul, narazil do stromu a převrátili jsme se na střechu, zatímco celá kapela spala vzadu. Chybělo tehdy málo a nebyl bych tu a nemluvil s tebou. Bylo to o fous. Pamatuju i takovéto muzikantské příhody. Byla to tehdy ale hlavně dobrá zábava. Byli jsme mladí, na koncertech jsme potkávali spoustu holek, lidí nám nabízeli jestli nechceme „něco“ zkusit, no prostě v šedesátých letech bylo hodně všeho.

Mimochodem, moje baterka začíná pípat, mohli bychom to prosím urychlit? Nechci aby se naše povídání přerušilo uprostřed hovoru.

OK. Takže co si myslíš, že bylo bodem zvratu v kariéře MAGNUM? Turné s JUDAS PRIEST v roce 1977, kontrakt s Jet Records, nebo něco jiného?

No, MAGNUM fungovali pět let, než jsme dostali nahrávací smlouvu s Jet a to bylo popravdě ono. Bodem zvratu pro MAGNUM tak bylo, když jsme nahráli první album, které se jmenovalo Kingdom of Madness. Okolo roku 1976 vzal náš přítel Jeff Lynne z ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA některá naše dema, která s námi nahrál, Donovi Ardenovi - do jeho nového labelu Jet Records. Don usoudil, že by stálo za to, abychom přišli do Jet a nahráli u nich album, což jsme udělali. Ale ještě o dva roky později Lp stále nebylo vydané, museli jsme znovu do studia, nahráli tři nové skladby a přidali je k tomu dva roky starému materiálu. To bylo v roce 1978, tehdy začali MAGNUM taky častěji koncertovat coby zavedená předkapela. V roce 1977 s JUDAS PRIEST, v 78´ to byli již zmínění WHITESNAKE, sedmdesátém devátém UFO a o rok později DEF LEPPARD. A právě to nám vytvořilo fanouškovskou základnu. Měli jsme zanedlouho na trhu živé album, které se jmenovalo Marauder a prodávalo se velmi dobře. Takže zásadní období pro MAGNUM: když vyšlo Kingdom of Madness, dvojka, koncerty, živák, Chase the Dragon. Hlavně ale debutové elpé a první turné, roky 1977-1978, kdy se MAGNUM „dostali na mapu“ a lidi nás začali znát a brát.

Teď k druhé polovině osmdesátých let, byla to pro MAGNUM velice hektická doba. Každá z desek se umisťovala velmi dobře v žebříčcích, měli jste hodně vystoupení, ve Wembley, vyprodali jste Hammersmith Odeon v Londýně několikrát v řadě. Jak vzpomínáš na tohle období, kdy melodický rok vládl světu?

No já si doteď myslel že melodický rock ještě světu vládne :-) Byly to pro MAGNUM nádherné časy. Nemohli jsme tehdy šlápnout vedle. Dělali jsme koncerty, byli jsme v televizi, ano, hráli jsme v onom slavném Hammersmith Odeon a měli tam pět vyprodaných koncertů v řadě, vlastně promiň, tři. Teď už by se nám to nepovedlo, ale tehdy jo. Taky jsme vyprodali Wembley arénu, to by bylo taky super, kdyby se to tak povedlo teď! Tehdy, v polovině osmdesátých let, jsme se měli opravdu dobře - 86, 87, 88. Řekl bych, že MAGNUM byli na vrcholu od doby, kdy nám vyšlo album Vigilante. Točili jsme tehdy hromadu videoklipů, všechno se nám dařilo, na co jsme sáhli, to se povedlo, i ekonomicky, měli jsme dva tour autobusy, pět vlastních kamiónů, ve kterých jsme s sebou vozili svoje vlastní pódium, osvětlení i ostatní techniku, k tomu hromadu lidi ... a nejenom my, i ostatní kapely podobného ranku, byl to velký business, létalo se po světě, bylo to fantastické.

MAGNUM se popravdě do té doby snaží vrátit, proto vyrážíme na turné, proto ještě stále točíme nové a nové desky. Nevím, jestli to bude ještě někdy tak velké jako dřív, ale vím, že jsme stále populární v mnoha zemích světa, zejména ve východní Evropě. Kapely jako MAGNUM mají velkou stálou základnu fanoušků, kteří hledají takovouto hudbu. Kdyby jsme neměli věrné fans, tak už bychom tu jako MAGNUM nebyli, jsme jim proto všem vděční za jejich podporu. No, co k tomu můžu dodat, bylo to v 80´s fantastické.

Ano, vidím že na ty doby vzpomínáš velmi rád.

Ano, vzpomínám. No, ale s mou baterkou to vypadá fakt špatně, takže asi poslední otázka.

Dobře. Posledních 18 měsíců bylo pro tebe hodně náročných, nové sólové album, retrospektivní turné s MAGNUM, příprava a vydání živého 2CD, spolupráce například s AYREON, AVANTASIA a nyní se ještě chystáš na další cesty po Evropě. Plánuješ po tomhle všem trochu odpočinku, anebo už máš pro budoucnost další plány?

Ano, tenhle rok jsem toho měl hodně. Spolupracoval jsem na albu AYREON, což bylo fantastické, ale z toho žádné živé koncerty nebudou. Týden po turné s MAGNUM letím zase do Německa, abych nacvičovat s AVANTASIA, budu s nimi jako host na pěti nebo šesti koncertech. Oni pak pokračují do Jižní Ameriky, ale tam s nimi nemůžu, protože mám už v plánu další nahrávání. Ale 5. nebo 6. června - myslím - budu hrát s AVANTASIA na některém z evropských festivalů, kterých se účastní. Takže budu velmi zaměstnaný. Druhého, promiň, prvního srpna je v plánu na Wacken Open Air velká heavy-metalová opera AVANTASIA s kostýmy, výpravnou scénou, bude to jistě skvělé, jako skutečná opera. A bude v ní účinkovat i hodně známých tváří, například bubeník Eric Singer z KISS. Velká produkce, zajišťuju pro akci propagaci, mimo jiné i v Transylvánii – kde jsem nikdy nebyl. Potom se musím vrátit a zpívat na novém albu MAGNUM. Mám toho tento rok fakt dost, vyjde mi i nové sólové cédé, v září - Immortal. Nahrávání probíhá v Německu, zase jednou s Dennisem Wardem, který produkoval některé moje věci, za zády budu mít kapelu, která se jmenuje PINK CREAM 69, jsou velice dobří. V září tedy sólo Lp a pak ještě na podzim bude následovat velké turné MAGNUM, to až bude dokončeno naše nové album. Zatím ale ještě nevím, kde všude budeme hrát. Teprve se to domlouvá. Vidíš, samá práce, práce, práce.

Teď je na pořadu dne ale hlavně secvičování s MAGNUM, jak už jsem řekl, máme u bicích „nováčka“ Harryho. Já se už těším na tohle všechno a hlavně na to, jak budeme hrát v Praze, nikdy jsme tam nebyli. Budeme hrát v Retro Music Hall, slyšel jsem, že je to velmi pěkná hala, je to dobré místo na koncert?

Já nevím, nebyl jsem tam ale doufám že jo. Určitě jo.

Aha, OK. No těším se na to. Chtěl bych to ukončit tím, že poděkuji všem v České republice za to, že celé ty roky podporujete MAGNUM, doufám že přijdete na koncert a 25. května nás uvidíte. Budeme rádi za každého kdo nás přijde pozdravit, nebo nám koupí pivo (smích).

Telefon už mi divoce bliká, tak už to budu muset ukončit, díky za rozhovor.

Já děkuji za rozhovor, hodně štěstí Tobě i Tvé rodině.

Filip Merhaut

Poznámka. Na to podstatné v rozhovoru naštěstí přišla řeč, i přes technické potíže s baterkou a srozumitelností přenosu, škoda jen, že se pro tentokrát nedozvíme, jestli má Bob v rodině muzikanta následníka, jak hluboce a od kdy jej ovlivnil Tolkien a další autoři fantasy, jestli má vůbec ještě čas na své oblíbené knížky. A jak vzpomíná na prvního bubeníka MAGNUM – Maxe Gorina. Snad příště, možná po koncertě :-) JM

OSOBNÍ KARTY

Tony Clarkin ... celým jménem: Anthony Clarkin ... kapela: jedině MAGNUM ... ruční a pódiová výzbroj: Paul Reed Smith, Fender Telecaster, 2 Marshall JCM 800 and 2 Marshall 4 x 10 cabs ... nejtemnější okamžik: když odešlo osvětlení při koncertu ve Stoke Victoria Hall :-) ... koho na pustý ostrov: Michelle Pfeifferovou ... poslední větší útrata: oprava zesilovače ... snový megaband: Buddy Guy, Jack Bruce, Terry Bozzio ... největší viděný slyšený zážitek: The Yardbirds - Jimmy Page na basu a Jeff Beck na kytaru ... zlozvyk: lenost ... vzkaz fanouškům: díky za všechny ty roky přízně, znamená to pro nás hodně.

Bob Catley ... co na opuštěný ostrov: hospodu se zrcadlem :-) ... poslední útrata: rekordér ... snová kapela: Ronnie Dio, John Bonham, Rudi Sarzo, Eddie Van Halen a Stanbo! ... největší muzikantský zápich: s MAGNUM tři vyprodané noci v Hammersmith, a pak QUEEN ve Wembley v 86 'Kind Of Magic' Tour ... pan muzikant: Tony Clarkin – ohromně pracovitý a podle mě stále nedoceněný.

Al Barrow (Al Jelly Man Barrownio) ... kapely: MAGNUM, Bob Catley band, THE JELLY MAN PROJECTS, plus každý kdo si mě najme a naleje pivem :-) ... opuštěný ostrov: má dívka, no a kdyby to nešlo (?), tak notebook ... poslední útrata: 22' monitor ... kapela snů: Simon Phillips, The Becker Brothers, Tori Amos, Zakk Wylde, Steve Lukather a k tomu já, plus Tony Levin, jo a někdy bych si chtěl zahrát s Peterem Gabrielem ... největší hudební zážitek: Peter Gabriel ve Wembley.

Mark Stanway ... kapely: MAGNUM a CLASSIC WHITESNAKE ... temný okamžik: smrt Phila Lynotta ... ostrov: já a Demi Mooreová ... poslední útrata nad £100: v kulečníkovém baru ... hudební zápich: Hammersmith Odeon s MAGNUM a Stevie Wonder na NEC ... dreamband: Jeff Beck, Micky Moody, Jaco Pastorias, Dr John, Jon Lord, Buddy Rich.

VZPOMÍNKA

Kex Gorin patří jakožto zakládající člen a bubeník neoddělitelně k historii MAGNUM. Jeho statečný boj s rakovinou sledovali fanoušci dva roky. Před pár měsíci, 21.prosince 2007 Kex svůj pozemský boj prohrál. MAGNUM uspořádali ještě v listopadu pro něj benefiční koncert, který mu měl přispět na kvalitní léčbu, respektive prodloužení života, bohužel zubatá byla hluchá, rychlá, neoblomná.

Vše začalo o dva roky dříve a bez varování vykašláváním krve na dovolené. Následná kontrola odhalila zhoubné bujení na ledvinách a plicích. Operace, chemoterapie, rekonvalescence a boj s byrokracií, kdy v místě jeho bydliště nebyla péče v podobě léku Sunitinib (měsíční náklady £3,300) hrazena z pojištění, zatímco o 30 mil dále v Birminghamu ano.

Celou tu dobu stála bezmála šedesátiletému muzikantovi po boku Sally Clarková, nenápadná dívčina polovičního věku. Jejich klasicky druhomízní vztah muzikantské celebrity s blondýnkou nemoc obrazně řečeno vysvětila pevněji, než sto církevních sňatků.

Věřím, že si občas při poslechu kteréhokoliv z prvních pěti alb na Kexe vzpomenete.

 

ZÁSADNÍ ALBA

Kingdom of Madness (1978)

Debut je vždycky zásadním albem. Magnum se „poštěstilo“ vydat svou prvotinu až téměř dva roky po nahrávání, v létě 1978 u firmy Jet. Na vině byl punk, a to co se kolem něj dělo, firmy vyplašené, ediční plány u ledu. MAGNUM se svou opožděně “progresivní” hudební formou a fantazijní, mytologickou a filozofující lyrikou vkročili do nesprávné doby, kdy i zbytnělí mohutní dinosauři padali jako mouchy do hoven. Takže než se první punkový běs přehnal, psal se rok 1978 a přes oceány všem melodikům světa vlévala do žil naději vzedmutá síla amerického pompézního bombastického rocku se jmény jako BOSTON, STYX, KANSAS, JOURNEY.

Kingdom of Madness se umístilo na 58. místě britské albové hitparády. Zásluhu na tom mělo především společné koncertování s JUDAS PRIEST a WHITESNAKE, což kapele přineslo pevné fanouškovské jádro.

Z pohledu dalšího vývoje se MAGNUM na svém debutu teprve jakoby rozhlíželi kudy kam, spousta věcí je takříkajíc vypůjčených, zejména zpoza Atlantiku, ale dvě jistoty tu byly už tehdy: melodický kompoziční rukopis kytaristy Tonyho Clarkina a nosonosný hlas Boba Catleye.

Sound prvotiny není vůbec medově plástvový, a kdo poznává MAGNUM proti proudu času, bude možná dokonce zaskočen tou spoustou - později opuštěných – pokusnických kombinací (skvělá yes-tull-uriah art-hard titulka) a zemitou úderností některých kusů („Baby Rock Me“).

Já jsem v době vzniku považoval Kingdom of Madness za trochu neohrabanou nápodobu (příkladově styxovská „Universe“) ami rytířů urozeného rocku (c) Jaromír Tůma :-) Dnes si takové prastaré hledání a pokusnictví umím užít naplno, konkrétně Kingdom of Madness i přes hrozné rejstříky syntíků, co se mi vevrtávají do uší.

Wings of Heaven (1988)

Album, kterým MAGNUM stanuli na vrcholu své popularity. Kapela chytře navázala na Vigilante (1986), které díky producentské účasti Rogera Taylora z QUEEN otevřelo skupině doširoka dveře i do mainstreamových médií, a navíc definovalo onen dodnes platný nakrásněný pomp-melody arena s&s Made in MAGNUM. Wings of Heaven posvětilo směr vytyčený předchozí deskou úspěchem.

Hned úvodní „Days of no Trust“ je hybná stadiónová halekačka jakou dav vždycky ocení. Celé album je takové hrdinsky patetické, o Boba se chvílemi obáváte, že v té záplavě velkých gest se zapomene nadechnout a zalkne se, vnímáte, jak všichni muzikanti dmou své hrudníky, k tomu osmdesátkový giga-aor-sound s nahalenými bicími a desetipatrovými klávesami.

Dnes si Wings of Heaven pouštím už jen jako dokument doby. Na můj dnešní vkus a představy o rocku málo zeminy, moc chromu a lesku.

Keeping the Nite Light Burning (1993)

Celkem povedený pokus o rozbití letitého a přeci jenom v určitém ohledu svazujícího pomp-bombastic schématu, realizovaný v duchu tehdejší MTV Unplugged série - staré skladby vysvlečené “do naha”, hrané za pomoci elektriky i dřev, hostující dechové sekce a čela. Z několika skladeb se tak vylouplo, obnažilo jejich jádro, podstata. A najednou slyšíme blues i jazzové názvuky. Poučné.

Rock Art (1994)

Navazující snaha překročit vlastní stín, odpoutat se od masivních rozmáchlých aranžérských gest, reagovat na grunge a další pichlavé módní rockové styly, to vše a možná i něco dalšího bylo u zrodu alba Rock Art, jímž MAGNUM studiově a klasicky elektrifikovaně navázali na Keeping. Přineslo to na jednu stranu větší vnitřní pestrost, na druhou ale krizi identity a brzký rozpad. Bob Clarkin dnes toto období označuje jako profesně nejtěžší ve svém životě.

Breath of Life (2002)

Návratové album je vždy zásadní, je to de facto další debut. Za 8 let se v muzice událo mnohé a i kdybychom považovali HARD RAIN dvojice Catley-Clarkin za jen přelakované MAGNUM, tak ta pauza několika let je u návratovky znát. Kapela začíná od píky, s novým vydavatelem, v jiném prostředí, době. Nicméně Clarkin hovoří především o pauzou pročištěné hlavě.

Kapela nahrála Breath of Life víceméně naživo, bez velkých dodatečných příkras, jen základy bicích a rytmických smyček předchystal Tony Clarkin. Původně zamýšlená 2CD verze vyšla jenom jako speciálka v Japonsku.

Tohle je album, ke kterému se vždycky rád vracím. Není přeplácané a přitom  jsou to MAGNUM se vším všudy, Clarkin se také párkrát se svou kytarou docela překvapivě prodere dopředu. Neznám jiného kytaristu, šéfa kapely, který by se takhle podřizoval celkovému soundu skupiny jako Tony. Proto každé jeho sólo je pro mě svátkem, zvlášť když on je umí vystavět pěkně postaru, neuspěchaně, jak to mám rád.

Princess Alice and The Broken Arrow (2007)

Mám rád hymnicky nadýchnuté i cválavé skladby, úvodní „When We Were Younger“ má obojí, úplně se vidím, jak pádím na koni fantaskní krajinou ... no, raději zpět na zem, on by mě asi hned tak nějaký kůň neunesl. Líbí se mi i pevně kráčející „Out Of The Shadows“, taková klidná síla, chtělo by se říct. Po celou desku se víceméně rovnoměrně střídá rozvolněný smetanový aor („Inside Your Head“ „Thank You For The Day“ „Desperate Times“) a podsaditější kusy („Be Strong“ „Your Lies“ „You'll Never Sleep“). Oproti podobně koncipovaným osmdesátkovým albům je ale trochu víc v popředí kytara a hlavně, bicí nemají ten tehdejší plácavý odér.

Zatím poslední studiová deska MAGNUM je takříkajíc sázkou na jistotu, kapela ji víceméně „ponovu“ seskládala z osvědčených postupů. Na jednu stranu krok k nudě, na druhou pořád lepší než nevyvedený experiment uhnaný dobou. Ideální by pro mě bylo něco mezi, v minulosti už to MAGNUM dokázali.

-

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 5/2008)

Bob Catley – pokračování rozhovoru

 Když minule Bobovi klekla baterka v mobilu, chybělo k dokončení pár otázek, uvítal jsem tedy možnost setkat se s ním tváří v tvář před koncertem v pražském Retru.

Promotér Ozzy dodal kamarádku překladatelku a hned i usměvavého Boba, takže jsme si šli povídat takříkajíc naostro, bez přípravy. Začátek byl trochu hektický, chvilku jsme hledali společnou řeč, ale dobře to dopadlo.

Jaromír Merhaut

 

Bobe, navazujeme na telefonický rozhovor pro Spark, došla ti tehdy baterka, takže tohle je jen pár doplňujících otázek.

OK.

Píseň „Back to Earth“ byla prý přidána na setlist na žádost fanoušků?

Ano, na téhle tour propagujeme koncertní záznam Wings Of Heaven - live, protože je dvacáté výročí vydání stejnojmenné studiovky. Nahráli jsme jej v listopadu v Anglii na osmi koncertech. Vyrážíme teď na evropskou část, a chtěli jsme show trochu pozměnit oproti živému albu. Dali jsme toto téma k diskuzi na svou webovou stránku a sbírali ohlasy fanoušků. Bylo jich hodně a protože fans nejvíc chtěli „Back to Earth“, tak jsme si řekli proč ne, ať nehrajeme pořád to samé. Předvedeme i jiné songy, které jsme dlouho nehráli, například z Princess Alice And The Broken Arrow „You'll Never sleep“. Zbytek je vystavěn na živáku, hlavně na druhém cd, které bude tvořit hlavní část vystoupení. My sice rozhodujeme o obsahu této show, ale fanoušci nám ji pomáhají sestavit, a my je rádi potěšíme.

Nejznámější píseň, která v seznamu skladeb chybí, je podle českých fanoušků „How Far Jerusalem“.

Ano tuhle píseň jsme vynechali. Hráli jsme ji hodně dlouho a chtěli jsme starší písně prostřídat. Je pravda, že jsme ji nikdy nehráli v České Republice, ale to žádnou :-) Všude jinde jsme ji ale už docela obehráli, a musíme brát ohled na všechny, ne jenom na jednu zemi, takže se omlouváme všem fanouškům v České republice, snad se vám budou líbit i ostatní skladby. Nemůžeme měnit show poté co už je nazkoušená, měnit ji v průběhu turné nejde.

Nyní osobní otázka. Mohl by jsi říct něco o Kexovi Gorinovi?

Kex byl mnoho let původní bubeník MAGNUM. Byl s námi od začátku, od prvního alba King of Madness, když jsme ještě byli malá kapela, která se snažila vypracovat. Nahrál s námi všech pět alb u Jet Records Dona Ardena, otce Sharon Osbournové, manželky Ozzyho. Potom následovalo období, kdy dění na MAGNUM frontě trochu utichlo, a až po pauze jsme začali znovu pracovat. Udělali jsme tehdy Lp On a Storyteller's Night, na kterém se Kex nepodílel protože už pracoval s jinými. Kex byl okouzlující člověk a můj drahý přítel. Umřel na rakovinu před vánocemi. Udělali jsme pro něj v Anglii benefiční koncert. Na něm se mimo jiné prodávaly předměty darované Robertem Plantem. Všechny peníze byly určeny pro jeho rodinu. Kex nám hodně chybí.

Mohl by jsi představit dnešní sestavu MAGNUM?

Z původní sestavy bude na pódiu já a Tony Clarkin. Veterány jsou i klávesák Mark Stanway a basák Al Barrow, ten je s námi s přestávkami od dnů HARD RAIN (1985), hrál například na albu Breath of Life z roku 2001. Máme na střídačku dva bicmeny: Jimmyho Copleye, který hrál na živém albu, přes letošní léto je ale zaměstnaný u MANFRED MANN´S EARTH BANDu na jejich velkém turné, proto dnes bude bubnovat Harry James z THUNDER. Hrál s námi například na Brand New Morning. Oba jsou velmi dobří a jsme za ně rádi. Každý z nich má svůj osobitý styl. Jsou to naši přátelé a jsou to členové kapely.

Co ti v poslední době udělalo radost, mimo hudbu?

Já sem pořád štastný a hudba je můj život.

Máš v rodině nějakého hudebníka následovníka?

Moje dcera hraje na saxofon. Chce se v budoucnu věnovat muzice naplno a profesionálně jako já, v září ale jde na tři roky na univerzitu. Zatím působí v místní ska kapele FISHING AND PARACHUTES.

Co pro tebe hudba znamená?

Já svou práci miluji. Lidi se mě ptají jak to, že jsem se dostal tak daleko. Kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že budu v tomhle věku stále zpívat, nahrávat, cestovat

po světě a vydělávat si jako muzikant na živobytí, tak bych tomu nevěřil. Začal jsem v kapelách v šedesátých letech, protože jsem chtěl dělat dojem na holky, popíjet a užívat si života. Začalo to jako hobby a skončilo to jako celoživotní

kariéra. Ale není to jenom legrace, tenhle styl života chce i hodně trpělivosti, jsou časy kdy se nedaří, je potřeba vytrvat a pak to třeba zase přijde.

Děkujeme za trpělivost a hodně štěstí.