GRAHAM BONNET – HLAS DUHY
Pro znalce stále aktivní ikona (nejen) rockového zpěvu. Muzikant, který byť nedávno oslavil šedesátku, stále drtí tóny svým velkým „tabákovým“ hlasem jako před dekádami. To, co Ritchie Blackmore kdysi vymyslel pro své RAINBOW, to Graham Bonnet se ctí zpívá a hraje v různých podobách dodnes. A kde je dnes Ríša víme všichni, že ...
–
Narodil se v anglickém Skegness, Lincolnshire v prosinci roku 1947. Již odmala se zajímal o muziku, jako ani ne třináctiletý byl členem školního JOE ROTH ORCHESTRA, do svých 20 let prošel jazzovými SKYLINERS, s Rogerem Sleathem založil BLUESECT a nakonec měl vlastní GRAHAM BONNET SET a BONNAR LAW.
Kariérní zlom přišel v roce 1968, kdy proslulý producent Robert Stigwood dal Grahama dohromady s Trevorem Gordonem. Pop duo THE MARBLES vyletělo raketově vzhůru do hitparád hned prvním singlem "Only One Woman" / "Walls Fell Down", z dílny Bee Gees. Dodnes můžeme tuto gibbovsky vypjatou árii slýchávat na rozhlasových vlnách. MARBLES pak ještě nahráli pár singlů a stejnojmenné album (1969).
V první polovině 70.let prošel Graham pár kapelami a vydal několik singlů pro RCA a DJM (pečlivě sestavený přehled má na svých stránkách), dokonce si v 75´ zahrál v komedii „Three For All" pop zpěváka Billa Beethovena. Krátce po sobě vydává dvě alba: Graham Bonnet (1977) a No Bad Habit (1978), má s nimi a koncerty úspěch v Oceánii. V Londýně poté v poklidu připravuje třetí. A pak se to stalo.
Je to legendární příběh. O tom, jak Ritchie Blackmore hledal náhradu do RAINBOW za Ronnieho, stále marnost nad marnost, vyzkoušel šedesát adeptů, a pak před mikrofon nastoupil Gloverův „koník“, útlý James Graham Dean, střihnul „Mistreated" a bylo vymalováno, na místě byl přijat. Jo, a mezi těmi odmítnutými nebyli jen ořezávátka, ale i Pete Goalby (ex-Uriah Heep), Marc Storace (Krokus), Ralph Thompson a další.
Album Down To Earth (léto 1979) patří v diskografii RAINBOW k těm nejúspěšnějším, Graham se hravě přestylizoval do rockového zpěváka, jeho obrovský hlas se jakoby zbavil okovů, evidentně si to užíval, stačí se podívat na staré videozáznamy. Stínem je fakt, že ač se podílel na textech, aranžích a konečná podoba „All Night Long“ byla z větší části jeho dílem, jak potvrdil kdysi dávno i Cozy Powell, nebyl nikde jako spoluautor uveden.
Následovalo turné do USA, Japonsku, Evropě, singl i deska vysoko v žebříčcích, z RAINBOW se stala atrakce, začaly přípravy na další desku. Graham se ale stále cítil jako vetřelec, pro část hudebního tisku nebyl věrohodný rocker, vystříhaný, žádný zmítající se divous, a považte, v minulosti zpíval songy od členů Beee Gees, atakdále. Znechucený na podzim 1980 odchází.
Nicméně nezaváhal, projevil obchodní talent a svižně nahrál s hvězdnou sestavou (Jon Lord, Cozy Powell, Francis Rossi, Micky Moody, Gary Twigg) sólovku Line Up (1981) v duhovém duchu. Úspěšný singl "Night Games" se stal jeho erbovní písní, Blackmore mohl takovou pecku jen a jen závidět.
Graham Bonnet se stal mezi hardrockery vyhledávaným kolegou, v roce 1982 vstupuje do MSG Michaela Schenkera, podílí se na albu Assault Attack, o rok později spolu s Donem Aireyem, Gary Mooreem a Neilem Murrayem nazpíval "Truth Hits Everybody" pro album cover verzí skladeb POLICE.
Zanedlouho zakládá v L.A. kapelu ALCATRAZZ, která nezakrytě vychází ze stylu a soundu RAINBOW. Umím si úplně představit tu škodolibou Grahamovu radost, když poprvé slyšel hrát na kytaru Yngwieho Malmsteena Ritchieho party – asi tak o půlku rychleji :-)
No Parole From Rock 'n' Roll (1984) je skvělá hard&heavy deska. Následník kulometného Švéda, přemýšlivý Steve Vai posunul ALCATRAZZ výrazově trochu jinam, viz album Disturbing The Peace. S kapelou nahrál Graham ještě třetí album Dangerous Games a v roce 87 byl konec. Kultovní statut si značka ALCATRAZZ udržuje dodnes v Japonsku. Na tamější koncerty vzpomíná Graham Bonnet velice rád.
IMPELLITERI – další duhový klon, další angažmá, album (Stand In Line, 1988), Japan tour. Významnější je podle mne podíl na allstars (mj. Ray Fenwick, Jan Akkerman, Cozy Powell) projektu FORCEFIELD, se kterým Bonnet nahrál CD To Oz and Back (1989) a Let The Wild Run Free (1990).
Zrychlíme: 1991 – čtvrtá sólovka Here Comes The Night, 1993 – BLACKTHORNE Boba Kulicka, album Afterlife, 1996 – sólo pětka Underground, 1999 – šestka The Day I Went Mad. Celá dekáda se nese v podobném duchu: Graham Bonnet hlavně koncertuje, soustředí se na Japonsko, občas odskočí do Evropy, Austrálie, méně hraje v USA, kde rock jeho ražení je masově out.
Není divu, že v roce 2000 přijímá nabídku japonské HM skupiny ANTHEM, nahrává s ní album Heavy Metal Anthem a užívá si v zemi vycházejícího slunce pozici superstar.
V novém tisíciletí Graham Bonnet výrazně ožívá, pro reunion IMPELLITTERI nahraje album „X“, k vydání na CD zkompletuje a zremastruje archiv MARBLES, spolupracuje Dariem Molloem na projektu Elektric Zoo (2004), italským kytaristou Matteem Fillippinim, Iainem Ashley Herseyem, koncertuje poprvé ve Finsku, Estonsku, Rusku, Švédsku a po dlouhé době i v rodném UK, charitativně vystupuje s Donem Aireyem ....
Poslední roky spolupracuje s TAZ TAYLOR BANDem, viz album Welcome to America (2006), obnovuje s novými muzikanty značku ALCATRAZZ, koncertuje s Joe Lynn Turnerem.
Interview
Máme se na co těšit. Graham Bonnet v Praze! Událost, jakou by si žádný opravdový rocker neměl nechat ujít. Těším se jak malej Jarda.
Když jsem se tuhle novinku dověděl, ani sekundu jsem neváhal. Pro Bonneta jsem měl vždycky slabost, vždycky jsem jej obhajoval i na postu u RAINBOW, vedle povinných titulů typu MSG, ALCATRAZZ mám i pár jeho obtížně sehnatelných sólovek a nahrávek s FORCEFIELD. Navíc to Grahamovi v šedesáti stále zpívá, stačí projet net.
Příprava rozhovoru byla trochu narychlo, ale díky Jardovi Louckému to všechno klaplo. V pátek v podvečer vytočil 001 ..... a tady je výsledek.
JL: Hi Grahame, dovol nejdříve abych Tě poprvé pozdravil jménem českých fandů a největšího českého rockového magazínu Spark.
GB: Díky, tuším, že už jsem kdysi nějaký rozhovor do Česka poskytoval, ale určitě jsou nové věci o kterých můžeme pohovořit.
JL: Měl bys mít za sebou nedávné kalifornské vystoupení pod hlavičkou ALCATRAZZ a začíná evropské turné s TAZ TAYLOR BANDem. Můžeš nám prosím prozradit, na jaké skladby se můžeme v Praze 18.dubna těšit?
GB: Tak určitě zahrajeme nějaké věci od RAINBOW, „Since You´ve Been Gone“, „All night long“ :-), samozřejmě i celou desku TAZ TAYLOR BANDU Welcome to America. Vedle toho dojde i na pár kousků od MSG Michaela Schenkera. Musím říct, že TAZ TAYLOR BAND je úplně něco jiného než ALCATRAZZ a přestože tedy naše živé vystupování je odlišné než s ALCATRAZZ, tak není vyloučeno, že zahrajeme i pár věcí z jejich repertoáru.
JL: Letošní kalendář máš plný různých překvapení: vystoupení s ALCATRAZZ, evropské turné s TAZ TAYLOR BANDem a v létě finské turné s Joe Lynn Turnerem. Pak zřejmě plánuješ australské turné. Sleduješ kolik se svou muzikou nacestuješ kilometrů, mil? Máš na turné čas kouknout se kolem sebe, na město a zemi kde hraješ?
GB: :-) Já dobře znám hotelové pokoje, recepce a místo vystoupení. Hotel, koncert a tak to jde pořád dokola. Je to pro někoho z místních asi trochu zklamání, ale rockový hudebník opravdu není žádný turista, a v podstatě rozdíly mezi zeměmi ani příliš nevnímáme. Je jedno jestli jste v Rusku, Česku, nebo kdekoliv jinde, protože jdete z hotelu na pódium, pak se vrátíte do hotelu, padnete do postele a ráno pokračujete dál. Kdysi v Japonsku jsme byli na delším turné a viděli jsme aspoň něco, ale většinou to tak naprosto není. Z osobního pohledu je to spíše takový hodně osamělý způsob cestování.
JL: Oživil jsi také ALCATRAZZ, je to jen návrat pro jedno, dvě show, anebo bude i regulérní turné?
GB: Tak to je samozřejmě úplně jiná kapela než původní ALCATRAZZ, jediným orig. členem jsem já, jinak je to band ze tří nových muzikantů (poznámka JM: kytarista Howie Simon - ex Soto/TALISMAN, drummer z IMPELLITTERI Glen Sobel, basák Tim Luce)). Samozřejmě, že původní členové, zejména baskytarista Gary Shea (poznámka JM: existuje totiž druhý reunion ALCATRAZZ v sestavě Waldo, Shea, Uvena, plus nový kytarista Stig Mathisen), o tom mají své, asi odlišné představy, ale my máme docela jasný záměr nahrát nové album v novém složení. Mělo by to být hodně dobré, protože nový lineup je výborný, je prostě hráčsky lepší než původní. Na druhé straně musím přiznat, že to vyvolalo hodně zlé krve, samozřejmě s výjimkou Stevea Vaie, který má svoji vlastní kariéru. Nicméně spousta lidí mi po koncertech říkala, že je to nejlepší sestava ALCATRAZZ, kterou kdy slyšeli. Já jako zpěvák chci dělat hudbu, která bude na jedné straně nová, ale na druhé straně bude obsahovat prvky původní tvorby ALCATRAZZ. Chci aby to opravdu mělo švih.
JL: Je to tvůj první rozhovor pro český rockový magazín. Omlouvám se, ale musím ti položit i otázky, na které jsi jistě odpovídal tisíckrát, čeští fans ale jistě ocení, když si uslyší přímo tvou odpověď pro ně.
Hard & heavy fanoušci možná málo ví o tvých hudebních aktivitách před Rainbow, neví, že profesionálně zpíváš už více jak 40 let. Můžeš se rozpomenout na své začátky? MARBLES a další? Na jaké hudbě jsi jako teenager vyrůstal?
GB: Měl jsem hodně rád BEATLES a taky RS a ANIMALS, prostě anglickou hudbu, která nás v té době obklopovala. Taky jsem hodně poslouchal BEACH BOYS, kvůli harmonickým postupům, které ve svých skladbách používali. Měli určitě velký vliv i na můj způsob skládání v pozdějších letech. Taky bych měl vzpomenout ještě starší muzikanty jako Jerry Lee Lewise, Budyho Holyho a další z padesátých let.
JL: Spolupracoval jsi mimo jiné s třemi největšími, nejznámějšími nerváky mezi kytaristy: Ritchiem, Yngwiem a Michaelem :-) Jak který z nich obohatil, ovlivnil tvůj muzikantský život?
GB: Tak já musím říct, že zejména Ritchie Blackmore hodně ovlivnil moji další kariéru, protože předtím, než jsem začal zpívat v RAINBOW, jsem se pohyboval spíše v popu a když jsem si tehdy naplno uvědomil, že bych měl nahradit Ronnie Jamese Dia, tak jsem si říkal, že to snad ani není možné, ale pak jsem zazpíval „Mistreated“ a byl jsem najednou členem RAINBOW. Jsem Ritchiemu vděčný, že mi dal příležitost dělat něco jiného a stát se hardrockovým zpěvákem. Pak přišla éra s Michealem Schenkerem, a tam jsem měl zase příležitost se víc účastnit skládaní, protože Michaelova znalost angličtiny nebyla až tak dobrá, aby mohl sám psát texty. Samozřejmě se ta spolupráce rozšířila mnohdy i na hledání melodických nápadů. Michael mi tedy pomohl se skladatelsky postavit na vlastní nohy. Byla to zase jiná zkušenost. Díky Michaele! Upřímně, někdy to nebylo úplně jednoduché s nimi vyjít a vzpomínám si na první společný koncert s Michaelem v Sheffildu, to byl doslova boj :-)
JL: Čas už určitě ledasco obrousil. Uměl by sis představit stát opět na jednom pódiu s některým z nich? Vím, že jsi kupříkladu dostal nějakou ruskou milionářskou nabídku na společné vystoupení s Yngwiem ...
GB: Před pár lety jsem dostal jakousi nabídku hrát s Yngwiem v Japonsku a byl v tom docela balík peněz, ale pak se do toho nějak zapletla Yngwieho manželka a všechno to bylo naráz příliš komplikované. O té „ruské“ nabídce ani nic nevím ...
JL: Zastavíš se občas a ohlédneš zpět za svou bohatou tvorbou? Anebo se raději díváš vpřed a žiješ maximálně svými současnými aktivitami?
GB: Určitě je pro mě důležitý pohled dopředu a přesně o tom by měl být také nový ALCATRAZZ. Já chci, aby tam byly prvky, kterými byla skupina charakteristická, ale jednoznačně taky aby neměla zastaralý zvuk, ale aby zněla hodně současně.
JL: Hudební průmysl vybudoval svůj byznys na muzikantech tvé generace, v současnosti ale nemá o tyto hudebníky sedmdesátých a osmdesátých let zájem. Jak vnímáš po těch letech na hudební scéně současnou situaci kolem takzvaného hudebního průmyslu a jeho krize? A jak bys okomentoval situaci, kdy řada tvých sólových alb se velice těžce shání? Máš do budoucna šanci toto nějak ovlivnit?
GB: To je tedy
opravdu problém. Dnes asi stěží najdeme nějakou velkou vydavatelskou
společnost, která by po nás skočila se slovy: „nový ALCATRAZZ, tak to musíme
honem podepsat smlouvu“.
Vydavatelství jsou orientovaná na nové mladé tváře a přestože ta hudba je někdy dost hrozná, tak musím uznat, že videoklipy jsou v mnoha případech výborné, a to má samozřejmě dopad na posluchače. Třeba takoví DURAN DURAN, hudba se mi nelíbí, ale klipy jsou fantastické. Víš, v hudbě je to dnes jako v modelingu, chvíli na výsluní, a stejně jako stárnou modelky a jde to s nimi z kopce, tak je to dnes s hudebními interprety. Mladému publiku jsou servírováni mladí interpreti a celá starší muzikantská generace je vydavatelskými společnostmi ignorovaná a opomíjená. Samozřejmě dnes už můžete hudbu nahrát někde v garáži a pak ji prodávat přes internet, ale přece jenom je obtížnější dát o sobě takto vědět, než přes vydavatelské společnosti.
JL: Trošku osobnější otázka. Jak se udržuješ ve fyzické kondici mimo pódium a jaké máš mimohudební zájmy?
GB: Jsem naprosto nadšeným cyklistou, koupil jsem si model kola od Lance Armstronga a jezdím na něm jak se dá, protože je to bezvadný způsob relaxace. Někdy si na kole i zpívám a napadají mě nové nápady, je to nesmírně uvolňující. To dělám už léta a takto se udržuji fyzicky v kondici. Sport mám moc rád.
JL: I wish you all
the best, and I am sure that Czech fans are looking forward for your show in
Prague. Good luck Graham.
Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 4/2008)
Řvoun největší
GRAHAM BONNET 18.4.2008 Praha, Retro Music Hall
Grahama Bonneta řadí mezi nejskvělejší zpěváky určitě spousta bigbíťáků. Jenže, namísto toho, aby ve švech praskala nějaká pražská hokejová aréna, pařilo nás v pidi Retru necelých tři sta. Zbytek asi doma četoval a diskuzně mudroval, jak je ta dnešní muzika pokleslá (jenže popaři i technaři plní haly a louky, zatímco classic rockeři už jen větší obýváky), anebo někde planě popíjel.
Hned zkraje musím zmínit famózní a ojedinělou techniku Bonnetova zpěvu. Ještě nikdy jsem neslyšel takhle rozkřičeného vokalistu. Graham si ani sekundu neodpočinul v obvyklých hlavových rejstřících typu ječák anebo falzet, a všechno – odspodu až nahoru – do mikrofonu doslova narval z naběhlých krčních tepen a huby jeskyňky. Se divím, že si ještě neurval gumy, to musí být pro hlasivky strašný galeje!
Graham napochodoval na scénu ve stylu generála Jaruzelskiho, když vyhlašoval v Polsku výjimečný stav: čelo dvakrát tak vysoké jak ksicht, černé brýle, skoro uniforma, prkenná chůze ... a už to na povel jelo! Dvě pecky od Rainbow: „Eyes of the World“ plus „Loves No Friend“, a sálek sálal jako Vafky, G.B. odhodil sako a odhalil svou postavu cyklisty užovky, co s sebou nevozí ani gram navíc a místo krve má rtuť.
GB/US Taz Taylor Band. Šéf, nehybný kytarista, zcela ponořený do hry, jeden by od pohledu řekl, že je kapelní nosič vody. Dirk Krause, bodrý basák farmářského vzhledu bavil svou rozpohybovanou nemotorností, do bicích mlátil jak o život Val Trainor. Klávesák Eric Ragno (narychlo vystřídal nemocného Boba Millera) mi připadal jako vypasenější verze Doktora PP.
Bohužel, instrumentální část skladeb z repertoáru TTB neudržela zelektrizovanou atmosféru, dynamo se zasekávalo, bez Bonneta na pódiu zbyla jen předváděčka muzikantského umu, jakkoliv vymakaná a našlapaná („Pot of Gold“, „Caffeine Racer“), anebo mile nostalgická, viz směska z Ozzyho.
„Stargazer“. Skladba, která pro mnohé z pamětníků představuje symbolické (závěrečné, vrcholové) vzepjetí klasického hardrocku. Málokdo z nás ji měl možnost slyšet naživo, hned jak jsem ji zahlídnul v net aktualitách Sparku, stala se středobodem mých představ o koncertu. Po právu. Když se „Blues“ intro rozestoupilo a na scénu padl stín mohutného mýtického motivu, Retro explodovalo. Bonnet Diovy výsostně elegantní party doškrábal svými ježatými hrdelními strunami a doslova si je přivlastnil, jako bonus přidal eskamotérskou nervní mimiku, kterou mi trošinku připomínal Geldofa ve Zdi.
Závěr setu Graham vystupňoval na maximum možného, odpálila to „Night Games“, ďábelská jízda pokračovala duhovou dvojicí „All Night Long“ a „Since You Been Gone“, přídavek obstarala provokativní novinka „Welcome to America„ a klasika „Lost in Hollywood“. Šmytec a autogramiáda.
P.S. Graham je ukecaný chlap - už Jarda Loucký mě na to po telefonu s ním upozorňoval - a svými hláškami bavil po celý koncert. Nevynechal rodinné události, připomněl narození potomka ... když zběsile hledal v papírech na zemi tahák k další skladbě, okomentoval to jako stařeckou senilitu, či co ... pochlubil se čtyřletou čistotou od drog a chlastu ... otřel se o Bushovu Ameriku ... a náramně se bavil. I tu výtku vůči kuřákům hodil do placu téměř s úsměvem. K tomu technická: doporučuju provozovatelům Retra něco s tím „vzduchem“ udělat. Já chvílema fakt nevěděl, jestli se kolem světel vznášejí velká mlžná oblaka z generátoru, anebo chrchlomolekuly ze zadehtovaných plic závisláků.
Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 5/2008)
--- opis playlistu ---
Eyes of the World
(RAINBOW)
Loves No Friend
(RAINBOW)
Fighters Fist (TTB)
Radio Luxembourg
(TTB)
Pot of Gold (TTB
instrumental)
Child in Times (? tak
to bylo napsané)
Blues/ Stargazer
(RAINBOW)
Desert Song (MSG) /
Rock Bottom
Break/ Happy Hour (TTB)
Wall of Sound (TTB)
Ozzy Medley (covery)
Caffeine Racer (TTB
instrumental)
Night Games (solo
Bonnet)
All Night Long
(RAINBOW)
Since You Been Gone
(RAINBOW)
--
Welcome to America
(TTB)
Lost in Hollywood
(RAINBOW)
Komentáře
Okomentovat