ARTROCKOVÁ KRÁSA 70. LET: FRUUPP & STILL LIFE
Hudební fandovství má tisícero podob, já osobně mám rád jak zásadní a všeobecně uznávaná díla, tak i neznámý starý rock, s patinou doby vzniku, který si svépomocí najdu a vydoluju ze zaprášených stránek starých časopisů, encyklopedií, anebo mi jej doporučí stejně postižení hudební kamarádi a tvůrci některého z tisíců tématických blogů. Sám taky rád pomůžu. Má ruka šmátralka proto dnes pro zvídavé (art)rockery vylovila dvě takřka zapomenuté kapely.
FRUUPP
Mezi znalci progresivní rockové scény první poloviny sedmdesátých let mají severoirští FRUUPP kultovní pozici jedné z nejnápaditějších skupin oné doby. Jejich unikátní, kompozičně i aranžérsky až orchestrálně rozkošatělý artrock, invencí srovnatelný s GENESIS, YES, KING CRIMSON, GRYPHON, GENTLE GIANT, byl dochucen esencemi irské lidové i klasické (artificiální) hudby a ozvláštněn doteky jazzu. Latimerovsky libozvučná, táhlá kytarová sóla, rámovaná melodramatickými klávesami a smyčci, četné změny tempa, propojování songů do promyšleně gradovaných celků – to vše charakterizovalo FRUUPP. V dobových recenzích se při popisu jejich soundu nejčastěji zjevují termíny jako: bohatý, pastorální, symfonický, umělecký, bláznivý... Každé ze čtyř řadových alb mělo svůj doprovodný epický rozměr, image kapely doplňovaly v promo materiálech zámecké interiéry a zdobné, stylizované kostýmy.
Příběh kapely
Prapočátky FRUUPP sahají do prvních měsíců roku 1970, kdy kytarista a klávesák
Vince McCusker (rodák z Maghera, Co. Derry, Northern Ireland, narozen.
3.10.1949) doobrážel štace s blues-soulovou cover kapelou BLUES BY FIVE,
hrající převážně k tanci a poslechu v tamních pubech, v sestavě: Terence
"Superkey" McKee (sólová kytara), Vincent McCusker (rytmická kytara a
klávesy), Ian "The Beast" Best (baskytara), Miles "Tinhead"
McKee (bicí) a Paddy Shaw (zpěv). Vrcholem kariéry BLUES BY FIVE bylo
předskakování Catovi Stevensovi. Nadějnou vzestupnou kariéru kapely, začínající
pracovat i na vlastním materiálu, uťal nástup jejího leadera T. Mc Keea na
universitu.
Hnacím motorem dalších událostí se stal Vince McCusker, jenž sám sebe povýšil na prvního kytaristu i dvorního skladatele. Důležitým katalyzátorem dění byl i road manažér BLUES BY FIVE a budoucí „pátý člen“ FRUUPP Paul Charles. Ten odjel na půl roku na „music-business“ zkušenou do Londýna a Amsterdamu, kde navázal cenné kontakty. Mezitím McCusker založil svůj new band, v němž Ian Best pokračoval na basu, Marty "Capone"O'Connor vystřídal u bicích Milese McKeea, přecházejícího k mikrofonu.
Rozjezd přibrzdila epizoda, kdy Vince dostává lano od Paula Charlese, aby se v Londýně připojil k novému projektu známého producenta „Chase“ Chandlera (ANIMALS, JIMI HENDRIX). Odjíždí, se skupinou však prozřetelně nepřerušuje kontakty.
V téže době, koncem roku 1970, vznikl i veskrze originální název skupiny – FRUUPP. Původ názvu je opředen malou záhadou. Lehce mysteriózní legenda, pocházející od samotné kapely (rozhovor pro Melody Maker z 9. března 1974) tvrdí, že FRUUPP byla přezdívka přeludu mladé ženy, bloudící starobylým domem v němž měli zkušebnu. Prozaická verze popisuje, jak se při vánoční debatě nad nějakým reklamním dopisem nebo katalogem strhla žertovná debata u výrazu Frup, jehož si všiml basman Best. A byl to právě on, kdo přidal jedno péčko na konec, plus u doprostřed a navrhl pojmenovat se tímto novotvarem. Paradoxní je, že právě Best byl ze skupiny záhy odejit.
Osiřelý zbytek se zatím soustředil na koncertování v rodném kraji. Skupinou prošlo vícero hráčů, trvalejší stopu zanechává pouze baskytarista Trevor Davis a kytarista Rob McCullough z Belfastu. Důležitým stálým členem sestavy FRUUPP se stává mladičký, klasicky školený hráč na klávesové nástroje a hoboj Stephen Houston (nar. 13.7.1953)z ULSTER YOUTH ORCHESTRA.
Mezitím došlo ke krachu londýnské mise Vincenta McCuskera, mezi tamějšími hudebníky nenašel podporu pro svou vizi progresivní rockové kapely, a tak se počátkem roku 1971 vrací do Belfastu a opětovně ujímá vedení skupiny, nyní již působící pod názvem FRUUPP. Angažuje baskytaristu (a po brzkém odchodu Milese McKeea i frontmana) Petera Farrellyho (nar. 4.1.1949), doposud spisovatele a příležitostného hospodského muzikanta, plus drummera Martina Foye (nar. 13.5.1951)z FOSSET'S CIRCUS BANDU. Role manažéra se ujímá Paul Charles. Jako oficiální datum vzniku FRUUPP je skupinou samotnou uváděn 30.duben 1971. Zakrátko poté všichni přesídlují do Londýna.
FRUUPP debutovali 23 června 1971 v Ulster Hall v Belfastu, coby support proslulého domácího bluesrockového kytaristy Roryho Gallaghera. Rychle si získali renomé, irský hudební magazín Thursday je vyhlásil za vítěze kategorie Best New Band of The Year roku 1971!
FRUUPP koncertují jen se práší za kočárem (Fordem Transitem), ročně odehrají více jak 200 koncertů, občas dokonce po boku známých jmen jako TASTE a SKID ROW Garyho Moorea. Dřina přináší ovoce, když na základě poslechu demo pásků shlédne jejich vystoupení Robin Blanchflower, majitel labelu Dawn Records a na místě s nimi uzavírá kontrakt.
Desky
Konečně se FRUUPP dostávají k nahrávání alba. Na to, že se jednalo o novice,
byli mládenci zdravě troufalí – například tam, kde naprostá většina i
slovutných art-prog rockových skupin vystačila s mellotronem, tam Irové trvali
na nefalšované smyčcové sekci. Svou prvotinu nahrávali v červenci roku 1973 v
obytném mobilním studiu Escape, zaparkovaném v divočině v Kentu.
“Future Legends“ vychází 5.října 1973. Veškerý materiál debutu zkomponoval McCusker, na orchestrálních aranžích se významnou měrou podílel i „klasik“ Stephen Houston. O stylu a soundu prvotiny platí beze zbytku již vyřčené, oproti pozdějším třem kusům je odvázanější, s větším zastoupením zemitého rockování. Ideovým tvůrcem příběhu tuláka a kněze byl Paul Charles.
Kolem FRUUPP se začal točit malý mediální kolotoč. Obsáhlý profil, včetně osobních miniportrétů vychází 3.listopadu 1973 v Melody Makeru, další článek pak 9.března následujícího roku.
Dlouhými léty nashromážděný tvůrčí přetlak umožnil FRUUPP realizovat v krátkém sledu další dvě špičková alba: „Seven Secrets“ (nahráváno v lednu 1974 na pultech 19.dubna 1974) a „Prince of Heaven’s Eyes“ (vydáno 8.listopadu 1974), vesměs v ustálené sestavě McCusker, Farrelly, Houston, Foye.
Dvojka „Seven Secrets“ je autorsky rovnoměrně rozdělena mezi McCuskera a Houstona. Hned na první poslech si lze všimnout, že při zachování všech charakteristických atributů zvuku FRUUPP, se do popředí dostává jemně vykreslovaná zvukomalba a classical-rockové postupy. Posun se dá připsat Stephenovi Houstonovi, jenž opět zaranžoval smyčce pro doprovodné námezdní těleso pojmenované Future Legends Strings a vedené Michaelem Renniem. Dalším hostem byl David Lewis, preludující na piano v „Three Spires“. Ústředním tématem alba byla takřečená „Planetární svita“, jak ji pojmenoval Paul Charles.
„Prince of Heaven’s Eyes“, zmáknutá ve vlastní produkci, je posazena na metaforický příběh Muda Flanigana, co brázdí Irsko, hledá konec duhy a sebe sama. Lp plynule navazuje na předchozí opus, dominujícím autorem se mezitím stal Stephen Houston, jemuž patří celá první strana alba a část druhé. Skvostné romantizující melodie, patos, hravé jazzující synkopy, básnivé zpívání a místy až vtělení se do stylu GENESIS (viz „Prince Of Darkness“). Vrcholem je závěrečná vícedílná desetiminutovka „The Perfect Wish“ s krásným partem grand piana a spoustou dalších různorodých motivů.
Turné k albu se již nezúčastnil klávesák Stephen Houston, ten se koncem roku 1974 stal aktivním křesťanem, šiřitelem víry a světskou hudbu upozadil. Nahrávání posledního, čtvrtého alba „Modern Masquerades“ (vydáno v únoru 1975 v produkci Iana McDonalda z KING CRIMSON) byl přítomen jako host, stálým členem souboru se stal John Mason. Přestože byl zručný muzikant, nemohl Stephena Houstona nahradit, protože ten byl - dle slov Paula Charlese - srdcem a duší FRUUPP.
Poslední elpé „Modern Masquerades“ se i proto nese v částečně pozměněném
pojetí, připomínajícím - dominující kytarovou zpěvohrou a převládající
rozvolněnou melodikou - pozdní CAMEL po odchodu klávesáka Bardense. McCusker se
opět ujal vlády na stylem a soundem FRUUPP. Malým zpestřením se stal saxík
producenta Iana Mc Donalda. Doprovodný příběh slečny Janet dodal – jak jinak - Paul
Charles.
Následující události dostaly rychlý spád. Květnatě hrajícím souborům nástupem
punkerů odzvonilo, a tak i FRUUPP odehráli svou derniéru - v září roku 1976 v
londýnském Roundhouse.
FRUUPP nikdy nepronikli do širšího povědomí, to byla daň za přílišnou
originalitu i určitou angažovanost v dění v rodné domovině. Nic to neubírá
jejich hudbě na kvalitě a zajímavosti. Naopak. FRUUPP vřele doporučuji k
poznání všem, kteří se rádi zaposlouchávají do tvorby starých anglických
(art-classical-jazz-folk) rockových kapel přelomu šesté a sedmé dekády.
Poslouchat FRUUPP, to je něco jako obdivovat starý ručně opracovávaný nábytek,
snad trochu přezdobený, ale jedinečný a múzami umu políbený.
STILL
LIFE
Jeden z pokladů kategorie rockových zapomněnek.
O této anglické skupině a jejích členech se donedávna nic podrobnějšího
nevědělo, mlčely i slovutné archívy BBC, prohledané kdysi na mou prosbu Jackem
Allenem z československé sekce stanice. Jediné stejnojmenné album „Still Life“ z roku 1971 doznalo v
některých regionech až kultovního postavení, například u nás na gottwaldovsku
jej prostřednictvím x-tých páskových kopií znali snad všichni rockeři.
STILL LIFE hráli melodicky podmanivý a velebně mohutný varhanní
(classical-art-hard) rock, jemuž při absenci (!) elektrických kytar k síle
dopomáhali dvoje hammondy a umně proplétané i souznící hlasy sólistů s
harmonicky rozkošatělými backgroundy. Co skladba, to svébytný originál. Trochu
lopaticky popíšu skladby. Na úvod „People in Black“ s tklivou předehrou flétny,
k níž se postupně přidávají dvojhlasy a hammondky, aby společně ovládli
strhující finále. Velebně pastorální „Don’t Go“ vrcholí „gospelovým soubojem“
předzpěváka a sboru. Splétaně vrstvené zpěvohry se zmocňují i úderného
ústředního motivu „October Witches“. Akustické kytarové předivo a hensleyovská
barva vokálu evokují v „Love Song No.6“ rané Uriáše. Závěrečný vyšponovaný part
se opět odehrává v podobě souboje varhan a hlasivek. Zpočátku rytmicky bohatě
členěná „Dreams“ končí opakovanými nájezdy sborů do klávesového motivu.
Závěrečná „Time“ stvrzuje, že hardrock (vpletený do classical+art rocku) lze
hrát i bez kytary.
Jako pomůcku pro základní představu soundu STILL LIFE většinou uvádím pomyslnou
spojnici QUATERMASS – URIAH HEEP – SPOOKY TOOTH. Tolik k muzice, pár slov
ke kapele.
Co vím, povím ...
Baskytarista Graham Amos a vokalista Martin Cure nastartovali svou profi
hudební dráhu v roce 1963 v Coventry, ve skupině THE SABRES. V 65‘ pak
zformovali THE PEEPS, jejímiž dalšími členy byli Roy Albrighton (kytara) a Paul
Wilkinson (bubny). THE PEEPS nahráli v letech 1966-68 pro Philips pět SP. V
roce 1969 se přejmenovávají na RAINBOWS. S nově příchozím klávesákem Terry
Howellsem (ex RAY KING SOUL BAND) byly nahrány dva singly pro CBS („Rainbows“ /
„Nobody But You“, CBS 3995, 1969; „New Day Dawning“ / „Days And Nights“, CBS
4568, 1969). RAINBOWS v té době získali angažmá a místní proslulost v Hamburku
a Brémách, kde již hráli bez kytaristy, a repertoár z části tvořily skladby
vydané později na albu „Still Life“. Roy Albrighton se rozhodl v Německu
zůstat, později založil poměrně známou skupinu NEKTAR. Po návratu do Anglie
odchází od RAINBOWS i bubeník Gordon Reed.
Zbylí tři muzikanti - Amos, Cure, Howells - opět mění název, z RAINBOWS se
stávají STILL LIFE a podepisují s firmou Vertigo smlouvu na 6 alb! Trio
usilovně pracuje na novém materiálu. Stále však chybí bubeník. Pouhý týden před
první nahrávací session přichází do skupiny zkušený námezdník Alan Savage. Podle
údajů jeho samotného bylo album realizováno v londýnských Sound Recording
Studios, blízko mramorového oblouku, od 1. do 26. října 1970, kdy byl závěrečný
mix. Desku produkoval Stephen Shane, jenž dnes z Los Angeles, kde žije, přidává
k dobru perličku o nahrávání hammondů a basy, jejichž až obří objemný sound byl
získám ojedinělým mícháním zvuku nástrojů z mixu a reproduktorů! Podle Martina
Curea neexistují žádné nevydané tracky STILL LIFE, ani live záznam.
Kapela dlouho pohromadě nevydržela. Důvody zatím neznáme. Po rozpadu STILL LIFE zůstal u muziky pouze zpěvák Martin Cure a drummer Alan Savage. V roce 1971 se Cure stal členem skupiny CUPID‘S INSPIRATION. Z ní se v roce 1979 vyloupla kapela CHEVY, patřící do ranku NWOBHM, jež začátkem osmdesátých let vydala album „The Taker“ (1980) a tři singly. Mimo jiné CHEVY koncertovali s HAWKWIND a spolupracovali s Gary Mooreem na BBC záznamu Live Radio Concert. V roce 1983 zakládá jádro CHEVY (Cure, Poole, Shanahan, Walwyn, Duggan), plus klávesák Bob Jackson (ex INDIAN SUMMER, BADFINGER) skupinu RED ON RED. Po neúspěchu (žádný kontrakt) zakládá M. Cure grupu THE ROGUES, se kterou s přestávkami vystupuje dodnes, vedle příležitostně obnovovaných CUPID‘S INSPIRATION. Alan Savage žije v Northamptonu, jeho hudební C.V. je bohaté a zahrnuje mj. i Claptona, Mercuryho, Mc Cartneye!
Martin Cure 2.6.2003 mailem oznamuje přátelům: „Graham Amos (basák RAINBOWS/STILL LIFE) zemřel náhle minulý týden. Jeho pohřeb je v Cambridge Crematory v 10:30, 4. června, 2003". T. Howells údajně přesídlil do Švýcarska a muzicírování se zřejmě nevěnuje.
Bonus pro internetové hledače: pracně nalezené (bohužel již neexistující) italské fandovské stránky (http://still-life.34x.com) obsahovaly vše, co se podařilo ohledně skupiny shromáždit do doby, než nastoupil polský fanda Piotr, který našel a kontaktoval dva členy týmu STILL LIFE a jejich příběh detailně zpracoval na svých internetových stránkách: http://pearlsofrock.republika.pl/stilllifeE.html. Obě www se tak staly mým základním informačním zdrojem.
Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 1/2008)
P.S. Dopis Jacka Allena z BBC
P.S. 2020
Komentáře
Okomentovat