1964: ZPÍVALO SE DO REPRÁKŮ A BOJOVALO O DECIBELY (A NĚKDY ŠLO I O ŽIVOT)
V socialistickém Československu bylo ledasco všelijak, ba i naopak. V populárně naučném technickém magazínu T-64 vycházely vedle poličkových návodů pro novomanžele inzeráty na vysokozdvižné vozíky, lepší zboží padalo pod pult a rudé noviny nechávaly černou stopu i mezi půlkami.
Není
divu, že v honičce za bigbítovými decibely se v nouzi nejvyšší občas zpívalo
namísto do mikrofonů do reproduktorů, a teenagerské bigbítové kapely první vlny
rabovaly, aby měly na co hrát, radiopřijímače i peněženky svých rodičů. Mladým
vždy šlo o život po svém, tehdy ale někdy o život doslova.
NA CIHLY I
ELEKTROMALTU VZPOMÍNÁ FRANTA PEŘINA
Bohužel již zesnulý Franta Peřina, jeden
z prvních zlínských bigbíťáků a současně také konstruktér zesilovačů pro
kapely, sběratel radiotechniky, zakladatel Historického radioklubu, na svých
stránkách NostalgyRadio k tomuto období napsal: „Velice rušné bylo období
stavby amatérských zesilovačů pro muzikanty. Na sklonku 50. a počátkem 60. let
XX. století dodávala Tesla v NF technice (kromě ústředen) jenom
zesilovače typu KZ8 až KZ50, ale ty mohly vlastnit pouze socialistické
organizace, obyčejný občan v žádném případě. A požadavky na elektronizaci
amatérských kapel sílily. Není pak divu, že každý, kdo uměl vzít do ruky
páječku a slepit pár odporů, kondíků a lamp do aspoň trochu fungující sestavy,
se pro muzikanty náhle stal žádaným odborníkem. A tak jsem také,
podle svých schopností, lepil všelijaké zesilovače, mnohdy roztodivného zvuku i
vzezření. S obdivným úžasem jsme pohlíželi na "ohromné" lampy jako
EL51 nebo aspoň čtyři-šest-pět-čtyřky, kuchali vyhozená rádia (panebože, kolik
jich tehdy padlo za oběť tomuto muzikálně elektronickému amatérství!!!),
sklízeli kopance od nabitých elektrolytů a křísili zesilovače polité
kapelníkovým pivem... Na placky AZK 201 a 401, které se objevily v roce 1961,
jsme zírali jako na zázrak z jiného světa. Ovšem do příchodu Echolan,
dederonských Regentů nebo tesláckých Muziků ještě scházelo drahně let.“
AZK 101
„Zesilovač
AZK 101 (1960-66, národní podniky Tesla Valašské Meziříčí a Tesla Vráble) byl
používán také jako součást kytarového komba, které dodávalo družstvo STEZ.
Kombo byl kufr s jedním reproduktorem Tesla o průměru 280 mm; kufr neměl zadní
stěnu (ne tedy bassreflex) a zesilovač byl vevnitř kufru přichycen dvěma
koženými řemínky, takže bylo možné jej vyjmout a používat samostatně. V 60.
letech XX. století byl výrobce STEZ jediná "firma", která dodávala na
socialistický trh výrobky pro pódiové využití. Např. mikrofonní stojany STEZ s
kloubem, tzv. "šibenice" byly mezi muzikanty velice oblíbené, protože
byly stabilní a dobře skladné kvůli šroubovacím trojnožkám,“ přiblížil F.P.
Šlo
o pětistupňový 5 + 1 elektronkový nízkofrekvenční zesilovač se vstupy pro různé
typy gramofonových přenosek, mikrofon a dva linkové vstupy, tehdy označované
jako vstup pro rozhlasový přijímač anebo magnetofon. Výstupní výkon 10 W se
může někomu zdát směšný, při tehdejší vysoké citlivosti reproduktorů ale
kupodivu postačoval na malý kulturák.
CIHLA
Pomyslnou
zlatou cihlou byl pro mnohé kapely zesilovač Tesla AZK 201, zvaný cihla anebo
placka, vyráběný v letech 1960 až 1967. F.P.: „O tomto nástupci ,Kázetek’
platí z hlediska použití pro kapely totéž, jako u „KZ 50“ nebo „KZ 25“:
konstrukcí výstupu byl určen pro místní rozhlas.
Výstupní
výkon ,pouhých’ 20 Wattů. Nicméně do obliby mnoha kapel se vyšvihnul nejen svým
– na tehdejší dobu avantgardním – designem, ale především proto, že mohl
současně zesilovat dva nezávislé vstupy: dva mikrofony nebo mikrofon a kytaru
nebo dvě kytary. Pro každý vstup bylo možné v poměrně velkém rozmezí
nezávisle nastavit tónový průběh (basy – výšky). Bohužel – do reprobeden jsme i
zde museli montovat přizpůsobovací trafa. Souběžně se vyráběl typ AZK 401
s výkonem 40 Wattů, shodný design.“
AZK
201/401 skrývaly uvnitř 7 + 2 elektronky, vstupy byly podobně koncipované jako
AZK 101, jen variabilnější v nastavení, výkon dvojnásobný/čtyřnásobný,
čili dobré tři či tři+tři decibely navíc v hlasitostiJ
–
Jen
zdůrazněme: nic víc nebylo v roce 1964 pro bigbíťáky ani amatérské slavíky
oficiálně k dispozici! Kdyby se někomu stýskalo…
KDYŽ JANEK
TRÁVNÍČEK PROBÍJEL NEJENOM BIGBÍTEM…
Že
nešlo sehnat mikrofon? Pro mladého elektro učně a bigbíta žádný problém. Proč
nezpívat do reproduktoru? Chtělo by se napsat: mikrofon je pro baby, chlap
zpívá do repráku.
Předejme
slovo Jankovi Trávníčkovi, dalšímu pamětníkovi počátků zlínského bigbítu, tentokrát
mj. v roli technického inovátora a vyděržaj-pioněra.
OD SHADOWS K
BEATLES
„Na přelomu padesátých let jsme, jako žáci základní devítileté školy, začali s
mým, o rok starším kamarádem Jirkou Chrastinou poslouchat stanici Radio Luxembourg.
Hrála západní hity od Presleyho a dalších, nejvíc ale Cliff Richarda,
doprovázeného skupinou Shadows se zvukově nádhernými kytarami. Oba naši otcové
vlastnili předválečné "španělky", ty jsme jim znárodnili a za pomoci
celonočního poslouchání rádia písničky kopírovali a zkoušeli zahrát. Náš školní
repertoár doplňovaly skladby Suchého a Šlitra ze Semaforu, byť byl orchestr Ferdinanda
Havlíka spíše dixieland s minimem kytar.“
LOVE ME DO
„Bigbítová "bomba" explodovala ve Zlíně poněkud opožděně až v roce
1964 a způsobil ji první singl Love Me Do a pár dalších od Beatles. Ihned jsme
pochopili (a s námi půlka města), že tohle je to pravé a naše! S údivem jsme
poslouchali vokály, šlapající rytmiku, syrové kytary a například taky výraznou
baskytaru, kterou jsme v přesile kontrabasů slyšeli poprvé.
Ve snaze znít a vypadat jako hoši z Liverpoolu nastala šílená sháňka po
elektrofonických nástrojích. Ze začátku pomohly externí snímače a vstupy na
gramofon v každém tehdejším modernějším rádiu. Jenže takovou
"aparaturou" se dal stěží ozvučit středně velký obývací pokoj.“
NA CO HRÁT?
„Národní podnik Hudební nástroje měl v té době na skladě svých prodejen pár
španělek a zbytek tvořily žesťové nástroje, kterých byly plné obchody.
Elektrické kytary se už sice vyráběly od začátku šedesátých let, jenže byly
naprosto nedostatkovým zbožím.
Přesto se nám během toho kouzelného roku podařilo sehnat s obrovskými problémy
aparaturu a nástroje a založili jsme big beat Ozvěny. Co se zesílení týče,
vypomohli radioamatéři a elektrotechničtí nadšenci, kteří byli schopni přes noc
postavit silnější zesilovač než onen 1 x 2 watty v rádiu. Už vzhledem se
jednalo o neuvěřitelné výtvory, tvořené uzmutým hliníkovým šasi, klubkem volně
visících propojovacích drátů, i neizolovaných, a mezi nimi žhnoucí elektronky.
S designem „ladila“ i poruchovost. Říkali jsme jim „kočkofony“. Servisní
zásahy přímo na jevišti se nejčastěji prováděly údery pěstí.
Nic z toho ale naši generaci nemohlo zastavit. V každém okrese
se vyrojily desítky, možná stovky amatérských kapel. Při procházce Zlínem bylo
slyšet big beat všude, ze sklepních a garážových zkušeben, kulturáků i bytů.“
NĚKDY ŠLO I
O ŽIVOT
„Jedním z největších problémů bylo sehnat jakýkoliv mikrofon na zpěv. Proto
jsme začali zpívat namísto do mikrofonu do malých reproduktorů. Až později se
nám podařilo, prostřednictvím kamaráda z místního rozhlasu, sehnat dva
vyřazené předválečné páskové mikrofony. Přidám vzpomínku ze své knihy
Zlatokopové z Pragokoncertu: Zpívám s kytarou
zavěšenou na krku. Nehrajíce na ni, mám jednu ruku volně položenou na
strunách. Druhou si chci upravit mikrofon na stojanu přede mnou. Hmátnu, a
okamžitě mi dochází, že je zle, křeč v celém těle, myslí mi prostupuje
nesnesitelné bzučení, osvětlený sál přede mnou zatemňuje a zároveň vzdaluje,
jako v odjíždějícím vlaku. Blesklo mi hlavou, že jde o život, jenže tělo odmítalo
jakýkoliv pohyb. Čas se zastavil s pocitem věčnosti, když tu náhle křeč
povolila a já stojím zase na jevišti. Brnící ruce mi visí podél těla,
z metru na mě kouká doprovodný kytarista s kabelem vyrvaným z mé
kytary: „Vole, byl v tom asi proud," utrousí a zašklebí se. Zkrátka, všiml
si, že najednou nezpívám a jenom křečovitě svírám mikrofon...“
DĚDICTVÍ ROKU 1964
„V závěru šedesátých let si i bolševik uvědomil, že muzikanti hladoví po
nástrojích a aparatuře mohou být pro skomírající národní hospodářství nemalým
přínosem. Vzali tedy big-beat na milost a v obchodech se začalo toto potřebné
zboží konečně objevovat. Bylo samozřejmě z provenience socialistického bloku a
bohužel většinou nemohlo nahradit západní výrobky. Přesto se mnou hrál
doprovodný kytarista na československou kytaru Futurama III, model, na který
hrál také George Harrison nebo Jimmy Page. Navíc začaly v časopise Amatérské
rádio vycházet návody na postavení výkonné aparatury a náš bubeník vyrobil
sestavu Mistral, doplněnou výše zmíněnou Echolanou. Na toto hobby zařízení jsme
hráli několik let, než se nám podařilo získat angažmá za železnou oponou a
mohli si konečně pořídit pořádné nástroje a ozvučení.
Dnes mám doma na stěně zavěšeného Fendera Stratocastera, pro radost jsem s kamarády nahrál, smíchal a zmasteroval v obýváku dvě cédéčka. Jiný svět. Přesto nezapomínám na dobu, kdy se současná hudba zrodila. Při jakémkoliv setkání starých muzikantů se začne dřív nebo později vzpomínat na slavný rok 1964, kdy to všechno pro nás začalo a zatím, zaplať pánbůh, nepřestalo.“
NESMRTELNÝ DRÁŤÁK
Rozhlas
po drátě si pamatuju docela dobře. V naší rodině nahrazoval rádio, a mámě
vydržel kuchyňský poslech stanice Praha z dráťáku až do ukončení provozu
někdy v devadesátých letech. A já si z dětství vybavuju, jak jsem si po
celoroční každo-školně-denní otravné znělce rozcvičky a únavném monologu o stavu
vody na českých tocích připadal u prázdninového babiččina rádia jako
v Jiříkově vidění…
VÝJEB VLASTŇÁK
Rozhlas
po drátě byl vůbec zajímavým dobovým fenoménem. Šlo v podstatě o produkt
studené války, protože byl nerušitelný a centrálně nezničitelný, podobně jako
dnešní internet. Tuzemské vysílání zahájilo v roce 1953. Kam vedl drát,
tam otočením knoflíku zahrál, i kdyby se v éteru čerti ženili. A tady
soudruzi z SSSR udělali chybu. V osmašedesátém se jim vymstila. Při
srpnové invazi sice Rusáci obsadili všechny vysílače, dráťák ale jaksi nemohli,
a tak jsme i doma v baťovském půldomku patřili mezi sousedy k neinformovanějším.
V reálu se jedinými okupanty, s nimiž vyjebal dráťák, stali tedy sami
RusovéJ
DVA DRÁTY, VÍC
NETŘEBA
Technicky
šlo o triviální systém dvou drátů, napájených – kvůli nízkému proudovému
zatížení a tedy i malým úbytkům signálu po cestě – zesilovači se stovoltovým
výstupem. Následoval domovní převod na bezpečných 30 V, zásuvka
s protizkratovým odporem a dřevěná kisna s reproduktorem a přepínačem
hlasitosti. Díky slušné velikosti ozvučnice a tuhosti starý dobrý dřevěný
dráťák docela hrál, rozhodně lépe jak pozdější plastové verze, nedej bože umělohmotné
kelímky u počítačů dnešních teenagerů. Pokrok holt nezastavíš…
–
Systém
stovoltových rozvodů reproduktorových signálů ovšem nezhynul s dráťákem,
s úspěchem se nadále využívá při ozvučovací stadionů, hal, nákupců,
nádraží…
Zkrátka,
dráťák je nesmrtelný!
60
let staré audio, vypadající moderněji než jakákoliv současná produkce. Že
nemožné? Tak se podívejte na pár skvostných výtvorů designera Dietera Ramse,
realizovaných firmou Braun v padesátých šedesátých letech.
Dnes
šestaosmdesátiletý Dieter Rams přetavil před více jak 60 lety svou vizi, jež by
se dala parafrázovat jako „méně je více“, v uhrančivé běloskvoucí se
tvarosloví. Dominující funkcionalita a bílá barva, základní geometrické tvary,
přímé linie, tenké linky, absence ozdob – podívejte se sami. Firma Braun dodala
špičkové technologie a tak vznikly průmyslové výrobky, ceněné jako umělecká
díla, stačí se podívat na aukční servery. Všeobecně se ví, že oceňovaný design
Apple je přímo odvozen od Dieterových skvostů z přelomu padesátých a
šedesátých let, stačí porovnat Braun T3 z roku 1958 a o půlstoletí mladší
Apple iPod.
Jeden
obrázek za tisíc slov, kochejte se…
Komentáře
Okomentovat