1964: BRENDA LEE Poslední velký rok Malé Miss Dynamit

Co dokázal Jimmy Page s kytarou na jedničce Zeppelinů, to o dekádu dříve zmákla svými hlasivkami náctiletá Brenda Lee. Drobná dívenka s naplno puštěnou motorovou pilou hlasivek byla před šedesáti lety největším zjevením na do té doby monopolně mužské rokenrolové scéně.

ŠIKULA OD DĚTSTVÍ

Brenda Lee se narodila 11. prosince 1944 v chudé, ale hudebně založené rodině. Středobodem světa malé Brendy se tak stalo stolní rádio, které se prostě nevypínalo. Od dvou let zapískala jakoukoliv zaslechnutou melodii, v šesti vyhrála školní pěveckou soutěž, v sedmi se její hlas poprvé šířil prostřednictvím rozhlasových vln. Když v deseti hostovala v show countrymana Reda Foleye, ten zapomněl odejít z pódia, „Stál jsem tam s otevřenými ústy a skelným pohledem v očích,“ vzpomínal.

V polovině roku 1956 jí Decca nabídla smlouvu. Premiérovou nahrávkou se stala Jambalaya, při níž před nedávnem spadla Foleyova brada. Následovaly dvě vánoční a Dynamite, díky níž a výšce 145 centimetrů získala Breneda Lee svou přezdívku.

Netrvalo dlouho, a v peckách napsaných na míru, její kariéra explodovala: Sweet Nothin’s, I Want To Be Wanted, All Alone Am I, That’s All You Gotta Do, Emotions, You Can Depend On Me, Dum Dum a další a další hity kategorie US TOP 10.

Nejpamátnějšími skladbami Brendy Lee se staly I’m Sorry ročníku 1960 a o dva roky starší Rockin Around The Christmas Tree. První stanula na vrcholu amerického žebříčku, druhou uslyšíte nastokrát každé vánoce: „Nahrávali jsme ji v červenci roku 1958, a aby mě dostal do správné nálady, nechal Owen [Bradley] ve studiu postavit nazdobený osmimetrový vánoční strom.“

Pro úplnost, po světě se toulá na 200 milionů desek Made In Brenda Lee, je členkou Síní slávy: countryové, rockandrollové a rockabilly.

Co se týče stylu a zpěvu Brendy Lee, to podstatné shrnul Jaromír Tůma v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby: „Významná zpěvačka klasického období R&B, která svým ostrým frázováním, lomem slabik, vzlyky a dalšími interpretačními prostředky výrazně pozměnila starší pěvecký ideál. Její vliv lze sledovat i v současných projevech rockových a countryových zpěvaček. I později zůstala aktivní. […] Vcelku však ztratila kontakt s mladou scénou a svými nahrávkami se posunula do kategorie country a stylu easy listening.“

Pod Sweet Nothin’s a I’m Sorry je podepsán jako autor hudby Ronnie Self, původně zpěvák rockabilly. Brenda Lee měla později úspěch i s jeho dalšími skladbami, tesknivou Everybody Loves Me But You (1962, # 6 US) i rozvernou Sweet Impossible You (1963, # 28 UK), B-stranou SP The Grass Is Greener z alba My Request, na které se dnes podíváme trochu podrobněji.

 

1964: BY REQUEST & JIMMY PAGE

Brenda Lee je nepochybně součástí rockové historie, ale … Když ve čtyřiašedesátém sedmnáctiletá Yvonne Přenosilová s Olympicem za zády vystřelila směrem k tuzemským teenagerům pomalý foxtrot (jak stálo na etiketě) Roň slzy, málokdo z „twistujících“ mladých tušil, že původní interpretka světového hitu I’ Sorry (1960), v době vzniku patnáctiletá Brenda Lee, se „dnes“ tupíruje a maluje pomalu jako jejich máma, a že nové album By Request by nejspíš odzívli.

V pořadí desátá velká deska je na „starou/mladou“ Brendu Lee nezvykle vláčná a zaoblená, znamenala oproti expresivním začátkům slyšitelný posun v cílení i zpěvu samotném. Teenageři z padesátého osmého založili rodiny a tlumeně puštěné By Request nerušilo spánek mimin v kočárcích ani snění mamin u bedny o tom, jak bylo a už nebude. Možná je Brenda Lee stvořila pro sebe samu, neboť od roku 1963 byla provdána za Ronnieho Shackletta. Z nezbedné ďáblice s odjištěným granátem v hlase, žena v domácnosti s trvalou, vlnící se u plotny v modrém sametu. Ne tak úplně…

–

Filmová More (Theme From „Monto Cane“) předznamenává náladu i pojetí By Request. Skladbu složili v roce 1962 Riz a Nino Ortolaniové pro italský mozaikový dokument Mondo Cane. Text a jeho adaptace Normana Newella do angličtiny vznikly až dodatečně. Skladbu převzali mnozí v čele s Frankem Sinatrou, Duke Ellingtonem, Nat ’King’ Coleem, Royem Orbisonem…

U pohyblivých obrázků zůstaneme. Brendina verze známé oskarové filmové melodie Henryho Manciniho The Days Of Wine And Roses ze stejnojmenného filmu z roku 1962, oceněné mimo to i třemi gramofonky, se drží nálady originálu.

Easy listening swingowka Danke Schoen Berta Kaempferta byla v původním provedení z roku 1959 instrumentálkou, pod názvem Candlelight Cafe ji v roce 1963 nazpíval Wayne Newton. Nakonec se vžil název Danke Schoen. Coby Toulavou ji u nás v pětašedesátém nazpíval Milan Chladil, což jen ilustruje, v jakých vodách Brenda proplouvala v polovině šedesátek.

Také dojemně milostná Tammy má filmový původ. V roce 1957 ji v Tammy And The Bachelor zazpívala Debbie Reynolds. Její verze se půl roku toulala Top 40 a rovněž byla nominována na Oskara.

Z roku 1952 pochází Why Don't You Believe Me, jednička v Billboard Charts v podání Joni James.

Letitou písní je také I Love You Because, zkomponovaná a nahraná Leonem Paynem v roce 1949. Patřila k prvním nahrávkám Elvise, nejznámější je provedení Jima Reevese ze stejného roku jako Brendino.

Skladbu Alexe Zanetise, As Usual, vynesla Brenda Lee ještě před vánoci třiašedesátého až na dvanáctou příčku žebříčku Billboardu a páté anglického.

Blue Velvet netřeba podrobně představovat. Od roku 1950 a prvního provedení Tonyho Bennetta navždy klasika.

Život do sladkobolu vnesla juchajda My Whole World Is Falling Down, neboli Zejtra už ti sbohem dám Yvonne Přenosilové a Karla Gotta. V třiašedesátém singlová čtyřiadvacítka ve Státech.

A cenu za nejstarší vykopávku nezískává ani I Wonder, pocházející ještě z válečných zásob. Mezi prvními se jí v roce 1945 ujal a proslavil Louis Armstrong, číslo 3 Juke Box Race Records.

Od roku 1929 je (I’m) Confessin’ (That I Love You) oblíbeným jazzovým standardem, šířeným v desítkách vydaných verzí.

Album končí posledním úspěchem Brendy Lee v US TOP 20, skladbou The Grass Is Greener, jež ale v sousedství slovutných evergreenů trochu zaniká.

Namísto řezavého soundu pouličních tančíren uhlazený Hollywood. I zkrocená a rozněžnělá Brenda zní skvěle.

–

Přesto existují nahrávky ze čtyřiašedesátého, které nejenže navazují na první úderky Brendy, ale jdou takříkajíc s bigbítovou dobou, už jen proto, že na nich hraje Jimmy Page na kytaru! Stará dobrá Anglie jakoby vracela svůj dluh pionýrům rokenrolu, a tak když Brenda při své „královské“ návštěvě Londýna – kdy ji nejenže vítala celostránková titulka Welcome To Britain  Brenda Lee, ale byla dokonce představena v londýnském divadle Palladium jejímu veličenstvu, královně Alžbětě II. – hledala soudobý zvuk, nabídnul se producent Mickie Most se skladbou Is It True na áčko plánovaného singlu. Na druhou si Brenda vybrala What’d I Say z Raye Charlese, tu  pro USA měla z rozhodnutí firmy nahradit ne tak provokující Just Behind The Rainbow.

Nahrávalo se 17. srpna 1964 ve studiích Decca 2 v severním Londýně. Ještě ten den bylo hotovo, a Brenda mohla bezprostředně absolvovat sérii jedenácti promo vystoupení v rádiích. It’s True vstoupila do britské hitparády v září.

Z pohledu rockerů je velmi zajímavá již deklarovaná účast Jimmyho Page na nahrávkách. Brenda i Most chtěli co nejvíce anglický zvuk a Jimmy byl vyhledávaným studiovým hráčem, taktéž s pověstí zázračného dítěte. Zúčastněné trochu vystrašilo, když se Brenda nedostavila na domluvenou hodinu. Příčinou bylo porouchané auto. Všichni měli za to, že nestihne nastudovat a nacvičit nově napsanou písničku. Když ale z čisté vody suverénně střihla Is It True a všichni jen zírali, prozradila přítomnému novináři z NME, že se jí písnička zpívala „sama“, „Jako bych ji znala celý život.“

Takže zde máme dvě Brendy Lee model 1964: kolečko v soukolí velkého byznysu, kdy o dramaturgii rozhodují vyšší zájmy a představy amerických šéfů vydavatelství, a Brendu, co řádí s Anglány ve studiu jako zamlada. Jak známo, nakonec vyhrála velikost zámořského trhu. Přesto si umím živě představit její bigbítový restart namísto přesunu k country a easy listening, což ostatně její světovou kariéru stejně nezachránily.

–

Naposledy, možná i díky velké slávě spojené s její britskou návštěvou a potřetí za sebou, vyhrála Brenda Lee anketu anglického NME v kategorii World Female Singer, nepochybně však už ne díky hlasům teenagerů. Tou dobou ostatně neměla ani v domovské Americe v popředí hitparád žádný singl a bigbítové session nemělo bohužel následníka, upadlo v zapomnění. Živoucí legendou však Little Miss Dynamite zůstává do dnešních dnů.

 

OHLÉDNUTÍ

V roce 2017 pohovořila Brenda Lee s Kenem Mortonem z webového music portálu Highwire Daze. Mimo jiné zaznělo:

Co jste si myslela ve svých patnácti o I’m Sorry? 
Všichni jsme věděli, že je zvláštní. Byla to krátká barová píseň. Prodloužili jsme ji vloženou recitací.

Decca zprvu odmítala píseň vydat z obavy, že 15letá dívka nemůže být dostatečně vyzrálá, aby zpívala o neopětované lásce.
Dokonce nechtěli abych ji nahrála. Stejně jsme to nakonec udělali, stačil k tomu jeden zkušební nátisk a šlo se naostro. Toť vše.

Jak jste vnímala rozhodnutí firmy? 
No, opravdu jsem nevěděla, co si myslet, protože skvělé písně jsou prostě skvělé písně, proč je nenahrát. Takže jsem nějak nepřemýšlela o tom, že veřejnost může vnímat naše rozhodnutí jako špatné, a nazpívala jsem podle sebe výtečnou věc, nic víc.

Jaké to bylo v roce 1962 v Západním Německu po boku Beatles, udržovali jste s nimi v průběhu let kontakt?
Bylo pro mě neskutečné stát v zákulisí a slyšet písně, jaké jsem nikdy předtím neslyšela, jak procházejí mojí myslí, a já se ptám, odkud pocházejí ty skladby? Jsou tak skvělé. „Píšeme si je sami,“ odvětili. Dokonce mi dali nějakou demo nahrávku, kterou jsem chtěla předvést lidem z mé firmy. Časem jsem některé jejich písničky nahrála sama.

Pojďme do roku 1964. Vystupovala jste před královnou Alžbětou a setkala se s ní. Jaký to byl zážitek? 
Nadreálný. Neskutečný. Nemohu se vynadívat na fotky královny, mě a Leny Horne. Ach, můj bože – opravdu se to stalo.

Co jste si osobně myslela, když vás poprvé poprvé nazvali Little Miss Dynamite? 
Tu přezdívku mi dali v Anglii při prvním tour. Lidé mě viděli skákat, křičet a zpívat na jevišti, a tak mě prostě jednou někdo nazval Little Miss Dynamite, a už mi to zůstalo. 

Pokud byste ve stroji času navštívila 15letou Brendu Lee, byla by pro ni nějaká rada ohledně hudebního průmyslu, který tehdy neznala? 
Víte, měla jsem kolem sebe od samého dobré lidi, kteří mě nikdy neklamali. Nevnímali mě jako produkt, ale jako člověka. Věděla jsem, co chci a co můžu očekávat, akorát jsem netušila, že muzika a zpěv mě budou doprovázet celým mým životem. Žádného svého tehdejšího rozhodnutí nelituji.

 

YVONNE BRENDA PŘENOSILOVÁ

Na otázku „Která z vašich písní byla ta první, která vás proslavila?“ odpověděla:

„Roň slzy, dodnes asi má nejúspěšnější. To bylo ještě s  Olympicem. A patří k  tomu úsměvná historka. Karel Mareš, který mě slyšel ve filmu Konkurs zpívat Malagueňu, mi napsal píseň španělského typu Espado, jiná zpěvačka měla zpívat Roň slzy, tenkrát ještě v angličtině. A my jsme se spolu domluvily, že si písničky vyměníme. O pana Mareše se pokoušel infarkt. Ale náhoda „je blbec“ – byla to pecka, šťastný start mé pěvecké kariéry. V  originále ji zpívala Brenda Lee, od té doby má můj velký obdiv dodnes. Neznám její písničku, která by se mi nelíbila, všechny jsou skvělé. A potom přišel srpen roku 1968.“

–

Yvonne Přenosilová mimo Roň slzy (I’M Sorry) nazpívala v letech 1964-66 následující hity Brendy Lee: That's All You Gotta Do, My Colouring Book, He's So Heavenly, a česky v duetu s Karlem Gottem Zejtra už ti sbohem dám (My Whole World Is Falling Down)