rock+

Nejenom dějinnými událostmi je formováno naše hudební povědomí. A tak v každém ročníku Historické studny věnujeme jeden díl osudům a dílům několika z tisíců zapomenutých interpretů. Rok 1971 patří k rockově nejvýznamnějším. Progresivní kapely se na nových albech zbavovaly posledních sixties záchvěvů, nový sound zcela ovládl art/hard rock. Kdo jen chvíli zaváhal, zněl najednou předpotopně, zastarale. ROZINKOVÁ VŮNĚ SVOBODY Středoškolské prázdniny v první polovině sedmdesátých let mám spojené s poznáváním všeho možného. Co se týče muziky, opět jsem nedočkavě čekal na nové nahrávky u stánků na pláži vranovské přehrady i na rozhlasové úlovky na mém novém tranďáku Sokol 4 se zdvojeným krátkovlnným rozsahem a ladící lupou. O prázdninách byl čas celé dny hrát kličkovanou s rušičkami a lovit hudební pořady Svobodky, Hlasu Ameriky, BBC, luštit a bavit se šifrovanými vzkazy Roziny Jadrné, přepisovat nedělní proslovy Jacka Allena (Karla Janovického), pilovat slovenštinu při poslechu pořadů L’uda

PŘEMÝŠLIVÍ DĚLNÍCI HARDROCKU BLACK SABBATH Sabotage (Super Deluxe) BMG                43:39/70:03/29:51/7:26 Hard Rock        Velká Británie   Šesté album BLACK SABBATH z července 1975 plynule navazuje na studiově propracovanou „Sabbath Bloody Sabbath“. „Sabotage“ sice nemá jeho kompoziční sílu ani novátorský pel, je však skvělým queenovským dnem po noci. Úvodní hřmoťárny, „Holy In The Sky“ a „Symptom Of The Universe“ patří do sabatí klenotnice. Desetiminutovou „Megalomania“ zdobí především přiškrabávaný Iommiho riff i kosmická mezihra. Pokus o komplikovanější „prog“ strukturu zůstal tak trochu napůl cesty, kapela přitom ve skladbě obětovala několik slibných motivů i aranžérských nápadů, chybí jen pověstná třešinka na dortu. I tak ale klobouk dolů před birminghamskou dělnickou třídou! Druhou stranu alba otevírá grandiózní „Thrill Of It All“, evokující úvodním motivem „Pátou“, ano, onu „Pátou“, někteří sluchaři pak registrují, že jde o přesmyčku riffu „Holy In The Sky“. „Supertzar“ nás

BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.   Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý tenor Bra

"Patřili jsme k sobě srdcem i duší."   Meat Loaf Vdechnout duši třetímu nejprodávanějším albu všech dob a odejít bezmála v ústraní? Ano, i to se může v dnešní informačně přepálené době stát. Skladatel, textař, producent, divadelní dramatik, největší rockový symfonik, Richard Wagner rock’n’rollu, otec Pekelného netopýra i brácha Masáka Loafa … tím vším profesně Jim Steinman byl. Když se devatenáctého dubna na jeho facebookové stránce objevil smutný vzkaz, informující o Jimově odchodu na věčnost, zaregistrovaly v našich končinách událost stroze jen osvícené kulturní rubriky několika deníků. Mohykán Jim Steinman si zaslouží více.   „Nikdy jsem nechtěl hudbě obětovat život. Nemyslel jsem si, že jsem dost dobrý hudebník.“   Jim Steinman se narodil 1. listopadu 1947 na Long Islandu v židovské rodině učitelky a středostavovského podnikatele. Od mládí projevoval umělecké sklony, jeho středoškolská esej „Tři největší americké vynálezy“ uspěla v jednom soutěžním kole deníku Newsday. Ba

Progresivní přístup k tvorbě byl v jedenasedmdesátém vlastní každé kapele, tvrďáky nevyjímaje. Ovšem i experimentování má svá pravidla, nemá-li sklouznout k samoúčelnosti. U nastupující generace hardrockových velikánů byli nejodvážnější LED ZEPPELIN, jejichž bezmála folková trojka zaskočila fanoušky i konkurenty. URIAH HEEP na své pouti za svatým grálem pro změnu vyzkoušeli spojení s orchestrem. A co zbývající dvojice z velké hardrockové čtyřky, BLACK SABBATH a DEEP PURPLE? O nich si přečtete právě teď v prvním letním čísle Sparku. – Obrovský domácí podzimní úspěch LP i SP „Paranoid“ (# 1/4 v UK TOP) zúročují BLACK SABBATH odjezdem na první americké turné, kde mimo předskakují MOUNTAIN a FACES. Na úvodních štacích ještě narážejí na překvapené publikum, divící se mimo jiné, že kapela není černošská, zakrátko ale už před svými fans dávají leckde na frak hlavním hvězdám programu. Od listopadu sedmdesátého do dubna následujícího roku stihnou BS ve zběsilém tempu projet kontinentální i ostr

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied