rock+

"Patřili jsme k sobě srdcem i duší."   Meat Loaf Vdechnout duši třetímu nejprodávanějším albu všech dob a odejít bezmála v ústraní? Ano, i to se může v dnešní informačně přepálené době stát. Skladatel, textař, producent, divadelní dramatik, největší rockový symfonik, Richard Wagner rock’n’rollu, otec Pekelného netopýra i brácha Masáka Loafa … tím vším profesně Jim Steinman byl. Když se devatenáctého dubna na jeho facebookové stránce objevil smutný vzkaz, informující o Jimově odchodu na věčnost, zaregistrovaly v našich končinách událost stroze jen osvícené kulturní rubriky několika deníků. Mohykán Jim Steinman si zaslouží více.   „Nikdy jsem nechtěl hudbě obětovat život. Nemyslel jsem si, že jsem dost dobrý hudebník.“   Jim Steinman se narodil 1. listopadu 1947 na Long Islandu v židovské rodině učitelky a středostavovského podnikatele. Od mládí projevoval umělecké sklony, jeho středoškolská esej „Tři největší americké vynálezy“ uspěla v jednom soutěžním kole deníku Newsday. Ba

Progresivní přístup k tvorbě byl v jedenasedmdesátém vlastní každé kapele, tvrďáky nevyjímaje. Ovšem i experimentování má svá pravidla, nemá-li sklouznout k samoúčelnosti. U nastupující generace hardrockových velikánů byli nejodvážnější LED ZEPPELIN, jejichž bezmála folková trojka zaskočila fanoušky i konkurenty. URIAH HEEP na své pouti za svatým grálem pro změnu vyzkoušeli spojení s orchestrem. A co zbývající dvojice z velké hardrockové čtyřky, BLACK SABBATH a DEEP PURPLE? O nich si přečtete právě teď v prvním letním čísle Sparku. – Obrovský domácí podzimní úspěch LP i SP „Paranoid“ (# 1/4 v UK TOP) zúročují BLACK SABBATH odjezdem na první americké turné, kde mimo předskakují MOUNTAIN a FACES. Na úvodních štacích ještě narážejí na překvapené publikum, divící se mimo jiné, že kapela není černošská, zakrátko ale už před svými fans dávají leckde na frak hlavním hvězdám programu. Od listopadu sedmdesátého do dubna následujícího roku stihnou BS ve zběsilém tempu projet kontinentální i ostr

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied

Že velikáni bývají kopírováni je přirozenou rekcí v jakémkoliv oboru, LED ZEPPELIN nevyjímaje. Sice nedali vzniknout novému subžánru, jako se to zdařilo BLACK SABBATH s doomem, přesto se ale vyrojilo mezi jejich kolegy, muzikanty, tolik nohsledů i pokračovatelů, až se ujal zastřešující termín Led Clones, sdružující mistry i nýmandy. Vydejme se tedy v dnešních speciálních Klenotech na malou procházku uplynulými dekádami, kdy každá měla své Led Clones různé velikosti.   Začneme u soudobých a velkých jmen, poté se vydáme ochutnat gurmánské menu do všech koutů světa, ústřice i jednohubky.   GRETA VAN FLEET FROM THE FIRES (2017) Nejenom padesátka LED ZEPPELIN na krku, ale také mládežnická GRETA VAN FLEET zvedla v roce 2018 zeppelinovské vlny v celém světě. Záplava článků, rozhovorů, nová fošna… Ani Spark nezůstal stranou, a GRETA VAN FLEET zabrala na jaře 2018 pro sebe celou dvoustranu. Z ní vyjímám: Joe Bonamassa po boku s Ben Hart samozřejmě hrají vyšší muzikantkou ligu, jejich vrcholové

Hardrock je vytvrzené blues, jehož podstatou je černošská lidová muzika. Anglickou „bílou“ nazýváme folkem. Třetí album LED ZEPPELIN obé propojilo. Bylo nadechnutím, provětráním hlav na čerstvém vzduchu, holdem opomíjeným kořenům. LED ZEPPELIN se jím definitivně stali věrozvěsty a pastory svých oveček, fanoušků, kteří je poslušně následovali celou následující dekádu.   LED ZEPPELIN v sedmdesátém odvážně vyskočili z až strašidelně rozjetého vlaku, kdy od nich všichni čekali další „Whola Lotta Love“, zatímco oni měli pocit, že se ocitli v útrobách líté šelmy. Robert se podle slov cestovního manažera, Richarda Colea, ocitnul na pokraji kolapsu, John začal chlastat a magořit. Při svých cestách Amerikou ale mládenci ochutnali také spoustu příjemného, zůstaňme u hudebního  – prosluněnou kalifornskou muziku, alba folkařů, například písničkářky Joni Mitchell či debut THE BAND, doprovodného tělesa Boba Dylana, což u kapely vedlo k přehodnocení umělecký priorit. Už žádné komponování a nahrávání