rock+

I kdyby Twelfth Night vydali jen jediné album, Fact And Fiction , patřili by napořád do elitního progrockového klubu. Vedle debutu Marillion je tato deska z roku 1982 nejskvělejší ozvěnou anglického sedmdesátkového artrocku.   Na počátku byla v únoru 1978 universitní talentová soutěž v Readingu, kterou sedmnáctiminutovou verzí skladby Für Helene vyhrálo duo dvacetiletého kytaristy Andyho Revella a o čtyři roky staršího bubeníka Briana Devoila. Brian měl za sebou něco málo hudebních zkušeností z působení v místních spolcích, například Trash, se kterými nahrál u Polydoru v říjnu 1977 singl Priorities . Andyho předchozí štace byly Joe Soap And The Bubbles a Abraxas. Na jedné z podzimních zkoušek se k nově vznikající skupině připojil baskytarista Clive Mitten s praxí v brightonských Luna Hare. Současně se název Andy Revell Band mění na Twelfth Night, neboli Večer tříkrálový. Trio opakovaně vystupuje na půdě university, v březnu 1979 nahrává záznam, později známý jako Skan demo. Na letním

Jednou z nemála anglických beatových kapel (mj. The Sorrows, The Primitives, The Talismen), přicházejících do Itálie zkusit štěstí, byla i londýnská doprovodná skupina italského pop zpěváka Rikiho Maiocchiho (ex-Camaleonti) – The Trip (s jasným odkazem na LSD) – s mladým Ritchiem Blackmorem v sestavě. Doplňovali jej: basman Arvid „Wegg“ Andersen, druhý kytarista William „Billy“ Gray, se zkušeností s Erikem Claptonem, a bubeník Ian Broad, jenž hrál s milánskou skupinou The Bigs. Ríša odehrál s Maiocchim & The Trip jen pár koncertů na podzim šestašedesátého v Anglii (mj. vystoupení s Jimim Hendrixem) a Itálii, nakonec se ale vrátil zpět domů. Nakrátko jej nahradil Luciano Gandolfi, a do The Trip po čase přicházejí i další Italové, ke klávesám usedá Joe Vescovi a k bicím Pino Sinnone, skupina se osamostatňuje. V roce 1970 vychází The Trip u RCA první stejnojmenné album. The Trip (někdy označované jako Musica Impressionistica podle titulu na zadní straně) obsahuje pět dlouhých bluesr

"S těžkým srdcem, jež s vámi sdílím, oznamuji, že Lee Kerslake, 55 let můj kamarád a nejlepší bubeník, se kterým jsem kdy hrál, prohrál dnes ráno v 03:30 svou bitvu s rakovinou. Zemřel pokojně, chvála Pánu, ale bude nám strašně chybět. Vím, že se mnozí z vás modlili, aby netrpěl, a já vám za to děkuji – a nyní, když je Lee v míru, by se naše myšlenky a modlitby měly obrátit na jeho ženu Sue, která bude potřebovat veškerou podporu, jakou v této těžké době může získat." Ken Hensley, 19. září 2020 ROZMLÁTÍ LEE KERSLAKE RAKA NA KUSY?!  (P.S.2020: BOHUŽEL NE) Říká se, že kdo je omylem prohlášen za mrtvého, bude dlouho živ. Kéž by tomu tak bylo i v případě legendárního bicmena URIAH HEEP a Ozzyh. Když se 26. ledna 2019 začala internetem bleskem šířit zpráva: Lee Kerlake is Dead, nejednomu rockerovi se pozastavilo úlekem srdce. Vždyť jen týden předtím se Lee blaženě usmíval s dvěma platinovými alby v ruce a Ozzyho vlastnoručně (?) psaným vzkazem, v němž dávnému brachovi přál ať si

Byla to krásná i hrozná doba. S čerstvě uloveným Sweet Freedom , ledabyle a co nejvíc viditelně umístěném pod paží, si nakračovat ulicí a kochat se závistivými pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr, zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem. KATALYZÁTOR ROCKOVÉ PROGRESE LP deska se stala fenoménem hudební revoluce s nástupem Beatles. Doposud byly dlouhohrající desky především sbírkou A + B stran singlů posledních měsíců, doplněnou několika novými nebo zbylými kousky. Celistvá černá plocha dvaceti minut (oproti šelakovým třem) neotevřela mladým bigbítům stavidla jejich představivosti najednou. Museli dozrát, odhodit spoustu návyků, oprostit se od schématu verze-refrén-verze, inspirovat se kompoziční i aranžérskou stavbou u tzv. vážné hudby, začít vnímat estetiku přebalu coby nedílné součásti umělecké výpovědi, pracovat se zvukem, stereem, dynamikou, efekty a tak dále. Po prvních nesmělých pokusech do poloviny šedesátých let