rock+

Poslední cihla ve Zdi?  The Wall je úžasným kontroverzním dílem Rogera Waterse. Frustrace z finančního krachu Pink Floyd, odcizení muzikantů a publika, nekonečný kolotoč album – turné – album – turné, to vše se spolu s nasraností na politiku promítlo do místy autobiografického příběhu, kdy každá cihla byla symbolickou ochranou před konkrétním zlem a nepřízní osudu, a posunulo jej (i díky reminiscencím a citacím) do orwellovské roviny celospolečenské kritiky. Současná jevištní podoba Zdi však akcentuje téma války. A nebyl by to Waters, aby svým přístupem k umění nevzbudil další vlnu vášní. B52 bombardující Zemi kříži, šesticípými Davidovými i třícípými hvězdami Mercedesu, $, Shelly… Obviněním z vyvolávání stereotypů typu lakomý Žid se Roger v jednom z posledních rozhovorů vysmívá a odkazuje na Shakespeara, Kupce benátského . Coby radikální ateista vnímá určující sílu kapitálu a ekonomů. Boží vůle podle něj neurčuje, kdo se stane muslimem, katolíkem, buddhistou. Rozhodující je, kde se

Deborah Bonham, Ken Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy Osbourne Kdo se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve sračkách. Na festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké. I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám poctu.   I vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech. Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné

NESOLENÉ HARDROCKOVÉ MASO BEZ KRVE, SLZ A POTU... Diep Parpl – jak jsem v létě sedmdesátého zdobně napsal na jednu sklepní zeď – mě provázejí životem od patnácti. In Rock je pro mne osobně ztělesněním doby, kdy květiny zkameněly. Za bolševika jsem o kotelnickém prožití Made In Japan jen sníval, po převratu se mé generaci naštěstí zadařilo stihnout Mark 2, jakkoliv už vnitřně rozdrolenou. Turnerboys šli mimo mne, návrat Gillana a příchod Morseho byl spasením. Aireyho klávesy znám z desek léta letoucí, naživo to ale u mne byla Donova premiéra. U stadiónových koncertů mám rád narváno a hybno, mohutná davová energie se často přelévá i na pódium. Deep Purple jsou bohužel víc a víc rutinéři, které hraní sice baví, ale tak nějak do první kapky potu… Hned úvodní Hard Loving Man uvedená nadbytečnými fanfárami mnohé naznačila. Namísto řezavě drsanského finále přelomového In Rocku , při kterém mě vždycky příjemně mrazí, přicválala elegantní učesaná spádovka pro dospěláky. Bezchybná, do posledn

Předem dobrovolně přiznávám, že i na Pink Floyd jsem vyrůstal a mám rád všechny jejich vývojové etapy: úvodní barrettovskou psychadelickou z konce 60.let, experimentující z počátku seventies, navazující artrockovou trilogii, i „závěrečnou“ depresivní dvojku: patetickou Zeď , plus zatracovaný dovětek Final Cut .  Post-watersovské, homeopaticky stále více ředěné, opusy taky můžu. Koncert Rogera Waterse, dlouholetého mozku a diktátora skupiny, jsem tedy vnímal jako završení jednoho ze snů mládí, vidět a slyšet Pink Floyd naživo, jak však realita káže, aspoň na etapy, po částech.   Přidám malinkou totalitní vsuvku . 24.3.1987, tedy v době nástupu takzvané perestrojky, jsem uspořádal pod hlavičkou CV SSM Fatra Napajedla – jinak to nešlo - poslechový večer z kompaktních disků. Hráli se mj. Dire Straits, Chris de Burgh, Deep Purple, Mozart, Queen, Marillion... Pár dní na to si nějaký milicionář stěžoval na bojovém výboru své rodné Strany na záškodnickou „západní propagandu“ pod hlavičkou SSM

Tak mám za sebou svůj Woodstock a sem šťastné jako Venclovský... Nic nevadí, že jsem kosmickým paprskometem přismahlej jako špatně opečený prase, nohy mám snad urvané v kyčlích a znovu přibité z boku k prdeli kramlema, v uších mi hučí bučí, v rozkroku mám kvalitně zapařenej fosforeskující lišej, smrdím jako cap, oči pálí, a právě jsem vypadnul z home-toi-toi. Jen si mě mučte a trapte, viděl jsem Rychlé šípy… tak nějak blaze mi je.   Vyrazili jsme s tříhodinovou rezervou v pátek ráno, v osm, díky půjčenému satelitnímu navigačnímu systému jsme se obratně vyhnuli placené dálnici a dorazili na místo asi jen o pět hodin později oproti plánu.   Takže Ten Years After a Canned Heat v prdeli. První mě nemrzeli, bez Alvina to jaksi nemůže být ono. Uhrkaní Stranglers nejsou moje krevní skupina, takže první zářez na lovely pažbě byl věčný romantik Donovan s květinovými vymalovánkami. Nechápu jeho povrchní přirovnávání k Dylanovi. Hudba, texty i osobnost obou jsou zcela jinde. Donovan nikoho nebur

Zní to jako protimluv a nesmysl, ale i na rockovém koncertu se dá relaxovat, a O2 může působit O2llně (čti outullně, rozuměj útulně tullně). Sedíš si v křesle, jako všichni kolem s úsměvem na rtech; pohoda, kam dohlédneš, na pódiu i pod ním. K tomu dokonalý sound, do posledního nádechu důvěrně známé studiové aranže, co víc si na stará kolena přát? Sošný Mark dokáže každým brnknutím svých prstů rozeznít prostor jako tisíc metalických střelmistrů. Jeho tóny dopadají jako velké teplé dešťové kapky začínající letní bouřky. Vnímáte každou z nich. Knopflerův doprovod ostatně dokáže, kdykoliv si zamane, udeřit jako hrom. Není to hraní na krev ani na odiv, jen stylové lidové řemeslo s rodokmenem Markovy ostrovní domoviny. Nic na tom nemění ani fakt, že sestava bandu je kosmopolitní. Nejsem vyznavač rockového minimalismu, Knopflerova hra je ale natolik podmanivým mistrovstvím úspornosti osekané na dřeň, až si člověk říká, není nakonec na světě spousta věcí nadbytečných, když může být krása zak

Studiovky Wishbone Ash jsou gurmánským zážitkem i pro vycizelovanou aranžérskou práci. Neznám jinou kapelu, která by uměla zdvojené kytary využít tak rozmanitým způsobem a přitom mít svůj jasně definovaný sound. Andy Powell si je vědom dějinné úlohy WA, v rozhovorech rád připomíná vliv dvoukytarové hry Wishbone Ash na Thin Lizzy, Iron Maiden a zprostředkovaně i Eagles. Přitom vše prý vzniklo víceméně náhodou kdysi v devětašedesátém, když se rytmická dvojice Martin Turner a Steve Upton nemohla při konkursu na kytaristu rozhodnout mezi Andym Powellem a Tedem Turnerem.           Foto: Petr Doubrava Vítězslav Štefl ve své encyklopedii „33 + 333 kytaristů“ napsal: „Andy Powell spolu s Tedem Turnerem byli jednou z poznávacích značek Wishbone Ash. LP Argus se nedá popsat slovy, taková atmosféra se jinde hledá těžko a kolikrát i marně. Obecně je toto LP považováno za jedno z nejlepších rockových vůbec. Jejich kytarové prolínání bylo nenapodobitelné a patos jim výkony nesrážel, nýbrž umocňoval.