BÁJESLOVÍ WISHBONE ASH (14. 2. 2010, PRAHA, LIVE + INTERVIEW/RECENZE 2020)

Studiovky Wishbone Ash jsou gurmánským zážitkem i pro vycizelovanou aranžérskou práci. Neznám jinou kapelu, která by uměla zdvojené kytary využít tak rozmanitým způsobem a přitom mít svůj jasně definovaný sound. Andy Powell si je vědom dějinné úlohy WA, v rozhovorech rád připomíná vliv dvoukytarové hry Wishbone Ash na Thin Lizzy, Iron Maiden a zprostředkovaně i Eagles. Přitom vše prý vzniklo víceméně náhodou kdysi v devětašedesátém, když se rytmická dvojice Martin Turner a Steve Upton nemohla při konkursu na kytaristu rozhodnout mezi Andym Powellem a Tedem Turnerem.

          Foto: Petr Doubrava

Vítězslav Štefl ve své encyklopedii „33 + 333 kytaristů“ napsal: „Andy Powell spolu s Tedem Turnerem byli jednou z poznávacích značek Wishbone Ash. LP Argus se nedá popsat slovy, taková atmosféra se jinde hledá těžko a kolikrát i marně. Obecně je toto LP považováno za jedno z nejlepších rockových vůbec. Jejich kytarové prolínání bylo nenapodobitelné a patos jim výkony nesrážel, nýbrž umocňoval.“

Mne bájný Argus uchvátil hned napoprvé už svým přebalem. Ač jsem tehdy artušovskou legendu neznal, ještě ve mně doznívaly Zamarovského „Starořecké báje a pověsti“, měl jsem k různým starým příběhům docela blízko. Kdyby mi tehdy zkraje třiasedmdesátého, kdy jsem pár měsíců nedal bez Arguse ani den, někdo vykládal, že si tuhle nádheru ještě na tomto světě užiju kompletně naživo, považoval bych ho za uprchlého chovance.

–

Když zazněly první zvolna sílící tóny Pilgrim, přejel mi mráz po zádech. U Driving a Wedge jsem se soustředil na Andyho jedinečný tón, a při svaté argusovské trojici Sometime World, The King Will Come plus Throw Down the Sword se už vznášel mezi nebem a zemí. Harmonizující styl a sound Wishbone Ash opojně podmaňuje mysl, přitom neuspává; naopak, zjitřená pozornost se může upnout k detailům, jemným výšivkám, nebo naopak vstřebávat celistvý hudební obraz. WA
ale umí i zaburácet a vykovat riff, ovšem elegantně, žádná buchařina, nýbrž masivní umělecká práce. U skladeb z Argusu se to vše umocňuje nebývalou silou melodií a oním patosem. Lady Jay z There’s the Rub uvedl Andy jako „Very English Song“. To je pro Wishbone Ash přímo vzorová skladba: čistá vlnivá melodická linka, sladěné falzety, pěkný kytarový riff, kývavý rytmus, pevně svázané kytarové copy i volně povlávající tóny. Tvrdší bluesová dvojice Front Page News a Way of the World nenechala emočně vydechnout, tóny se linuly i vařily, a Andyho zpěv se klenul nad scénou. Skočnější kusy,jako Stormy Weather
a Engine Overheat, roztančily mladší v publiku.
Zvuk kapely se přibustřil, Muddy Manninen fuzzoval a slajdoval jak o dušu, u mě to byl ale jediný moment, kdy mi myšlenky a pozornost trochu odbíhaly. Vynucované roztleskávačky obecně nemám rád, u Living Proof mi ale tak nějak nevadila, nejspíše pro předchozí boží kytaromalbu.

Rázná Reason to Believe je proti ostatním peckám úplná mladice, u všech bez problémů zabrala napoprvé. Před přídavky vzlétnul bájný Phoenix, se kterým jsem opět pozbyl zemské tíže a odcestoval časostrojem do dob, kdy se na pódiích vymýšlelo, improvizovalo a hrálo volnomyšlenkářsky, půlhodina sem, půlhodina
tam… přesně takhle jsem si připadal při všech těch sólech a muzikantských fórcích, jakkoliv vím, že dnešní Wishbone Ash mají vše víceméně pod kontrolou…
Na závěr snového večera se speciálně pro Česko rozezněly další dva kusy z Argusu: Warrior a Blowin’ Free. U první jsem i já s davem dul, že by i husité zahazovali cepy a kosy, prchali a prosili v bahně o slitování…

–

Andy byl většinu koncertu za hodného, Tedovy razantní role se s přehledem ujal Muddy. Veškerý sólový zpěv převzal Andy s výpomocí basáka Boba Skeata v souzvučných dvojhlasech, Muddy se přidával jen občas. Čerstvému šedesátníkovi Andymu to zpívá minus dvacet let! Klenutý, vysoký, jasný hlas – to bylo pro mne veliké překvapení. Já už na koncerty legend chodím se zapnutým hlasovým filtrem, jenž mi umožňuje představovat si a užívat zpěv kohokoliv jako za jeho/mého mlada. U Andyho jsem jej s klidem vypnul. Kdybych měl vše shrnout do jednoho slova, bylo by to spanilá Krasojízda.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2010

ROZHOVOR S ANDYM POWELLEM (BŘEZEN 2020)

Rád bych tě, Andy, přivítal jménem nejčtenějšího rockového magazinu Spark, jenž je zaměřen na soudobé říznější rockové žánry, ale systémově mapuje i rockovou historii.

Na otázkách se podílel náš kolega, Jaromír Merhaut, poslouchající od roku 1970, tedy svých patnácti let, rockovou klasiku, a tedy i WISHBONE ASH, kapelu co spolutvořila rockové dějiny i jeho hudební vkus. Je nám o to větší ctí, mít možnost povídat si s tebou.

Začněme žhavou současností:

Jak publikum přijímá nové skladby z výtečného alba „Coat Of Arms“? A kolik jich na letošních koncertech WISHBONE ASH představí? Nevystoupí WISHBONE ASH na některém z letních evropských festivalů?

Reakce jsou neskutečně úžasné. Veškeré recenze a názory se nesou v pozitivním duchu. Fanouškům se nová hudba také líbí a často zmiňují hlavně to, že se jedná o tradiční WISHBONE ASH a že přesně takovou desku od nás potřebovali. Přijetí nové desky mě dělá opravdu velmi šťastným. Na koncertech nyní hrajeme jednu písničku z nového alba, “We Stand as One”. Jakmile se lidé s novými písněmi ještě více seznámí, třeba během léta, zařadíme do setlistu další nové písně. Již nyní máme naplánované vystoupení na pár festivalech, největším je Ottawa Blues v Kanadě. Dále ještě chceme vyrazit na nyní velmi populární koncerty na výletní lodi, ale nyní nevíme, zda se uskuteční, kvůli šíření koronaviru. Na podzim máme naplánované turné po Velké Británii.

Můžeš našim čtenářům přiblížit příběh alba „Coat Of Arms“? Všiml jsem si například spoluautorství vícera členů rodiny Powellů.

Zhruba před dvěma roky jsem pracoval s mým synem na projektu, který se měl stát mým sólovým albem. Rozhodl jsem se ale odložit práci na nějakou dobu do šuplíku, protože mi došlo, že budeme slavit s kapelou výročí padesáti let a měli bychom to oslavit vydáním nové desky. Pár nápadů, které jsme připravili, se dostalo na “Coat of Arms”. A tak se na nahrávku WISHBONE ASH dostal můj syn. Už i v minulosti se podílel na pár písních, stejně jako má žena v sedmdesátých letech - napsali jsme společně pár textů. Jednalo se o naprosto přirozený proces jejich zapojení do přípravy. Následně jsme se vydali do Francie, kde jsme vše dokončili. Album jsme nahráli v Británii, v New Yorku jsem dokončil vokály. Poté deska putovala zpátky do Londýna, kde v Abbey Road proběhl finální mix. Dalo by se říct, že album, ještě než bylo vydáno, procestovalo velký kus světa. (smích)

Jde vesměs o nové skladby, anebo jsi nějaký klenot objevil ve svém autorském šuplíku?

Nejstarší písní bude myslím “Empty Man”, ale dost jsme ji pro novou desku upravili. Původně měla být na  předchozí desce “Blue Horizon”, ale tenkrát jsme ji nedokončili. Všechny ostatní, jak jsem už zmínil, jsou napsané v poslední době. Samozřejmě, že některé písně jsou odrazem nápadů, které jsem měl v hlavě už dávno, ale výsledek je nově napsaný.

50 let na pódiu a ve studiu s WISHBONE ASH, to je obdivuhodné číslo. Uměl by sis tehdy, v sedmdesátém roce, něco takového – že budeš stát na pódiu v roce 2020 – vůbec představit?

Šílený, co? Tenkrát jsem absolutně netušil, co se bude dít. Myslel jsem, že celé mé zapojení do hudby bude tak maximálně na pět let. Nevěděl jsem, jakým směrem se bude hudba a hudební průmysl ubírat, a nikdo v kapele neočekával, že hudba, kterou jsme na počátku hráli, přežije a bude se vyvíjet dál a dál. Tenkrát byla správná doba pro nově vznikající kapely. Měli jsme se od koho učit, protože kolem nás bylo spousta úžasných hudebníků. Důležitým impulsem pro nás byla možnost osvobodit se z dopadů druhé světové války. Já jsem se narodil v roce 1950, pět let po skončení války. Tentkrát to byla úžasná doba plná svobody vyjadřování hudby. Podle mě se právě svoboda poslední dobou trochu vytratila. Opět procházíme změnami - geografickými, hudebními, kulturními a politickými. Na Zemi je mnohem více lidí, takže se vše dramaticky mění. Na začátku sedmdesátých let měla Británie, spolu se Státy, velký hudební vliv na okolní svět. Ale to se nyní mění. Ale my stále hrajeme rockovou hudbu tak, jak ji máme rádi. Jsem šťastný, že hraji ve skupině založené na kytarovém zvuku, stát se kytaristou byla dobrá volba. (smích)

Zpěvavý souzvuk i prolínání dvou kytar je poznávacím znamením WISHBONE ASH. Jak jsi tento sound objevil? Inspiroval tě někdo konkrétní? A opravdu jsi byl spolu s Tedem Turnerem angažován proto, že si Martin Turner mezi vámi nemohl vybrat, jak praví legenda?

V Británii jsem hodně poslouchal soulové kapely, které měly trumpety, saxofony. Já jsem tenkrát hrál americkou soulovou hudbu. Díky tomu jsem se naučil hudebně spolupracovat právě s dechovými nástroji. Myslím si, že právě to mě inspirovalo používat podobný přístup k hudbě v rocku. Když jsme založili kapelu, chtěl jsem využít mé nabrané zkušenosti. Co se týče mě a Teda, nejspíš to tak bude. Oba jsme se sešli ve zkušebně. Předtím jsem hrál se skupinou THE DEKOIS, ve které jsem již tenkrát zkoušel trochu experimentovat se zvukem kytar. S Tedem jsme zkusili napsat první píseň, kterou byla “Blind Eye” a pokud se zaposloucháš do riffu, uslyšíš, že by klidně mohl být hraný dechovámi nástroji. Když jsme si poslechli výsledek, vyrazilo nám to dech a řekli jsme si, že přesně takhle chceme znít a lidé si zamilují. Pokračovali jsme a rozvíjeli se mnohem víc v harmoniích, melodiích. Výsledkem byl velmi melodický zvuk. Na to, že jsme byli jen čtyři, jsme dali dohromady velmi bohatě znějící kapelu. 

Dalším poznávacím znamením WISHBONE ASH jsou vedle úderných riffů i dlouhé, neuspěchané skladby, u nichž lze vnímat, že se nenecháš ničím omezovat a umíš si svou hrou vychutnat i komplikovanější a rozkošatělejší cesty. Je tomu opravdu tak?

Je tomu tak. Pozdní šedesátky a začátek sedmdesátých let byly opravdu velmi uvolněné časy. Mohli jsme si dovolit v rámci písní hodně improvizovat a neohlížet se na omezení časem. Hodně lidí chodilo na koncerty a užívali si nečekané sóla vzniklá na pódiu. Brávali jsme publikum na dlouhou hudební cestu. Rozhodně je to jedním z hlavním pilířů WISHBONE ASH.

Hudba WISHBONE ASH je mimo jiné i dynamická. Nakolik si hlídáš výsledný zvuk alba? Až do finálního masteru pro LP/CD? Ptám se v souvislosti s neblahými komprimačními trendy takzvané „Loudness War“.

Uhodil jsi hřebíček na hlavičku. Hudební dynamika pro nás byla velmi podstatná od samého začátku.  Písně jako “Blind Eye”, “Lady Whiskey” byly komponovány se záměrem dynamiky, nechtěli jsme vyjít na světlo s tichými, poklidnými písněmi. Cílem bylo mít pestrobarevnou nahrávku s tichými pasážemi, částmi plnými energie a síly. Tenkrát jsme chtěli šokovat naše posluchače a vystavit je co nejvíce hudebním změnám. Mohli bychom říct, že jde vlastně o přístup progresivního rocku. Což je dalším znakem naší hudby, nebojíme se měnit tempo a nálady písní. Dynamika je pro naši hudbu pekelně důležitá. 

Vzhledem k důležitosti dvoukytarového trademarku WISHBONE ASH bych se rád zeptal: jak sis v proběhu let vybíral své partnery, kytaristy? Jaké nároky museli splňovat? Mark Abraham prý poslouchal hudbu WISHBONE ASH odmala. Ostatně, na jeho skladbách z nového alba je znát, že se stylem a soundem WISHBONE ASH splynul dokonale. Můžeš přiblížit jeho roli v kapele?

Velmi často, když někdo odešel, se stalo, že jeho náhradník našel mě, ne já jeho. (smích) Nejsem moc zvyklý dělat zkoušky hráčů. Hodně cestuji a setkávám se se spoustou hudebníků. Občas se mi stane, že když se s někým seznámím, napadne mě, že si ho musím zapamatovat, pokud bych někdy potřeboval náhradu v kapele. Marka jsem znal hodně dlouho. Vlastní obchod hudebninami v Severní Anglii a dodával nám vybavení, když jsme tam vystupovali. Věděl jsem, že je také kytaristou, ale netušil jsem, jak moc dobrým. Mark začal hrát ve věku devíti let. Jeho otec byl velkým fandou WISHBONE ASH. Právě to hodně ovlivnilo jeho hru na kytaru a absorboval všechny techniky, které jsem využíval já. Přesně takového parťáka jsem potřeboval. A také se mi s ním výborně pracuje při skládání nové hudby. Mark se mnou a mým synem byl ve Francii, jak jsem již říkal, kde jsme procházeli všechny naše individuální nápady a zkoušeli, co z nich dáme dohromady. Chtěl jsem, aby se zapojil do celého procesu a lidé ho začali brát jako stálého a opravdového člena WISHBONE ASH, ne jen kytaristu. Bylo to důležité pro nás oba.

WISHBONE ASH jsou jednou z mála, ne-li jediná, progresivně rocková skupina, která až na pár výjimek nepoužívá klávesové nástroje, což stvrzuje punc originality a nezaměnitelnosti. Byla to před padesáti lety shoda zakládajících členů, anebo jen nebyl po ruce vhodný klávesák?

Na začátku bylo plánem mít jednoho kytaristu a jednoho klávesistu. Dokonce jsme měli jednoho vybraného, Mathewa Fishera, který hrál v písni “Blind Eye”. Ale shodli jsme se, že klávesy jsou prostě složitý na přepravu a také jsme chtěli mnohem čistější zvuk, který dosáhneme jen s kytarami a baskytarou, které vždy byly v naší hudbě, řekněme, na výsluní. Zjistili jsme, že v naší hudbě klávesy nepotřebujeme a tak dosáhneme velmi individualistického vyznění. Je pravdou, že jednou za čas jsme na desce klávesy použili, ale jen velmi vzácně.

Pamatuje některá z tvých současných kytar argusovskou éru? Jaké je tvé dnešní vybavení?

Jsem znám, že hraju na Flying V od Gibsonu a stále mám svou původní, který byla vyrobené v roce 1967. V mé sbírce je také Telecaster z roku 1952, který mám od začátku a stále ho využívám při nahrávání, ale na koncertech moc ne. Samozřejmě mám spoustu dalších kytar, které byly vyrobené na zakázku a odpovídají mému stylu. Na pódiu rád používám na zakázku vyrobené repliky Flying V, které napodobují šedesátá léta, ale díky jejich snímačům mohu lépe kombinovat zvuk elektrické a akustické kytary.

Pohybuješ se v branži půl století. Můžeš tedy mnohé srovnávat. Jak se za onu dobu změnil hudební průmysl? Měli jste to zamlada jednodušší, protože rock byl IN a trh lačný po nových jménech a nové progresivní muzice posunující hranice, anebo jsou na tom dnešní mladí lépe díky novým technologiím a větší nezávislosti na hudebním průmyslu?

Sedmdesátá léta byla pro kapely s kytarami úžasná. Podařilo se nám ovlivnit spoustu dalších kapel, které nás uvádějí jako své vzory, třeba LYNYRD SKYNYRD, IRON MAIDEN  nás také uvádějí jako svou inspiraci. V osmdesátých letech nastoupila nová generace, která byla hodně založená na klávesách. Pro nás to bylo poměrně náročné odbobí. Ale v další dekádě se vše obrátilo a devadesátky přinesly kytarové hudbě opět velkou popularitu. Kořeny, které jsme zapustili na našem začátku, jsou velmi silné, a díky tomu se nám podařilo být tak dlouho aktivní. Všichni vědí, že WISHBONE ASH reprezentují krásné melodie, dvě kytary a skvělé písničky. A to přesně od nás očekávají, pojmenoval bych to sofistikovanou kytarovou hudbou.

V sedmdesátých letech vše bylo jednodušší. Hráli jsme si pro sebe a naše publikum, nemuseli jsme se snažit něco předstírat. Každý rok jsme dobývali nové území. V průběhu času se vyvíjeli technologie. Začínali jsme nahrávání na osm stop, poté šestnáct a dvacetčtyři. Řekl bych ale, že nyní se kruh uzavírá. Snažíme se vše dělat co nejjednodušeji, vyhýbáme se používání příliš mnoho efektů. Hudba prošla ale velkými změnami. Lidé hudbu poslouchají absolutně jinak než v našich začátcích. Spousta nových fanoušků si hudbou sice koupí, ale poslechnou si ji jednou či dvakrát a pak na ni zapomenou, případně si poslechnou jen pár písniček. Naši fanoušci jsou ale jiní. Těší se na novou desku, poslouchají ji od začátku do konce, vnímají ji jako celek. Také máš nyní mnohem větší výběr, mnohem větší rozmanitost žánrů - spoustu odnoží metalu, rap, techno a tak dále. My ale zůstáváme těmi, kterými jsme vždy byli.

Používají WISHBONE ASH například moderní metody spolufinancování? Komunikuješ s fanoušky na sociálních sítích?

Spolufinancování jsme začali používat v době, kdy ještě nebylo vůbec populární. Možná bych mohl říct, že jsme ten způsob vynalezli. (smích) Na začátku devadesátých let jsme chtěli natočit desku bez jakýchkoliv omezení daných firmou. Měli jsme štěstí na velkou základnu našich fanoušků, kteří nám na nahrávání přispěli. Na oplátku jsme jim dali patnáctiprocentní zhodnocení jejich investice. Také jsme byli jedni z prvních, kdo začali používat internet. Byl to pro nás velmi důležitý krok. Byli jsme takovými pionýry, co předběhli čas.

V minulosti byla naše webová stránka nejdůležitější pro komunikaci, ale nyní je to Facebook, Instagram a Twitter. Pokud tě zajímají nejčerstvější novinky, zajdeš si na Facebook. Sociální média jsou velmi důležitá. Lidé si najdou, kde jsme, co děláme.

Nemůžeme nezmínit album „Argus“ jeden z milníků rockové historie, LP jež vyšplhalo na třetí místo britského žebříčku a bylo vyhlášeno magazínem Sounds za album roku 1972. Ostatně, třetinu současného setlistu tvoří skladby z „Argus“. Byli jste kluci mezi dvaadvaceti a šestadvaceti, předpokládám, že i dobrá parta. Jak vzpomínáš na dobu, kdy WISHBONE ASH stanuli na pomyslném vrcholu? Měli jste po dokončení Arguse pocit, že vzniklo něco opravdu mimořádného?

Řekl bych, že z desky hrajeme vhodnou část písní. Byly to skvělé časy. Pamatuji si, jak jsme tenkrát hráli v Hollywoodu, předskakovali nám ZZ TOP. V Americe jsme později vystupovali na velkých stadionech, předskakovali nám KISS, AEROSMITH. Bylo to neskutečné. Poté naše hvězda trochu klesala. Najednou o nás nebyl takový zájem na rozhovory do časopisů. Nikdy jsme ale nezanevřeli na naše fanoušky, vždy jsme našli cestu, jak se k nim dostat. Loni jsme objeli osmnáct zemí, takže na současnou popularitu si nemohu stěžovat. Odkaz doby kolem “Argus” tedy stále žije. Jednoduše - tenkrát to byla jedna velká párty, ale už tenkrát nám bylo jasné, že to nebude trvat věčně.

V osmdesátých letech WISHBONE ASH ve svém projevu značně přitvrdili. Byla to vnitřní potřeba, přitlačit na pilu, jak se u nás říká, anebo jste se přizpůsobili době, která novodobému hardrocku a metalu přála?

Z Británie přišla nová vlna heavy metalu a připojil se k nám Laurie Wisefield, který byl NWOBHM velmi ovlivněn. Zmiňovaná změna pocházela hlavně od něj, měl za to, že bychom měli přitvrdit. Jsme kapelou, která dokáže hrát jakoukoliv hudbu. Na chvíli to bylo zábavné, ale cítil jsem, že nejsme úplně přirození a WISHBONE ASH by tak znít neměli. Nahráli jsme ale pár dobrých desek, třeba “Raw to the Bone” a “Twin Barrels Burning”. Druhá jmenovaná se umístila na ruhém místě v žebříčku, což pro nás bylo dost velké překvapení. Rád si ji poslechnu i dneska, je to skvělá deska, ale není to pravá deska WISHBONE ASH. Posledních deset let jsme tím, čím jsme byli na začátku a to mi vyhovuje.

Jaký máš vztah k současné rockové hudbě? Máš čas a chuť poslechnout si některého z noviců?

Občas si na někoho najdu čas. Mohl bych jmenovat třeba OPETH, ty mám moc rád. Také se mi líbí heavy metalové skupiny ze Švédska, ale když potřebuji relaxovat, poslouchám spíš klidnější hudbu. Stále se mám ohledně skládání písni co učit a od koho čerpat inspiraci.

Děkujeme za tvůj čas a skvělé povídání. Přejeme tobě i kapele vše nejlepší, ať se daří, a snad někdy v dohledné době na shledanou v České republice.

Moc děkuji, byly to skvělé otázky a moc jsem si rozhovor užil. Moc rádi bychom hráli u vás, řekl bych, že jsme vás poměrně hodně zanedbávali. Všechny kapely nyní sledují vývoj ohledně koronaviru a opravdu doufám, že nijak neomezí naše plány. Uvidíme…

Otázky připravil Jaromír Merhaut, rozhovor vedl Milan Raška (Spark) (Doposud nepublikováno)

RECENZE

WISHBONE ASH Coast Of Arms

SPV/STEAMHAMMER            58:57
Rock                                   Velká Británie

Je tomu už bezmála padesát let, co na můj páskáč Tesla B43A nakráčel mýtický „Argus“ v provedení WISHBONE ASH, mimochodem, v hlasování magazínu Sounds album roku 1972. Od té doby zbožňuju harmonie kytarových dvojspřeží. Ostatně, nejenom já, powellovsko-turnerovské vyhrávky nepochybně inspirovaly jak THIN LIZZY, tak IRON MAIDEN, pokud máme zůstat v hájemství hard/heavy.

Z nejslavnější sestavy nese praporec – melodického, zpěvného hardrocku s příměsemi art/folk – už jen Andy Powell, v současnosti s novým kytaristou, Markem Abrahamsem, po boku, a osvědčenou rytmickou dvojicí, Bob Skeat (bs)/Joe Crabtree (dr), za zády.

„Coast Of Arms“ se od úvodního přehlídkového kusu, chytlavé riffárny á la „Warrior“, „We Stand As One“, nese v duchu nejlepších stylotvorných tradic soundu WISHBONE ASH. Titulní song, rozprostřený na ploše osmi minut, musí svým neuspěchaným kytarovým perlením a proplétáním rovněž uchvátit každého staromilce sedmdesátek. Slajdování po strunách v sousedství masivních riffů patří k dalším „trademarkům“ kapely, proto i folkrocková „Empty Man“ bude pamětníkům znít povědomě. Deska se vine ke vzpomínkám dalšími a dalšími vpravdě argusovskými skladbami, pohodovou nostalgii nic neruší, neboť Andy se zručně vyhýbá jakýmkoliv novotám, však také nemá sebemenší důvod podbízet se, ber nebo nech být.

Nestává se často, aby důchodce jako já potkal kapelu svého mládí v takové formě! O to větší mám při poslechu nových WISHBONE ASH přímo náctiletou radost i chuť k dalšímu a dalšímu poslechu.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 2/2020)