rock+

„Ve dnech po jeho smrti  jsme mluvili o Jonovi neustále.  Doslova jsme jeho duši  vnímali mezi námi ve studiu.“   Ian Gillan   Jejich tempo je vražedné, a revírem celý svět. Bezmála půlstoletí na scéně, penze k vyzvednutí na poště, a stále se baví. Deep Purple 2013.   Lee Marlow z Classic Rocku se počátkem roku vypravil za legendárními hardrockery do Dubaje, kde kapela vystoupila jakožto hvězda tamějšího jazzového (!) festivalu. Na přetřes se dostala nová deska, stále bolavé trauma z Lordovy smrti, i přetrvávající hořká pachuť po Blackmoreovi.   Dubaj Vystoupení v režii arabských princů znamená letenky první třídy, nejlepší hotely, přání splněná ještě před vyslovením. Dubaj působí i na ostřílené a zcestovalé muzikanty až nereálně. „Já vlastně nevím, co si mám o tom myslet, je to pohádkové, ale není to vůbec přirozené, samý obchod a hotel, a včera tu byl jen písek.“ dumá Ian při cestě na zkoušku po šestiproudé dálnici plné mercedesů, jeepů a dalších plechových monster. Devítidenní (14

The Long Goodbye Tour 2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena   S úderem deváté večerní zatřásl brněnským Rondem Holstův Bůh války, Mars, a hardrocková jízda mohla začít. Čtyřspřeží starých songů z let 1970-72 („Highway Star / Pictures Of Home / Bloodsucker / Strange Kind Of Woman“) se prohnalo arénou na jeden nádech jako tornádo. DEEP PURPLE měli již v tuto chvíli splněno, přenesli nejstarší pamětníky do dob teenagerského mládí, a ostatní do věku otců i dědů. Vše následující bylo bonusem navíc. Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to ne

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než

NESOLENÉ HARDROCKOVÉ MASO BEZ KRVE, SLZ A POTU... Diep Parpl – jak jsem v létě sedmdesátého zdobně napsal na jednu sklepní zeď – mě provázejí životem od patnácti. In Rock je pro mne osobně ztělesněním doby, kdy květiny zkameněly. Za bolševika jsem o kotelnickém prožití Made In Japan jen sníval, po převratu se mé generaci naštěstí zadařilo stihnout Mark 2, jakkoliv už vnitřně rozdrolenou. Turnerboys šli mimo mne, návrat Gillana a příchod Morseho byl spasením. Aireyho klávesy znám z desek léta letoucí, naživo to ale u mne byla Donova premiéra. U stadiónových koncertů mám rád narváno a hybno, mohutná davová energie se často přelévá i na pódium. Deep Purple jsou bohužel víc a víc rutinéři, které hraní sice baví, ale tak nějak do první kapky potu… Hned úvodní Hard Loving Man uvedená nadbytečnými fanfárami mnohé naznačila. Namísto řezavě drsanského finále přelomového In Rocku , při kterém mě vždycky příjemně mrazí, přicválala elegantní učesaná spádovka pro dospěláky. Bezchybná, do posledn

Album, jež změnilo pravidla tvrdého rocku srovnatelně s fundamentálně bluesovou jedničkou LED ZEPPELIN. Drtilo zavedená pravidla velikášským přebalem, brutální silou zvuku, hráčskou ekvilibristikou a elegancí, i doposud neslyšeným aranžérským a muzikantským novátorstvím. Přes svou explosivní výjimečnost však ani „In Rock“ nevznikl ze vzduchoprázdna, má svou vnitřní historickou logiku a vnější souvislosti, přesto se dá napsat, že jím DEEP PURPLE tehdy překročili nejen svůj Rubikon a již pro ně, ani rockový svět vůkol, nebylo cesty zpět.   „Po třech albech jsme se stále jen hledali. Když se k nám ale připojili Ian s Rogerem, stalo se něco úžasného, najednou jsme mohli všechno,“ vzpomínal Jon Lord. Gillan oceňuje především tvůrčí pospolitost: „Byla to čirá radost, žádné biflování už napsaných skladeb, nýbrž jejich tvoření přímo ve zkušebně a na place. Sound ,In Rock’ se tvořil při společném živém hraní.“ Hanwellovo komunitní centrum z poloviny 19. století pamatuje ledasco. Charlieh