rock+

Výstup BLACK SABBATH z hlubin undergroundu na osvětlenou scénu vyvolal v únoru sedmdesátého roku v dobovém hudebním tisku nejenom zvědavost, ale také bezmála zděšení a občas až nevoli. Kapela od samého počátku své existence čelila (a doposud čelí) obviňováním z černé magie, okultismu, ba i satanismu – což je mimochodem kombinace hodna dortu pejska a kočičky. Nenašel jsem v dobovém tisku jediná prorocká slova, jež by přisoudila kapele a jejímu prvnímu albu místo na piedestalu tvrdé odnože rocku, hardrocku, natožpak dějinnou stylotvornost. – Protože jsme se na stránkách Sparku věnovali BLACK SABBATH nastokrát a z různých úhlů, vrátíme se o půlstoletí zpět prostřednictvím citací několika z prvních článků/interview v Melody Makeru a New Musical Expressu. V ČSSR se ještě dlouho neobjevila o BS ani řádka, byť páskové kopie jejich „Black Sabbath“ a „In Rock“ od DP vyřvávaly o prázdninách sedmdesátého z tisíců mládežnických magnetofonů. Jaká byla situace krátce po vydání eponymního debutového

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než

BLACK SABBATH: BOŽSKÉ PEKELNIČENÍ Až při psaní malé diovsko-sabbatovské série jsem si naplno uvědomil, že na čtyřech z mých deseti životních desek se podílel Martin Birch! Žádný jiný zvukař, producent se mu v mém případě ani nepřiblížil. U „Then Play On“ (1969) dokázal zachytit experimentální tvář FLEETWOOD MAC Petera Greena, kytaristy, jenž ovlivnil leckteré Martinovy další klienty. „In Rock“ (1970) DEEP PURPLE se stal zvukovým kánonem první vlny britského heavy metalu, potažmo hardrocku. Zkušenost se zdvojenými kytarami WISHBONE ASH při nahrávání „Argus“ (1972) jistě ovlivnila jeho erbovní působení u IRON MAIDEN. Dnes opakovaně vzpomínaný „Rising“ (1976) pak doslova přemostil staré s novým, čímž vznikl etalon hard & heavy soundu. Nedá se přímo říci, že by Martin Birch měl svou jednotící zvukovou signaturu, určitě ale byl prorokem, hybatelem, katalyzátorem, nejednoho zásadního posunu ve vnímání zvukové estetiky rockové muziky. Není divu, že mu Párpli věnovali písničku („Hard Lovin

Byl pátek třináctého února roku sedmdesát. Ze závoje temné noci vstupuje na nic netušící Zemi, bičovanou deštěm a blesky, sám hromový Vládce temnot, aby vypustil mezi vyděšené ovce hladového démona metalu, počatého svými služebníky pár týdnů předtím. Byl to on, kdo obrátil kříž, zmrzačil Iommiho ruku a znásilnil duši řeznického tovaryše básní o černé labuti. Byl pátek třináctého a nic už nebylo jako předtím… (JM vlastní krví za svitu monitoru L.P. 2010) I maličkosti, rezonující na jednom místě v jeden okamžik, mohou bořit svět; vojáci pochodující na mostě, Iommi donucený úrazem podladit struny, Ozzy s knihou poezie… Dílo může přerůst formát svého tvůrce o celé řády a předběhnout dobu, aniž by si toho někdo všiml, debut Black Sabbath budiž důkazem. Dnes nikdo nepochybuje o jeho zásadnosti pro celý rock, nejenom odnož zvanou metal, a nikdo si už nebere do huby Tonyho, ani mladého Ozzyho, Geezera, Billa, jakkoliv je jasné, že to, co dokázali mládenci na samém počátku své kariéry, šlo jaks