ČERNÉ HUDEBNÍ BURZY, SVĚTLÝ OKAMŽIK KULTURNÍCH DĚJIN
Černé hudební burzy, fenomén, který zejména v 80. letech zásadně ovlivnil statisíce hudebních fanoušků, písek v komunistickém kulturním kafemlejnku, světlý okamžik v kulturních dějinách zemičky.
Tyto spontánní lidové akce byly katalyzátorem veškerého mimooficiálního hudebního dění, bez nich by neměly mnohé zahraniční kapely pro koho po sametu hrát.
Sám si ani neumím představit, že by tahle hromadná setkávání hudebních fanoušků neexistovala – to je jako snažit se dnes představit, co by bylo, kdyby nebylo internetu. Natolik integrální a zásadní součástí (nejen) mého hudebního života burzy v 80´ byly.
Protože ale vše souvisí se vším, a zdaleka ne všichni čtenáři Sparku jsou pamětníky, nejdříve bych rád aspoň rámcově popsal situaci kolem shánění zahraniční muziky: rokenrolu, bigbítu, blues, jazzu, rocku, metalu, ale i popíku.
Večerní Praha 27. srpna 1973 - burza na Václaváku
Hudba za bolševika
Jsem ročník 1955, situaci kolem shánění bigbítu v šedesátých letech znám tedy zčásti jen zprostředkovaně, muzika se zprvu poslouchala a nahrávala především z rozhlasových stanic typu Radio Luxemburg, BBC Radio 1, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a o něco později i pirátských stanic Caroline, Veronica, Nordsee. Elpíčka se do ČSSR dostávala přes barové muzikanty, sportovce, montéry, diplomaty, obchodníky z pézetek, atakdále, prostě lidi, kteří se dostávali za oponu a rádi si přivydělali. Cena za kus se už tehdy pohybovala okolo 300,-Kč, to při průměrných platech do dvou tisíc a studentských rodičovských apanážích v řádu desetikorun týdně.
Určité uvolnění kulturních okovů v druhé polovině šedesátých let se projevilo například vznikem legendárního rozhlasového pořadu Houpačka manželů Černých.
První polovinu 70´let jsem si jako teenager už odžil naplno, i hudebně. Tvrdá normalizace se u školní mládeže projevovala například zákazy tranďáků, natožpak magičů na internátech, dlouhých vlasů, džínů, triček s jakýmikoliv engliš nápisy. Mezi námi, tak nějak jsme tím prokličkovávali a magiče, džíny i vlasy měli.
Informace o novinkách jsem čerpal zejména z KV, měl jsem seznam asi tak stovky stanic a jejich hudebních pořadů, zásadní byla i Melodie s tehdejší elitní redakcí a Větrník, nový pořad na stanici Vltava, nevím jakým zázrakem se jej podařilo prosadit a udržet.
Základem všeho poznávání muziky byl od počátku 60.let době kotoučový a od konce sixties i kazetový magnetofon. Kdo jej neměl, společensky, kulturně, mejdanově i pohlavně „neexistoval“. V době magneťáků proto stačil jeden kus jakéhokoliv Lp a do měsíce dvou je měli nahrané všichni ve městě. Pásek Agfa, Basf, Scotch v provedení 540m/15cm cívka stál od 155-170,-Kčs (vešlo se na něj při rychlosti 9,53 cm/sec 8 Lp mono, 4 Lp stereo), kazety 90 minut stávaly kolem stovky, lepší typy i více.
Jednoduše řečeno, ta železná opona byla zrezivělá a děravá jak řešeto, měli jsme v podstatě všechno, co naši vrstevníci v NSR, či Anglii, jenže na páskách. Dokonce bych řekl, že my jsme si té své muziky považovali jako nikde na Západě :-)
Rocková hudba byla takovým fenoménem, že takřka každý z nás měl - anebo toužil mít - i pořádnou zvukovou aparaturu. Něco se dalo od počátku 70.let sehnat v běžné obchodní síti, něco v Tuzexu, například lepší stolní kazeťáky, činil se i svazarmovský hifi klub, viz zesilovače Transiwatt, několik typů solidních gramofonů a stavebnic reprosoustav. V 80.letech jsem už neznal nikoho, kdo by neměl solidní hifivěž s pořádnýma bednama, ty byly vlajkovou lodí, kdo měl čtyřpásmové Pioneery, nebo značky Technics, Saroy, atd, byl King! Zjednodušeně řečeno, peníze jsme valili do bab, džín, pití, kuřiva a muziky.
Všechny generace,
dospívající od poloviny 60.let až do sametu, mají ke své muzice, zvláště pokud
jí byl bigbít, rock či metal, přetrvávající hluboký vztah. Všechny je zasáhl i
fenomén černých hudebních burz, ať již jako přímé účastníky, anebo zákazníky
nás burziánů.
Burzy
Černé hudební burzy se postupně zrodily z hospodských setkávaček, při kterých se při vykecávání a popíjení, půjčovalo, směňovalo, kupovalo, prodávalo. Jenomže putyky a číšníci v nich byli jedno velké oko a ucho, proto se tyhle setkávačky začaly přesunovat buď do terénu, na některý víkendový den, sobotu, nebo neděli, anebo se ojediněle přilíply k nějaké zájmově sběratelské burze, tam ale většinou dlouho nevydržely.
Předvojem se logicky stala Praha, tam bylo silné podhoubí, znal jsem lidi, kteří už v té době vlastnili sta a sta elpé, i těch málo známých. Důkazem, co všechno se v Praze na přelomu 70/80.let mezi lidma točilo za muziku je encyklopedie Rock 2000. Autor Pepa Vlček shromažďoval většinu údajů právě na černých burzách a u kamarádů sběratelů.
Černé hudební burzy byly mimo Prahu v plenkách, přesto byla republika docela dobře zásobená. Představy leckterých dnešních mladých, jak teprve stahovací internet umožnil poznávat muziku, jsou proto pro nás starší a pokročilé trochu úsměvné.
Počátkem 80.let nastal boom hudebních černých burz, po Praze se přidružila Ostrava, Brno, Bratislava, po pár letech měly své burzy všechna okresní města, většinou ale již v pokleslejší podobě, se sortimentním mišmašem všeho možného.
Sobotní Brno za divadlem, tam se honilo skoro každý týden, za viaduktem to taky bylo o držku, i na stadionu. Klid nastal, až když se toho ujali svazáci a chodilo se do Semillasa. Proti severu Moravy to ale byl čajíček.
Ostrava se totiž stala nedělním burzovním centrem, holt hornické peníze, rozmach byl explozivní. V zahradě naproti pivovaru, do zastřešené besídky, nás chodilo v jedenaosmdesátém pár desítek, během roku to už byly stovky hudebních fanoušků, a v poslední fázi před velkým zátahem už byla zahrada narvaná tisícovkama kupců a prodejců … to už ale muzika tvořila tak třetinu sortimentu.
Tisícové davy se přesunuly pár set metrů na jakýsi motorkářský stadion, pak na louku k zoo, bojovka byla ještě u řeky, tam pamatuju poslední velké zátahy a plovoucí veksláky unášené proudem mezi krami lednové Ostravice do dálal ke splavům, i vietnamce s mačetami … i fotografy Mladé Fronty, maskující se za kupce (moje ohnutá prdel a kámošův profil zdobili jedno sobotní vydání) …
Ve finále, už s návštěvností v desítkách tisíc, za tichého souhlasu pomamulovského KV KSČ, to byla Černá louka a parkovišti za Imperialem, kde ostravská burza zažila samet, aby do pár let zhynula přirozenou cestou na úbytě. Mišmaš Burzy byly koncem 80´ i v Porubě, Karviné, Orlové, všude. Ty už se taky nerozháněly.
Bez všech těchto ostravských burz by se Metal nestal havířským fenoménem 80. let, kdy nejeden rubačský závazek byl skrytě motivován heslem, více černých desek na náš černý burzovní trh, a ne láskou ke straně, vládě a Mamulovi.
V letech před sametem 88-89 se z burz stalo celonárodní hnutí. Každý týden se přesunovaly desetitisíce aut a statisíce občanů směrem k některé z gigantických burz na letištích, stadionech, loukách. Když si vybavím slušovické monstrakce v dostihovém areálu a okolí, s návštěvou hodně přes 100.000 lidí, kdy kolony aut popojížděly krokem od Uherského Hradiště, Nového Jičína, Přerova … vím, že něco takového už v životě neuvidím, a že jakýkoliv dnešní hypergigamegamarket je proti tomu vesnická sámoška.
Ale to už nebylo o muzice, ani o zakázaném ovoci, to už se bolševik drolil zevnitř, ještě sice kopal, ale na těchto akcích už ne.
Za zlatý věk undergroundových hudebních burz považuju první polovinu 80.let, z té doby, zejména ze zahrady naproti pivovaru, mám nejvíc silných zážitků, spoustu hudebních kamarádů, elpíček s příběhem.
Byla to krásná i hrozná doba.
–
Dnes je to všechno jen o myši, stačí ji držet v ruce, kliknout někde na netu a už to sviští. K myší hudbě ale těžko můžete mít hlubší vztah.
Ono to vyvzdorování, vybojování své muziky mělo i výrazné klady.
Pro celé generace hudebních fandů, byl poslech muziky a sbírání elpíček, cédéček, nahrávek, plakátů, článků vysoko v žebříčku hodnot, a dodnes jim proto vydržela hudba jejich mládí až do pokročilého věku.
V současnosti je veškerá takzvaně populární muzika vlepená kdesi mezi gamesy, esemesy, kecky, hambáče, mobily. Nevyjadřuje většinou nic, žádný postoj, ani generační ani jiný, je to konzum čehosi z plastikových kelímků. Výjimkou jsou naštěstí i metalisté, tvořící gró čtenářů Sparku.
Zde všude je potřeba hledat kořeny rozdílného vnímání muziky mezi námi, staršími a dnešními mladými. Pro nás byla naše muzika nejen generační, ale i „politickou“ záležitostí, vsákla se do nás, byli jsme ochotni pro ni obětovat úspory, čas, cokoliv. Dnes je na prvním místě mezi mladými to, aby byla klikyklak zadarmo a takzvaně in.
Doba černých burz už se nikdy nevrátí. Naštěstí. Ale i tak na ně rád vzpomínám. Bylo to mé mládí a doba, kdy muzika u mladých lidí ještě něco znamenala.
PŘÍBEHY
Zpověď kriminálníka
Už jsem je onoho úterního rána 86´ čekal. Od soboty, kdy fízli sebrali v Brně JéVé i se zbožím, jsem měl nonstop fofr, svižně do Gottwaldova, vyklidit mu byt, zklidnit jeho šílejícího fotříka, odnést pryč přebytečné kazeťáky, videa, stovky elpíček, seznamy zákazníků, nechat jen špínu v šuplíkách, jako maskování pár desítek vinylů, starej magič, gramec … pak domů, to samé provést u sebe. V pondělí už byli u něho, nic nenašli, Starý Vé mi prozradil, že prý o mně soudruzi už vědí. Hmm, takže JéVé zpíval. Dost brzo.
Přišli si pro mě do práce, prosmejčili skříňku, dozorovali převlíkání, a ani si nevšimli, jak předávám EreŠovi klíče od svého modrého sršně 1000 MB, narvaného až po střechu tisícovkou elpé, parkujícího před Fatrou.
Klasika. Výslech 3-5-7-12 hodin, v kuse, dál a dál, střídali se po směnách, hodní, zlí, oškliví. Pomalu se jim celý případ scvrkával do nicoty, spolupráci ani zpěv jsem jim nenabídl, držel jsem se své verze: nevím co JéVé, že on nahrál a prodal 10.000 kazet, to je blbost, to by se svým jedním nahrávadlem a jen po práci nestihl, a já jen směňoval nahrané kazety za desky, směňoval, směňoval …
Do vazby si mě pozdě večer vyžádali soudruzi z Brna. Opět klasika. Klepeta, přivázání k trubce v autě, blbý kecy cestou, filcunk, blbý kecy v kanclu, prohlídka u felčara, jakási brynda, kobka, ráno na výslech, za půl hodiny před branou. Bystroš vyšetřovatel usoudil, že z tohohle případu povyšování nebude, odbojová organizovaná banda se nekoná, klec spadla u JM pozdě :-)
JéVého si tam pár měsíců nechali, asi za odměnu, když tak pěkně zpíval o svých nic netušících kamarádech. Týden jsem je objížděl a trénoval, co a jak. Vyšlo to, žádné další obvinění, až na chudáka, co nám v práci vyráběl barevné fotky obalů elpíček do těch kazet.
Zkrátím to, i když by to bylo na román. Dostali jsme v 88´ všichni tři stejný flastr, jakousi podmínku rok na dva, či kolik a pokutu.
Měl jsem v rozsudku soudce Petráska napsané, že jsem
rozvracel socialistické hospodářství, že mi sice nebyl prokázán nějaký zisk,
ale že jsem určitě nějaký měl, protože jinak bych to nedělal. Ano, takhle se za
bolševika soudilo, že dnešní slovutný advokáte Petrásku. Pokutu po nás stát
vymáhal ještě pár měsíců po převratu, tak jsem z toho všeho udělal
odbojovou činnost. Už se soudruzi v talárech neozvali, asi mezitím
založili soudcovské občanské fórum, aby taky měli čárku.
Říkali mu Eme
Milana N. jsem poznal na vojně ve Varech v pětasedmdesátém. Díky němu a jeho kámošům z Ústí nad Orlicí jsem měl solidní přehled o novinkách, čtverkou Queen počínaje, až třebas po Párply s Bolinem, anebo dodnes raritní jedničku Heavy Metal Kids a desítky dalších elpé na páskách.
Po vojně jsme se navzájem ztratili, jednou v 84´ jsem ale na ostravské burze u pivovaru slyšel povědomý čecháčský přízvuk vychvalovat jakousi grupu, proderu se davem, a on to Milan! Od té doby jsme spolu každý týden burzovali a zase kecali o muzice.
Pak jednou Milan náhle z týdne na týden zmizel, tamtamy donesly, že ho v Brně sebrali. Dostal pět let natvrdo. V podstatě za muziku. Poprvé jsem ho po viděl po dvou letech, když ho v medvědích železech přivlekli, coby svědka, na můj soud. Byl to jiný člověk, s výrazem štvané zvěře neustále opakoval, že na něho ušili policajti boudu, na dotazy soudce nereagoval, chtěl zaznamenat prohlášení, odvlekli ho, prasata v uniformách. Psal se 87´.
Soudruzi mu dokonce „věnovali“ dvoustranu „Říkali mu Eme“ v časopisu Signál, kterému šéfoval hrdinný kapitán Minařík.
Vyhledal jsem Milana předloni, dodnes má z toho trauma, o ničem jiném nemluví, bláhově sní o tom, jak dostane za ty zmařené roky odškodnění, jak konečně zavřou ex-vyšetřovatele Jadrného, kterého mezitím vyrazili od policajtů, když se zapletl s podsvětím v tzv. rumové aféře, co se na Milanově kauze zásadně podepsal.
Bylo to hořké setkání. Zkažený život kamaráda. Ten ratlík s knírem Miloslav Jadrný by setkání se mnou ten den asi nepřežil.
Takže nebylo jen veselo.
Velké EF
Brával od nás gottwaldováků pravidelně audio i videokazety. Pochvaloval si kvalitu, nakonec my vyráběli výhradně z originálů, žádné prasácké rychloposuvy.
Byl to takový bodrý velký chlapík, byla s ním legrace i kšeft. Jednou takhle Oťasovi podstrčil papírek s číslem, že kdyby cokoliv kdykoliv něco, máme zavolat. Nevěděli jsme co si myslet, na detaily jsme se neptali, kšeftovali spolu a vykecávali dál.
Zhruba po půl roce mě a Oťase sebrali u auta při vybalování zboží, byli jsme neopatrní, vejšky nás převezli v Hrabůbce na služebnu. Volali kamsi do Ostravy, pro nějaké šajby, co si nás převezmou. Oťas začal hučet do mladého soudruha v uniformě, ať ho nechají zavolat, že se to všechno vysvětlí, mladý mundůr se málem vzteky pomát, jak na Oťase řval, co si to dovoluje, že mu nasadí náramky, že bude klečet na hrachu a tak nějak.
Přijeli namistrovaní soudruzi vyšetřovatelé, každý si vzal jednoho bokem a klasika, notes, blbý kecy, hodný zlý ošklivý v jedné osobě. Rozehřívali jsme se na souboj. Asi tak po deseti minutách nesmělé klepání na dveře, koktající mladý mundůr, že by potřeboval se soudruhem vyšetřovatelem, že má telefon od Krajského náčelníka SNB ... ble, ble, ble. Nasraný i vyděšený zmizeli, zůstal jsem sám. Za tři minuty vyšetřovatel zpět, bere si z věšáku bundu, dlouze a tak nějak zmateně se na mě dívá a říká: „nevím kdo jsi, ale ty na to nevypadáš“ a zmizel.
S Oťasem jsme se sešli v čekárně. Zpocený, třesoucí se mundůr blekotal, že nevěděl co jsme zač, co za akci pokazil, že co z toho bude mít za průser, když ho ten nejvyšší náčelník všech ostravských a okolních cajtů tak seřval za to, že hned napoprvé nepochopil přímý rozkaz „ty dva, co tam máte okamžitě propustit“ a dovolil si mu zavolat zpět. Nechali jsme ho v tom vykoupat, Oťas mu slizce přátelsky před odchodem povídá: „vidíš, vidíš, já ti to říkal, abys mě nechal zavolat, nevím, nevím, jestli ti budu moct pomoct“. Mundůr byl zralej na přebalení.
Co se stalo. JéVé viděl jak nás dva berou, vzpomněl si na tajemné číslo od eF, po deseti minutách našel funkční budku a zavolal. Za pět minut šetsetřináctka, v ní eF a šofér, za dalších pět v bytě náčelníka náčelníků a za dalších deset jsme si všichni dohromady notovali, jak je ten svět báječný J
Do týdne jsme měli všichni tři spolupachatelé na Krajské správě v Ostravě nové prázdné složky, s jakýmsi přestupkem za parkování, naše původní objemné fascikly s fotkama, vzorkama zboží, nabídkovýma seznamama šly do policejních kamen. Oťas i eF to osobně jistili. Měli toho na nás od bonzáků a šmíráků dost. Pár let by z toho bylo.
A kdo byl tajemný eF? To si i po těch 20 letech nechám
raději pro sebe, byl to ale od té chvíle náš kamarád.
Jaromír Merhaut, černý burzovní makléř ve výslužbě (Publikováno v magazínu Spark 2/2008)
Komentáře
Okomentovat