rock+

IMPRESE HOGARTHOVÝCH MARILLION Nástupem Stevea Hogartha v roce 1989 se kompozice Marillion napřímily, ubylo kudrlinek, tůněk a peřejí. Sound kapely lehce potemněl a zadumal. Zatímco raná fishovská alba byla vždy vytvářena sebejistými tahy štětců, a působí jako velkolepé olejomalby, hogarthovky navozují spíše pocity hudební imprese, jsou těkavé, chvějivé, nervní, méně uchopitelné, a v působivý celek se skládají až v mysli posluchače. Uvedené změny si vyžádaly zásadní „přeprogramování“ přijímačů, což spousta fanoušků, ortodoxních fishovců, nezvládla a nezvládá dodnes. Já osobně mám rád obojí Marillion. Ti původní mi svou nápodobou Genesis vytrhli na počátku osmdesátek trn z paty, zase bylo co artrockového poslouchat. Hogarthova éra pak posunula kapelu z vlečňáku do lokomotivy. Ať se to komu líbí nebo ne, svým způsobem rozbředlý a jakoby líně se valící tok tónů vývojově předznamenal podobu významné části současného neoprogu, nebojím se použít termínu post neoprogu. Samozřejmě, že se nabíz

PÁNI SVÉHO ČASU Čas je neúprosný, každému vyměřuje stejně. Kdo příliš podlehne jeho diktátu a stane se otrokem Hodináře, škodí sám sobě i blízkým okolo. Nenechte Hodináře, aby za vás stále rozhodoval, vymaňte se z jeho obručí. Čas sice každému odtikává stejně, dá se ale prožít různě, nejlépe radostně a svobodně… Rush to dokázali. Na prahu seniorského věku, avšak s mladistvým elánem v paži i hlavě, vydali svobodomyslné a radostné album. Zkuste něco podobného udělat pro sebe. OD PRVNÍHO ZOUBKU PO VÝSTAVNÍ CIFERNÍK Rush se během let stali rockovou institucí. Ze stejných důvodů je mnozí zbožňují, jiní zatracují. Především pilovitý ječák Geddyho Leea polarizuje fanoušky a odpůrce. Občas se do diskusního kotle přidají polínka jako Peartova obří dokolečka-dokola sestava bicích, jeho lopaťácky neuchopitelná fantasy lyrika a okázalá koncepčnost alb, vyúsťující dříve v až mnohadílné zbytnělé svity, i když ty nejsou ve světě tvrdého art-prog-rocku až tak neobvyklé. Část rockerů iritují pro Rush t