rock+

Hudební nástroje mají nepochybně duši, jinak by nemohly zprostředkovat tolik krásna. Jonovy varhany někde v příšeří smutní, opuštěné svým Mistrem, navždy zbavené jeho dotyků. Jak moc by si přály, aby s nimi znovu zalomcoval a přinutil je preludovat, lkát, zpívat, chrčet i řvát. ODKAZ Smrt Jona Lorda je zejména pro můj ročník – uchvácený v patnácti letech LP In Rock – bodem zlomu. Zatímco předčasná úmrtí Bonhama, Byrona a dalších, byla náhlá bodnutí kopím, co přebolela, Lordův skon je bohužel temným symbolem budoucnosti, neodvratným počátkem postupného odchodu oblíbených hudebníků mého dospívání, jakkoliv Jon Lord věkem z jejich řad vybočoval. Ještě na jaře jsem doufal, že jej v dohledné době spatřím s John Lord Blues Project, anebo ve dvojici s Rickem Wakemanem. Zprávy byly tak optimistické. Byly… Pro mé generační souputníky byl Jon Lord prvním a nejhlasitějším hardrockovým klávesákem. Jeho předehra Speed King se stala na jaře sedmdesátého roku symbolem nového rockového soundu, jenž

Zdáli zvolna přicházely lahodné zpěvavé tóny elektrické kytary, mé mozkové buňky se postupně probouzely, propojovaly, aby nakonec slušně pozdravily:   „Ahoj Radime, za kolik to dneska mám?“ . Líbezná „Čajovna“ mě takto vítala coby civilní víla každý den v šest ráno po celé dva roky vojny (1975-77), a zelený svět byl díky ní hned snesitelnější. Pro mou generaci byl Radim Hladík ztělesněním českého rockového kytaristy světové třídy, díky němu jsme se ani při poslechu DEEP PURPLE,  TEN YEARS AFTER, či LED ZEPPELIN necítili méněcenní, zaostalí, ba naopak, dmuli jsme se pýchou. A když frajersky hodil kytaru za hlavu, či vytáhl smyčec, mohli jsme se pod pódiem blahem zbláznit. Ať se vydal hudebně kamkoliv, šli jsme s ním, a bylo jedno, šlo-li o náročnou fúzi rocku s jazzem, art rock, classical rock, rokec, bigbít, či folkové písničkářství. Rádi jsme si nechávali proslunit den jeho chlapeckým úsměvem a šťastnou povahou, na koncertu, při sledování seriálu Bigbít či Marka na plovárně, v rád