rock+

V sobotu dvacátého července 1969, 21:56 houstonského času, u nás tedy již v neděli 21. července krátce před kuropěním, se z povrchu Měsíce ozvala památná slova Armstronga: „Je to malý krok pro člověka a velký pro lidstvo“ . Civilizovaný svět obdivem vydechl, rudý se málem zalknul závistí. I po padesáti letech působí americké měsíční expedice monumentálně, počínaje burácivými starty stodesetimetrového kolosu Saturn 5, proti nimž je jakýkoliv metalový festival tichým nočním brnkáním na kytaru u skomírajícího ohýnku. Jsou, a ještě dlouho budou, nepřekonatelnou metou vesmírného úsilí lidstva. A u nás tou dobou v Kotlince? Velitel Lidových milicí (LM) Gustáv Husák vyflusnul na poradě se štábem LM, že „To, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbije nemilosrdně ať by to stálo co stálo “. Vymývání a zastrašování mozků udeřilo v plné síle. A můžeme se pak divit, že v dnešním Česku, padesát let poté, včetně třiceti let svobodného přístupu k informacím, čtvrtina oby

24. června 1969 předsednictvo ÚV KSČ schválilo komplex opatření k zajištění klidu a pořádku všemi prostředky včetně nasazení ozbrojených sil na potlačení očekávaných demonstrací proti okupaci. Jinými slovy, zrádný bolševik znovu sebral „odvahu“ střílet do spoluobčanů, i když zatím jen na utajeném papíře! Vypusťme na lidi armádu, fízly i milicionáře, vraždění povoleno… naše vlastní razítko nás jistí. Krvavě rudej hnus! Nic netušící zlínští osmáci třetí devítiletky ve stejnou dobu vyrazili na školní výlet na Slovensko a poznávali zblízka nejenom krásy skal, hradů i tamějších koupališť, ale poprvé aké zajímavá zákoutí stále více zakřivených spolužaček. Vadí-nevadí chytlo na zpáteční cestě autobusem takové grády, že se část lačnějších z nás vydala po příjezdu namísto domů na nejbližší vyhřátou mez koulet sudy smíšených dvojic. Králem happeningu se stal přerostlý Pepa F., co nebohou Vlaďku K. rozplacatil jak váleček na nudle těsto. I takové kontrasty přinášel červen devětašedesátého v socia

V československých obchodech s gramodeskami křičí a varuje Krylův „Bratříček“, zatímco rudí skrytě i veřejně nabádají své občany: Nevidět, neslyšet, nemluvit! Jejich slovy: Držte huby a krok! Nevidí, neslyší, nemluví = pro bolševiky ideální ovčan. Současně ale prokletí hlavní postavy rockové opery „Tommy“ anglické kapely THE WHO, jež vstoupila do dějin rockové muziky a odvolávají se na ni mnozí následníci i z řad současných metalových progresivistů.   „Tommy“ je nejvýraznější z rané vlny (pop)rockových oper. PRETTY THINGS a BEE GEES byli sice prvními, kdo se pokusil, jen THE WHO ale pobláznili svět. A málem je posluchačsky náročné dvojalbum stálo pověst, do té doby postavenou na údernosti písniček a rebelantství na pódiu. Pete Townshend, od pohledu i činu spratek, a najednou stvoří hluboké metaforické dílo, vyžadující myšlenkovou pozornost i posluchačskou otevřenost. Namísto sténání rozbíjených kytar, břinkotu rozkopávaných bubnů, akustické vyhrávky a rafinované rytmické perlení. ZBĚS

17. dubna 1969 si komunisti z předsednictva ÚV KSČ zvolili do svého čela Gustava Husáka, slovenského nacionalistu a intelektuála, zmítaného až patologickou touhou po moci. Datum se stalo symbolem nástupu rudé normalizace, byť ta již nějaký čas skrytě probíhala a ještě nějaký čas útočila zpoza rohu. Hned druhý den vyšel v Rudém právu pod názvem „Vyvést stranu a stát z krizové situace“ přepis Husákova projevu. Vysokoškoláci sice hned na druhý den vyhlásili protestní stávku, ta však byla za další dva pod nátlakem shůry ukončena. Neměnily se pozvolna jenom ksichty na titulních stranách a nástěnkách úřadů, podniků a škol. I dole v podpalubí se najednou zšeřilo, byť ještě tam či onde plály poslední louče vzdoru a na rockové muzikanty si ještě nikdo otevřeně netroufnul. OSAMĚLÝ GUSTA Počínaje dubnem, Gustav Husák najednou visel všude, a přitom ještě rok předtím byl jen jedním z mnoha rehabilitovaných a znovu na vítěznou vlnu nastoupivších bolševiků. Rozhodně ale nespadl z Marsu, JEN si jej pr

Když v květnovém 19. čísle Mladého světa ročníku 1969 vyšel obsáhlý materiál o rozhlasové Houpačce, vládly už několik týdnů v domovském rozhlasovém studiu tma a mráz. A tak závěrečná POZNÁMKA REDAKCE: Po obsáhlé diskusi došlo mezi zástupci Mladého světa a čs. rozhlasu k dohodě, že Houpačka nebude dočasně vysílána, byla jen oficiálním stvrzením faktu, o němž jsme všichni věděli… že mrzký bolševik utáhnul další šroub. Rozhlasová Houpačka (celým názvem Dvanáct na houpačce, posléze třináct, čtrnáct) manželů Černých vstoupila do naší historie jako žádný jiný hudební pořad. Byla první, nepodbízela se, při nasazování skladeb tvrdošíjně upřednostňovala kvalitu před lácí, pro leckteré našince se stala katalyzátorem jejich muzikantského úspěchu. Frank Zappa, CREAM, Jimi Hendrix, ANIMALS, PROCOL HARUM, Merta, Hutka, Hammel, Ulrychovi, Kryl a další sice téměř vždy ihned vypadli, nicméně seménko vytříbeného vkusu bylo do podvědomí mladých posluchačů zasazeno, u mnohých se ujalo a vykvetlo v celoži

Únor devětašedesátého. LED ZEPPELIN řádí na obloze a soupeří o pozornost s Jumbo Jetem, dole mezitím vyjíždí z detroitského depa s nemenším rachotem na svou pouť parní lokomotiva GRAND FUNK RAILROAD. Ti svého času vymazávali čerstvé návštěvnické rekordy právě LED ZEPPELIN, a to by tedy bylo, abychom ve Sparku nepřipomněli i jejich začátky a dvě první alba. A vynechat čerstvě padesátiletý debut MC5, jenž ukázal cestu nejenom punkerům, ale rovnou i nabroušeným rockerům/punkerům/metalistům v čele s Lemmym? Nemožné! GRAND FUNK RAILROAD GRAND FUNK RAILROAD ( GFR ) patří mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hardrocku. Svými těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě BLACK SABBATH – publikum do extáze a odkvetlé pisálky do stavu nepříčetnosti. U mladých Amíků byli ve své době GFR populárnější než všechny rockové importy z Evropy dohromady. Starý kontinent GFR do značné míry ignor